Čtvrtek 23.7. 2009

Přesun dolmušem do Yukari Kavronu

            Po noci strávené v autobuse, jenžto byl poloprázdný a prostorný, takže se dalo celkem i spát, jsme těsně před polednem vystoupili v příčernomořském Pazaru. Bohužel bylo pod mrakem a chladno, takže jsme asi jedinou vyhlídku na vykoupání v moři zavrhli už v autobusu. Hned po vystoupení z autobusu se nám nabídli týpci s dolmušem, že nás vezmou do Yukari Kavronu, a protože jiný dolmuš tu nebyl, a podle některých průvodců to vypadalo, že by taky mohl jet jen jeden či dva denně, tak jsme na to, ač ne úplně bez obav, kývli, naložili si k nim batohy a domluvili si odjezd za hodinu, abychom si stihli ještě ve městě dokoupit, co komu do hor chybělo, jako třeba chleba, sýr a hlavně líh do některých vařičů. Benzín do těch benzínových jsme již pořídili předešlého dne u pumpy v Nevşehiru. Ze shánění lihu se stala taková malá bojovka, do níž se postupně zapojili asi čtyři různí obchodníci barvy laky počínaje přes outdoor vybavení, až jsme skončili v jakémsi krámku typu všemožné harampádí pro všelijaké kutily, kde se konečně objevily plastové lahve fialového obsahu vykazující všechny atributy lihu. Jelikož většina Turků neuměla moc anglicky, probíhalo pátrání po lihu asi takto: „Alkohol pro vařič. Né na pití. Né benzín. Né plyn. Alkohol. Spirit. Ale né na pití…“

Pozn. k Pazaru: Co mě zaujalo, byly místní domy. Zjevně se totiž nedostavují a nekolaudují jako celek. Je zde zcela běžné, ž máte pouze betonovou kostru několikapatrového domu a uprostřed jsou dva dodělané byty s dostavěnými stěnami, platovými okny a barevnou fasádou. Vypadá to fakt zvláštně.

John s Katkou, kteří mezitím hlídali na autobusáku a zjistili, že skutečně jiný dolkáš nyní nejede a že lepší cenu než 230 lir dohro bychom nikde nedostali. A tak jsme vyrazili dolmušem směr Ayder. Jestli si pod pojmem dolkáš představujete, stejně jako já, nějaký rozkodrcaný mikrobus, jaké jezdí na Ukrajině, jste na omylu, tohle byl vytunningovaný mercedes se sedačkami v červené kůži. Stejně tak vesnička Ayder, kde jsme zastavili, aby se sundal, do nadcházejícího terénu nevhodnu, tunning z předního nárazníku, vypadala jako rakouské turistické centrum plné restauraček a penzionků. Cesta dále do Yukari Kavronu více než cestu pro automobily připomínala blátivé úzké cosi (mnohem blíž to mělo k oslí stezce než k „silnici“), přes co tečou potoky padající rovnou do údolí a dolmuš zde balancoval a klátil se sem tam, až byla Verča celá bledá, přesto, že měla většinu cesty zavřené oči. A zde se, podobně jako v jiných zemích projevili taxikáři jako pěkný kurvy. Po krátké rozmluvě s řidičem jedoucím v protisměru odbočili na jednu cestu, po které už se dál jet nedalo a že prý je to už jen dva kilometry a že ta druhá, sjízdná cesta, vede jinam. No co jsme měli dělat? (ano, zaplatit jim tak půlku peněz) Tak jsme vystoupili a zaplatili. Jen Hučkař byl nekompromisně nedůvěřivý (ovšem to byl pokaždé, i když bylo vše v pořádku) a říkal jim: „Já ti nevěřim.“ a „To je tvůj problém.“  To já jsem neprotestovala, byla jsem sakra ráda, že už do toho vozidla nemusím nastoupit…

Nakonec z toho byla zbytečná hodinová procházka, protože ona druhá cesta do Kavronu samozřejmě vedla a nás míjeli dolmuše s mávajícími turisty. „Taky i připadáš jako čůrák?“ „Naprostej.“ Byla mlha a pršelo.¨

V Yukari Kavronu jsme zapadli do první chýšoputyky a začali objednávat piva, která ovšem museli donést z jiné putyky. Když už šla asi čtvrtá objednávka, donesla jich pro jistotu, místní malá holčička, v igelitce plnou náruč (plechovkový Efes), že to málem neunesla. Až sem příště přijedou nějací Češi, tak už budou vědět, co dělat. Protože se nám moc nechtělo stavět stany, dohodli jsme se s obsluhou chýšoputyky (taková omladina), že bychom tu za 7 lir na hlavu přespali, ale nakonec z toho sešlo, protože se tu sešla omladina z celé vesnice a do půlnoci hráli a zpívali a my byli po noci strávené v busu ospalí. Nicméně než jsme se za tmy vyvalili před chýšoputyku, kde jsme si na plácku postavili stany, strávili jsme tu pár příjemných hodin u piva, rybí polévky a rozhovorů s místní holčičkou, kterážto se trošku učila anglicky a mě na oplátku učila turecky počítat. V jasných chvilkách jsem to zvládl do dvaceti. Káťa s místními balila nějaký místní pokrm sestávající z rýže zabalené do jakéhosi ovařeného listu a holčičku (jmenovala se Nuda) obdarovala píšťalkou.

Pátek 24.7. 2009

Začátek túry po Kačkaru, spaní nad jezerem

            Nad ránem se kousek od stanu ozval zvuk podivného zvířete. Znělo to jako kříženec nasraného býka, grizzlyho a pekelného démona. Tvor se přiblížil a přes plachtu stanu bylo slyšet, jak funivě očichává náš šusťákový příbytek. Podle řevu, který na náš stan spustil, se mu naše zelená kopule moc nelíbila. „Eben nervos“ jsme s Verčou očekávali, kdy nám plachtou stanu projedou býčí rohy, kopyto, případně medvědí tlapa či tesáky. Jemným „kšššš“, abych ho moc nenaštval, jsem tvora odeslal k Holmanovu stanu, za což mi Holman nebyl vůbec vděčný.

Verča: „Co to bylo?“
Já: „Kráva.“
Verča: „Kráva nevrčí!!!“
Já: „Hmm.“
Ráno jsme uvařili čaje, posnídali a za zvuků tureckých písní linoucích se z chýšoputyky vyrazili vzhůru podél potoka rozkvetlými loukami směr Kačkar Dagi. Stoupání bylo konstantní a mírné, ideální pro první den, kdy ještě nohy nejsou zvyklé šlapat. Než jsme došli k jezeru, dohnal nás odspodu mlhomrak a vše zahalil do šedobíla. Protože u jezera nebyl žádný rozumný plácek na stany, navíc bylo ještě dost brzo, vytyčili jsme si podle staré ruské mapy a občasných děr v mlze směr na sedlo, které jsme chtěli přejít a začali stoupat. Cestou necestou jsme pojednou narazili na takový útulný travnatý plácek u potůčku a protože se nám líbil, řekli jsme si, že to první den nebudeme se šlapáním přehánět, ubytovali jsme se na něm. Počasí bylo chladné a mlhavé a Holman usoudil po dlouhém pozvolném vaření těstovin, že jeho liháček se hod spíše do muzea a nikoli do hor a více ho už nepoužil.

Sobota 25.7. 2009

Přes sedlo do údolí a dementní zakufrování

V noci dost pršelo, až to na protějším svahu strhlo šutrákovou lavinu, jejíž burácení nás probudilo.

Vylezli jsme do sedla a napojili se na traverzovaní pěšinu, která pravděpodobně vedla už odněkud z údolí a po které jsme došli do dalšího sedla. Odtud jsme měli dvě možnosti. Buďto to traverzovat přes hřebínky k jezeru Nameless lake a nebo dojít tamtéž skrz údolí – prý by to mělo vyjít nastejno. Protože byla mlha a tedy nebylo naprosto jasné, kam že bychom to měli vlastně traverzovat, rozhodli jsme se pro cestu skrz údolí, protože údolí se i v mlze a posléze i v dešti jen tak minout nedá. Co se ovšem minout dá je odbočka, kde bychom měli začít zase stoupat, což se nám taky stalo. A zde se projevila naše nepochopitelná a naprostá demence. Místo, abychom se, když nám to došlo, ten kousek vrátili a šli správně (toto jasné řešení dokonce ani nikdo nevyslovil nahlas), napálili jsme to po jakési pochybné kozí stezce do kopce a začali drásat na nějakou neznámou horu, jakože to do toho správného údolíčka přelezem přes ní. Asi v půlce hory jsme si řekli, že už toho máme pro dnešek dost, našli jsme plácky na spaní a zapíchli to (no ono už taky bylo dost pozdě a ve finále jsme měli štěstí na rovný plácek, protože všude kolem to byl samý krpál) s tím, že druhý den si dáme takový rest day a pouze dojdem do údolíčka s Nameless lake a dost.

Neděle 26.7. 2009

Neplánovaný aklimatizační výstup na neznámou horu a návrat na původní trasu

            Když jsme drásali zbytek neznámé hory, objevila se jistá paralela mezi námi a společenstvem prstenů. Minimálně to, že nás je devět a z toho čtyři holky – hobiti. „Tak Škorpil je jasnej temnej čaroděj Gandalf.“ Katka: „Hm, tak to já jsem asi Sam, protože táhnu nádobí.“ Ve finále se všechny postavy na nás tak nějak přiřadily samy od sebe.

Když jsme se dodrápali na jakýsi vrcholek u sedla, zaběhl se John podívat na druhou stranu sedla, kde vypadaly skály dost divoce rozeklané, jestli se tam tudy dá pokračovat dál nebo je na druhé straně jen skalnatý sráz. A v tom přišel hustý mrak, zahalil vše do mlhy a začalo pršet.

Katka o Johnovi: „No to je mi fakt hraničář… šel bez bundy a bez vysílačky.“ A cvičně pískla do mlhy „Pííííísk“ a z mlhy se ozvalo „frrrfrrr…“ …. Haha, někdo tam je, ale neumí pískat…

Situace vypadala tak, že dál se jít skutečně nedalo. Už málem začínala frustrace, že snad budeme muset zpět stejnou cestou, pokud by ovšem nešlo sestoupit ze sedla rovnou do údolí, kteréžto bylo to naše. Ovšem vzhledem k husté mlze jsme netušili, zda to jde a zda to není také jen strmý sráz.

Já: „Až bude v tý mlze nějaká trhlina, tak to rychle vyfoť, ať víme, jako to vypadá.“
John: „Počkej, já to možná vyfotil, když jsme sem přišli a nebyla mlha.“
A skutečně. Podle fotky jsme usoudili, že to dáme. „No já to možná vyfotil trochu nakřivo, takže v reálu to bude možná trochu prudší.“
Nakonec mlha začala řídnout až prořídla úplně a my celkem prudkým, ale choditelným polosuťákovým svahem sestoupili do údolí zpět na správnou cestu. (I když Michal po celou dobu sestupu do údolí kroutil hlavou a několik nešťastníků v jeho blízkosti strašil, že to možná nebude ještě to správné údolí a že budeme muset přelézat ještě další a další sedla…To ho přešlo až ve chvíli, kdy už jsme byli dole a začali taky pomalu propadat panice…)

„A nemělo tady někde bejt nějaký jezero?“
„Já už vám nevěřim, že nějaký jezero existuje.“
„Támhle to vypadá, že bylo jezero.“
„A kde je teď?“
„No odteklo, támhle tudy!“
…a tak probíhaly zábavné debaty o jezeře. Našli jsme si pěkný rozlehlý travnatý rozkvetlý kopeček a v souladu s rest dayem rozbili v brzkém odpoledni tábor. Mlha ustoupila, obloha se vymetla do modra, sluníčko svítilo a my polehávali a posedávali na rozkvetlém kopečku, vařili si véču, koukali na horu, přes kterou jsme přišli, a říkali si, že to byl vlastně dobrý fyzický i aklimatizační trénink před Kačkarem a že vlastně aspoň budeme v horách, kde se nám líbí, o den dýl. No nějak si tu dementní zacházku člověk prostě omluvit musí.

Pondělí 27.7. 2009

Kačkar

            Tak se ukázalo, že jsme spali kousek pod jezerem Nameless Lake. Od něj jsme to vzali přes sedlo, kde jsme potkali pár Íránců, od nichž jsme si vyfotili celkem kvalitní mapu Maškaru a sešli k jezeru Deniz gölu, kde už bylo rozloženo asi šest stanů a odkud se vyráží na Kačkar Dag. Obě jezera vypadal tak, jak obvykle horská jezera vypadají – krásně zelenomodrá. Protože nejsme žádní ranní vstávači, bylo už něco těsně před dvanáctou a my jsme zvažovali, jestli vyrazit na Kačkar, který nebyl skrz mlhu vidět, takže jsme nevěděli, jak je daleko, či nevyrazit. Cestopisy a průvodci se v časech různili a my navíc nevěděli, jestli je psali nějací líní zevláci, nařachaní nadržení sportovci, nebo spolek turistů důchodového věku. Podle průměrných údajů to vypadalo, že bychom to mohli na knop stihnout do tmy, tak jsme si řekli, že půjdem a když nebudem do půl pátý na vrcholu, tak to otočíme. Ani ne za půl hoďky jsme byli v sedle nad sněhovým jezerem, kraťoučký sešup dolů chvíli sutí, přes skalnatý masívek, vzhůru do protějšího svahu, kde jsme došli partičku, kterou jsme viděli vycházet, když jsme byli v sedle nad jezerem Deniz gölu. Cesta byla celkem dobře značena mužíky a protože jsme si nechali batohy u jezera v za tím účelem narychlo postaveném stanu, šlo se nám celkem dobře. Když ve stoupání zmiňovaným svahem cesta najednou uhla kolmo doprava a začala svah traverzovat, došlo nám, že je to již stěna Maškaru, což bylo příjemné zjištění, protože bylo jasné, že to stihnem s prstem v nose. Po traverzíku zpestřeném malinkým dvojkovým přelezem se trasa stočí přímo vzhůru suťákem až pod hřeben, podél nějž se dojde na vrchol osazen tureckou vlajkou a sešítkem s tužkou. Cesta od jezera Deniz na vrchol Maškaru trvala slabé tři hodinky. Tak jsme zevlili na vrcholku, fotili se s vlajkou, baštili čokoládu, kouřili cigarety a čekali, jestli se trochu nerozestoupí mlha, abychom se mohli podívat na výhledy do údolí. Bohužel se tak až na drobné výjimky nestalo, tak jsme se sebrali a šli dolů. Protože Kačkar Dagi měří téměř čtyři tisíce metrů (3937mnm), začala se na nás projevovat výška. Někomu se trochu motala hlava, někoho trochu bolela, Verču bolela hodně a někdo se cítil normálně. Cestu dolů jsme si zkrátili tím, že jsme se vyprdli na traverz a řízli to šikmo dolů rovnou na kamenný masívek, přičemž jsme si sestup zpestřovali „slyžováváním“ sněhových polí na botách.

Holcman: „Co to je za postoj? No to je hned vidět, že už nelyžuješ, ale jezdíš na prkně.“ No jo, vlastně už jsem na lyžích pár let nestál, měl bych to v zimě napravit a zase si trochu zalyžovat. Kolem půl šestý jsme byli zpátky u jezera a protože už tu nebylo dost volných plácků, kde by se daly postavit čtyři stany, sešli jsme pár metrů dolů podél potoka a tam na tři plácky nacpali naše čtyři stany. Protože foukal studený vítr a vůbec bylo nevlídno, akorát jsme si uvařili a zalezli do stanů. Verča: „Doufám, že mě ráno vzbudí horko a sluníčko.“ Stany máme totiž přímo na východ.

Úterý 28.7. 2009

Sestup

            Asi v pět nás klepáním se stanem vzbudil jakýsi guide, co vedl na Kačkar turisty, že tady se stanovat nesmí, ať se sbalíme a jdeme do base campu v údolí, tak jsme mu řekli OK a spali dál.

Ráno nás vzbudilo horko a sluníčko. Bohužel ani ne do dvou hodin, než jsme se stačili po ránu vysomřit, se zatáhlo, začalo pršet, a nakonec přišla sněhová fujavice. Narychlo jsme sbalili stany na nichž značnou rychlostí přibývalo sněhové břečky a ve fujavici metelili dolů do údolí.

Hulákám do větru: „Tomuhle konečně říkám hory, tak jsem si je představoval. Tohle je to správný společenstvo prstenu. Úplně vidim toho Sarumana, jak tam hajzl stojí na tý věži a zaříkává. Škorpile, dělej s tím něco!“ Ťapy ťapy ťap, fůůů, fůůů, sněž, sněž. „To je ještě dobrý, protože nám fouká zezadu, kdyby nám ten sníh fučel do xichtu, to by byl teprv vopruz.“ Pár minut po tom, co jsem to dořek, se vítr otočil.

Jak jsme scházeli údolím níž a níž, sněžení se pozvolna proměnilo v déšť. Prošli jsme base campem s erárními stany, toytoykou a jakousi hromadou hnědých plachet a dřevěných kůlů, což byl asi původně jakýsi společenský stan, který ovšem díky vichřici vypadal jako by v něm proběhla obří kalba zakončená odpálením ručního granátu. Údolí, kterým jsme scházeli do Olgunlaru, bylo se svými potoky s vodopády, skalními štíty a rozkvetlými loukami vskutku nádherné. Se Škorpilem jsme se shodli, že takhle nějak vypadala roklinka, než ji elfové zurbanizovali. Po nějaké době, podotýkám, že stále pršelo, jsme začali míjet turisty mířící do base campu. Byl to takový ten typ turistů, co pravděpodobně nikdy nebyli v horách, tudíž je nenapadlo, že by tam mohlo být chladno a pršet a nemají na to vybavení. Zaplatí si cestovku, která je ubytuje ve stanech, doveze jim na mulách věci, nasytí je ve společenském stanu (jestli ho zvládnou opravit) a ráno je guide vyvede na Kačkar. Spíše než jako turisti to vypadalo jako přehlídka adeptů na vítěze soutěže „najdi pošuka“. Peleton zahajoval metelící zrzavý týpek v promočených červených kraťasech a tričku, který sebou těsně přede mnou říznul na zem. Pak následovala plejáda více či méně vtipných modelů, až se ukázal vítěz soutěže: tričko, džíny, na zádech jakýsi vakobágl na jednom rameni a přes celé tělo včetně báglu měl přetažený jakýsi neforemný igelitový pytel, z něhož mu dírou uprostřed trčela úplně holá, opršená hlava se sluchátky v uších. Nedanpad mě vhodnější pojmenování tohoto modelu než protřený prezervativ.

Než jsme přišli do Olgunlaru, přestalo pršet a vysvitlo slunce. Hned první barák ve vesnici byla chýšorestaurace, u níž byla nádrž se stále protékající vodou, která byla plná pstruhů a u níž byla na sloupu cedule „čerství pstruzi“. A tak jsme poobědvali čerstvé pstruhy. Kdyby Šů věděla, že uvidí, jak jim hospodský láme vazy, asi by se zavčasu otočila. Okolo procházeli turisté přiváženi dolmuši z údolí, aby se pokochali místní nádhernou krajinou v okolí vesnice vystavěné na soutoku dvou horských potoku a obklopené rozkvetlými loukami a skalami – prostě idylka. Domy ve vesnici byly až na drobné výjimky chatrče v naprosto dezolátním stavu, ovšem i na té nejztrouchnivělejší kůlně nechyběl satelit…asi nějaký vládní dotace, aby lidi čuměli na bednu a nedělali bordel.

Po pohodlné silnici jsme došli do vesnice Hevek, kde jsme si domluvili odvoz dolmušem, který měl přijet za hodinu. Tak jsme se vyprdelili na takovém plácku u cesty a pod zkoumavým pohledem babky v růžovém domku usušili stany a sežrali v místním krámku zakoupený meloun. Cesta dolmušem řítícím se z kopce údolím podél skalnatých štítů, místy vysoko nad průzračnou řekou zpěněnou peřejí, byl zážitek sám o sobě, který ve mně zanechal hezkou vzpomínku na tento kus země a sice, že pohoří Kačkar je krásné a veliké.

Byla už tma, když jsme dojeli do městečka Yusufeli. Dolkáš nás vyhodil hned před hotelem, z něhož okamžitě vyběhl mladý hoteliér a jal se nám nabízet ubytování za 20 lir na hlavu. Už cestou jsme si řekli, že budem bydlet za patnáct, tak jsme řekli patnáct a on řekl OK. No kdyby někoho z nás bavilo smlouvání a byl v něm zběhlý, určitě bychom byli schopni většinu cen dost výrazně snížit, protože jako devítičlenná skupina máme ohromnou vyjednávací sílu – naplníme celý dolkáš tranzit, či naplníme tři až čtyři pokoje v hotelu, což je příležitost, jakou si žádný místní podnikavec nenechá ujít. Bohužel místní podnikavci jsou zběhlejší a protřelejší než my, takže většinou asi máme ceny turistického standardu, ovšem shánění dolmušů jde úplně samo.

Hotel byl takový chudší, okno nám musel zatlouct hřebíkem a aby tekla teplá, musel jít nejdřív zatopit, takže ti, co se do sprchy těšili nejvíc, to museli vydržet ve studené, kdežto třeba já, který to odložil až po nacpání se výbornou pide (místní něco jako pizza) v jedné restaurace a zalitím pivem v další, ve které posléze proběhlo vtipné řezání větve, se sprchoval v krásně vařící vodě až se zrcadlo zamlžilo.