Istanbul, skalní města v Cappadokii, cesta pohořím Kačkar, výstup na pětitisícový bájný Ararat, koupaní v kráteru sopky Nemrut u jezera Van…
Termín: 18. 7. 2009 - 9. 8. 2009
Turecko
Místa:
Istanbul, Goreme – Cappadokia, pohoří Kačkar, sopka Ararat, sopka
Nemrut, Tatvan
Doprava:
letecky do Istanbulu a dale busama a dolmušema přes celé Turecko a zpět
Složení:
Michal, Verča, John, Šů, Káťa, Hoclman, Hučkař, Efa a Škorpil
Obsah:
Kapitola 1. - Istanbul
Kapitola 2. - Cappadocia
Kapitola 3. - Kačkar
Kapitola 4. - Ararat
Kapitola 5. - Nemrut, Van, Istanbul
Kapitola 1. - Istanbul Kapitola 3. - Kačkar
Ráno jsme dojeli do Nevşehiru, odkud jezdí zdarma bus do Göreme (spíš to bylo už v ceně za ten bus…). Zde v Göreme je infocentrum, kde je na zdi pověšeno spousty „prezentací“ hotelů s fotkami a popisky, ovšem infotýpek vám nesmí žádný doporučit, takže si nějaký vyberete, on tam zavolá a sdělí vám cenu a možnosti. Výběr je opravdu široký. My jsme si vybrali hotel Panoramic (nebo taky Panoromic či jak ještě to tam psali…) s nádherným výhledem a spaním ve skalních „homolích“ za cenu 140 YLT pro všechny za noc včetně snídaně – tedy cca 7Eur na hlavu. První dojmy z Kappadokie, které přetrvaly celý pobyt de – paráda, very nice bjůtyful.
Součástí pensionu bylo i veselé štěně Funny, které zpříjemňovalo pobyt. Protože jsme toho v noci v autobusu moc nenaspali, hodili jsme si na chvíli šlofíka a po poledni vyrazili na průzkum zdejších úža kaňonů. Šli jsme kaňonem Güvercinlik (Pigeon) Halley a to ne pořád po hlavní cestě. V jednom místě rostla halda jakýchsi rostlin s takovými černými lusky, které samovolně pukaly, takže to okolo nás dělalo PUK, PUK, PUK. Také tam byla různá minipolíčka a meruňkovníky a tak.
Holc: „Ty jo, tam rostl normální meloun.“
Ostatní: „Fakt, jo?“
Holc: „No opravdu, ale byl takovej malej, tak jsem ho nevzal.“
Po chvíli přišel Honza: „Rostl tam meloun. Holman ho chtěl utrhnout, ale
já jsem mu to rozmluvil.
Holc: „No jó no.“
Z údolí jsme vyšli do vesnici Uçhisar, kteréžto vévodí skalní hrad.
Občerstvili jsme se v místní hospůdce a jali se prolézat vytesané
komůrky a chodbičky hradu. Protože to byl již třetí den, tak jsem se
v souladu se svými cestovatelskými zvyklostmi vysral. Cestou zpátky jsme se
rozhodli to vzít trošku jiným údolím. Ovšem cesta skončila na skalní
vyhlídce. Tak jsme hledali cestu alternativní.
Holc: „Tady vede cesta, široká.“ Ťapy ťapy ťap.
Holc: „No ona to asi není cesta, ale vodní splavnice.“
Cesta se začala mírně komplikovat.
Holc: „Kudy projde voda, tudy projdem taky.“
Stupeň obtížnosti se stále stupňoval a prolézání a slézání
přibývalo, až jsme skončili nad asi třímetrovým sešupem, pod kterým už
bylo políčko a tedy i cesta. A zpátky se samozřejmě nikomu nechtělo.
Michal: „Pusť mě tam, já to nějak sešoupu…“ dřep, otočka, dřep.
„Hm to nepůjde.“
Katka: „Pusť mě tam, já to nějak prostě skočim.“ Dřep, noha… „Ne,
to nepůjde.“
Michal: „Pusť mě tam, Holc mě spustí na ruce a zbytek už nějak sešoupnu
a pak vám zespodu budu držet nohy.“
Holc: „Tak mě drže ať nejedem oba.“
A povedlo se. Postupně jsme se dostali dolu až nahoře zůstala jen Katka,
které už neměl kdo podat nahoře ruku, tak taknějak sjela Škorpilovi,
který je nejvyšší, do náruče. Celý náš sestup sledovali návštěvníci
hospůdky na vyhlídce a měli z toho velkou atrakci. Dole jsme se usadili na
homoli a sledovali, jak stejnou cestou sestupuje John s Háčkařem,
kteřížto předtím hledali nějakou jinou cestu.
„Oni určitě nebudou věřit, že jsme šli přes ten sešup a budou
hledat, kudy jsme šli.“
Honza, když přišli: „Vy jste to slezli taky přes ten třímetrovém
sešup? Tak to smekám.“
Na večer jsme si nakoupili víno a jídlo a do noci hodovali na
verandonádvoří našeho hotýlku na skále s výhledem.
Na dnešní den jsme si zaplatili po 40 lirách výlet mikrobusem po okolních pamětihodnostech. První zastávka byla u Caravan Saray, kteréžto bylo ovšem zavřené. Pak si k nám přisedl průvodce (jeli totiž dva mikrobusy, tak to střídal) a svou angličtinou, která byla na podobné úrovni, jak ta moje, nám rozprávěl o místní oblasti a o turecké historii. Další zastávka byl skalní hrad se spoustou místností vytesaných do skály. Taková pěkná prolejzačka, např. dvoupatrová síň s ochozy kolem dokola, s vytesaným sloupovím, kaple, obytné místnosti… Celá Kappadokie je plná různých kaňonů (je jich přes 40) a obrovského množství takových skalních homolí podobných obřím termitištím, do kterých si lidé již za doby Chetitů vytesali obydlí, mnohapatrové hrady a holubníky. V jedné takové je i naše hotelová sluj pouze s postelí, jedním stolkem, dvěma okénky a několika koberci.
Poté jsme se zastavili na kopci na vyhlídce s výhledem mimojité na místa, kde údajně natáčeli nějakou scénu z hvězdných válek, ale nepřišli jsme na to, jakou, ač nám to bylo povědomé.
Další atrakcí přírodního typu byla procházka kaňonem Ihlara zakončená obědem v ceně, což byl jeden z důvodů, proč jsme se pro organizované výletnictví rozhodli. Kromě polévky, do které se vymačkával citrón, zeleninového salátu a kousku melounu coby zákusku, se podávala ryba nebo hovězí či kuřecí na dva různé způsoby. Nasyceni a s pivem v ruce jsme si dali siestu na jedné z mnoha takových dřevěných plošin s koberci a polštáři zbudované uprostřed říčky tekoucí kaňonem.
Další, zároveň poslední a zároveň nejúchvatnější zastávkou bylo, jak říkal náš průvodce, „andrgasty“ neboli underground city neboli podzemní město, které v dávných dobách sloužilo coby úkryt pro okolní obyvatelstvo. Když vám povím, že dokázalo pojmout až deset tisíc lidí, hospodářská zvířata a mělo osm pater do hlouby, je asi jasné, že je to naprostý úlet, který stojí za návštěvu, přestože z něj je přístupno asi jen deset procent. Schodiště vedoucí do podzemí se táhnou dlouhými úzkými chodbičkami, aby v případě napadení museli nepřátelští vojáci chodit po jednom a sehnutí, čímž se docílila jejich snadná zabitelnost. Mimoto se chodbičky daly zboku zavalit masivními kamennými kulatými dveřmi, které se nedaly otevřít jinak než zevnitř. Do té doby jsem si myslel, že podobné věci existují jen ve výmyslech autorů Indiana Jonese.
Zkrátka a dobře, prolézat takovéto podzemní město od shora až do nejposlednějšího patra bylo jako zmenšit se na velikost mravence a prolézat si mraveniště. Byl tu mimojité kostel, škola, prostory pro výrobu vína a zvláště impozantní byl pohled z osmého podzemního patra větrací šachtou vzhůru.
Cestou zpátky bylo v mikrobusu veselo. Nejdřív, že budeme zpívat. Tak první se pokusili průvodce s jediným Turkem, co s námi jel, zapět nějakou tu jejich tureckou, pak my sborem zapěli Polární noc a nakonec jsme průvodce přesvědčili, ať nám zatančí. Tak se ohulilo rádio a Turek to již roztáčí, až se tomu musí sám smát, co že se mu to v miniaturním mikrobuse jakože průvodci vlastně stalo a postupně bere dokola všechny naše holky, kteréžto se rozhodně nenechávají zahanbit, přestože se tanec musí v jedoucím mikrobusu s nízkou střechou stále prokládat pokusy o udržení rovnováhy. Jen čtyři Korejci, co s námi jedou, se stále tváří, jako by seděli na semináři o perspektivách hřebíku…mlčí, netančí a ani se nesmějí.
Večer jsme si koupili lahve vína a šli si posedět na kopec na sunset, ale byl tam mrak, tak jsme aspoň zjistili, že má Katka super brejle a že nám je musí u ní v Rockpointu taky objednat. Vína jsme dopili tradičně venku na posezení před pokojíkem ve skále.
Dopoledne jsme vyklidili pokoje a protože autobus do Pazaru, odkud se pokračuje na Kačkar, nám jel až večer, nechali jsme si bágly u pensionistů na recepci a po nějakym tom somření, pivku a melounu, se větší část výpravy vypravila na výpravu do Rose Vally, čiže Růžového údolí. Cestou jsme poobědvali místní něcojakogyros a horkým slunným dnem postupovali k údolí otrhávaje cestou meruňky a moruše z místních stromů.
MŇAU, MŇAU… kde se vzalo, tu se vzalo, z kopečku mezi skalnatými homolemi cupitá k nám koťátko, celé umolousané, srst plnou takových těch kuliček, co se s oblibou chytají na ponožky, a sotva jsme ho pohladili, začalo vrňánkovat. Když dostalo kus chleba s marmeládou a vodu, už jsme se ho nezbavili, takže zbytek výletu šlo s námi, nebo bylo neseno, protože jak se nás stále snažilo v horku a písku stíhat, mělo jazýček vyplazený a srdce mu tlouklo frekvencí kolibříka a nám ho bylo líto.
Cestou jsme opět prolézali ty zvláštní skalnaté příbytky. „Já bych chtěl bejt Tomb Rider.“ Halekal stále John, mizeje v průlezu, do již čtvrtého patra v jednom z nich.
Podívali jsme se na Růžové údolí, které je skutečně růžové a cestou zpět museli kotě hodit (jemně) za jednu takovou zídku, protože jinak už bychom se ho nezbavili. Být to v Čechách, tak už by měli Preclík s Uhlíkem nového kamaráda s pracovním názvem Explorer.
Šů se Škorpilem, jenžto se vycházky neúčastnili, mezitím pořídili sobě turecké hazuky a Škorpil se nechal oholit – břitvou.
Když jsme čekali na autobusáčku v Göreme, odkud jezdí zdarma servis autobus do Nevşehiru, odkud nám v devět večer jel bus do Pazaru, vyzískala Katka od nějaké malé holčičky trs jakéhosi plevele, který se nakonec ukázal být cizrnou. A tak jsme tam seděli na obrubníku a loupali z lusků cizrnu.