Sobota 18.7. 2009

Istanbul

Salám galejníkům, dnes okolo jedné v noci jsme ještě seděli ve smíchovské hospodě U žíznivého jelena, popíjeli pivo a rozebírali, kdo si co vlastně bere, co koupil nového a koho máme ráno vzbudit, aby si stihl zabalit. Dnes, něco po poledni, sedíme já, Verča, John, Šů, Káťa, Hoclman, Hučkař, Efa a Škorpil v letadle někde nad Rumunskem a užíváme pohostinnosti českých aerolinek.

Šů: „Támhle pod náma je nějaká hrozně klikatá silnice.“
Michal: „Hm, protože to je řeka.“
Holc: „A jmenuje se Dunaj.“
Dnes večer budeme možná posedávat a popíjet v Asii. Pro většinu z nás to bude první návštěva tohoto kontinentu. Projekt TURECKO 2009 se pozvolna stává skutečností.

Pozn.: Škorpil a Šů jsou největší snobáci! Batohy jim k letadlu dovezl extra samostatný taxík.

 A stalo se. Den započatý u piva na Smíchově ukončili jsme u piva v asijské části Istanbulu. Ale popořadě. Po příletu do 30ti stupňového Istanbulu jsme vyměnili nějaká Eura za Liry (kurz byl 2,07 YLT za 1 Euro), úspěšně koupili pro každého dva žetony na metrotramvaj (na tram /metro prochází se turnikety za žeton 1,5 YLT – je jedno, kolik stanic jedete,  vždy platí jeden žeton na vstup do jedné trasy metra/tramvaje) a na jeden přestup (tedy za 2 žetony na xichta) dojeli do přístaviště v Karaköy (přístaviště na evropské straně Istanbulu). Kromě samotného Istanbulu s jeho minarety, historickými tentononcy a tak dále, pozorovaného skrze okénka metrotramvaje, mě zaujala moc hezká, podle mě typicky turecká, dívka, jakou člověk v Praze zrovna nepotkává, kterou Škorpil okomentoval slovy „To je taková ta typická Fatima.“

V přístavišti jsme se tak nějak „bum prásk a je to“ nalodili na loď (na jiný žeton za stejných 1,5 YLT na hlavu) a už jsme si to šinuli přes Bospor do asijské části Istanbulu, konkrétně do čtvrti Kadiköy, kde jsme se po chvilce zevlování ubytovali ve velmi slušném, ale celkem levném hotelu (30 lir na osobu). Ač by se naše jednání mohlo zdát náhodné a neplánované, není tomu tak. Postupovali jsme přesně podle doporučení mého kolegy Jirky, jenžto byl v Istanbulu již mnohokrát.

Ubytovat a vzhůru do města na drink a dlabanec. No, nejdřív jsme vyrazili k místnímu autobusáku s tím, že si zjistíme zítřejší autobus do Kappadokie, což se nám nepodařilo. No zas tak moc jsme to s tím zjišťováním nepřeháněli, takže se z toho vyklubala příjemná procházka po pobřeží s výhledem na zapadající slunce nad historickou částí Istanbulu na druhém břehu úžiny a pozorování medúz v zabordeleném zálivu. Ukázalo se, že v daném kontextu vypadají některé předměty plovoucí ve vodě – jako třeba rozbalený prezervativ či igelitový pytlík – skoro jako medúzy. Rozmnožili jsme počet lir výměnou za eura a počali procházet uličkami plnými kaváren, restaurací, fastfoodů, kebabáren a obchůdků.

Když už jsme chodili dostatečně dlouho, že jsem i já téměř dotrávil sendviče z Prahy snězené během vybírání hotelu (takže většina, nemaje sendvičů, už asi měla celkem hlad), zasedli jsme do jedné z kebabáren skvící se prázdným stolem mezi ostatními restauračkami rozprostírajícími své stolky po zdejších uličkách. Protože stůl byl malý, chtěl jsem k němu přišoupnout ještě jeden z vedlejší řady. Vtom ke mně přiskočil číšník se slovy: „No, don‘t do it.“ Jako Pražáka zvyklého prudy, mě celkem překvapilo, že to myslel tak, že to rozhodně nemám dělat já jako host a briskně pro nás vytvořil dostatečně velký stůl s odpovídajícím počtem míst. Než jsme se nadáli, měl každý před sebou kompletní příbor, lahvičku vody a jakousi kovovou misku. Protože jsme v té době ještě nevěděli, že se klasická kebabová večeře skládá ze studeného předkrmu, teplého předkrmu a pak kebabu, projevili jsme se jako kulturněgastro­nomičtí barbaři a většina z nás si objednala rovnou kebab a pivo, takže nám ty kovové misky zase odnesli. V tu chvílí přišel Škorpil s tezí, že ty misky byly na oplachování rukou tou vodou z lahviček. No ještě že jsme to neudělali, to by na nás fakt asi koukali jak na idioty z Marsu. Když nám pak donesli pivo v hrníčkách na čaj, koukali jsme na ně my jak na idioty z Marsu.

Ukázalo se (po konzultaci s chytrým průvodcem), že tyto kebabárny nemívají licenci na prodej alkoholu, tak nám to nemůžou přinést jen tak ve sklenici a takto to lehce maskují. Nakonec po domluvě vystřídaly hrnky o něco větší kovové misky s ouškem, ale na zbytek večera jsme radši přesídlili do příjemné útulné beer garden s příjemnou hezkou servírkou. Kromě piv a sladkostí (jahodový ice drink a mojito) pro Verču se popíjela Raki. Chutná jako pastis a po zalití vodou mléčně zbělá. Když kolem půl třetí hospůdka pomalu zavírala (nečekaně jsme tu byli poslední), odebrali jsme se já, Verča a Hučkař na hotel (jmenoval se Kervasary). Katka nás brzy následovala, o něco později i Škorpil. Ostatní pokračovali v pití až do rána.

Kolem osmé ráno se ve dveřích pokoje objevil John. „Za všechno můžou psi. Sme bloumali kolem sochy bejka a potkali nás dva týpci s chameleónem a zatáhli nás do nějaký jejich kavárny. Honza Škorpil se bál, že nás zabijou, tak šel domů. Pak jsem se pokoušel opít… což se povedlo. Ty voe ty škeble jsem neměl žrát. Pak jsme se rozhodli, že se půjdem vykoupat do moře, ale bylo špinavý a studený, tato tam bylo asi deset psů, tak jsme je domestikovali a teď čekaj v kruhu před hotelem.“ Načež sebou plácnul na postel a začal mocně a hlasitě chrápat.

Ráno se ukázalo, že opilý Škorpil si tak úplně nezapamatoval, kde se nachází náš hotel a tak chvíli bloumal Istanbulem v kruzích. Pak viděl týpka nasedat do červeného favorita, tak k němu přistoupil a plynulou češtinou se ho zeptal: „Dobrý den, nevíte, jak bych se dotal do tohohle hotelu?“ a vrazil mu do ruky vizitku s mapkou. Když se muž vzpamatoval z počátečního šoku, zaostřil na plánek a ukázal rovně a doleva. Škorpil řekl „Děkuji.“ A šel spát.

Neděle 19.7. 2009

Istanbul

 Ve dvanáct hodin jsme vyklidili hotelové pokoje, což byl pro některé z pochopitelných důvodů téměř nesplnitelný úkol, nechali si na recepci batohy a vyrazili lodí do centra Istanbulu. Cestou jsme si ještě zjistili ten autobus do Kappadokie a koupili za 55 YLT na hlavu lístky do Nevşehiru.

Bylo celkem horko, teploměr ukazoval 43°C, tak jsme sebou na chvíli plácli v městském parku, kde bylo velmi příjemně a nedělní odpoledne tu trávilo mnoho Istanbulaňanů. Nutno podotknout, že turecká kuchyně je velmi dobrá a velmi rozmanitá a ulice jsou plné prodejců všeho možného na zub, tak jsme toho využívali. Obzvláště vydařená byla taková bageta s kousky kebabů velikosti malých karbanátků s pálivými papričkami a zeleninou (tuším, že se tomu říká  köfte). Něco mezi gyrosem, plněnou bagetou a velkým hotdogem. MŇAM.

Ayu sophiu, pro nás s Verčou známou ze hry Civilizace IV., jsme si prohlédli z venku (byla před ní neskutečná fronta) a Modrou mešitu, co je hned naproti přes park, zevnitř. Protože člověk při vstupu do mešity musí být náležitě zahalen a bos, nafasovali jsme velké modré přehozy a igeliťáky na boty. Mešita zevnitř je impozantní, konečně člověk vidí, jak je ta hromada na sebe naplácaných kopulí vlastně postavená. A vstup je zdarma, takže rozhodně stojí za shlédnutí.

Pak jsme už jen tak courali městem a navečer se přeplavili zpět do asijské části, kde jsme chvíli hledali Škorpilovu imaginární sámošku, Šů si koupila zubní kartáček, jenžto si zapomněla doma, vyzvedli batohy z hotelu a šli na bus společnosti s názvem Metro. Bus nás dovezl na jakýsi centrální uzel společnosti Metro, někde mezi poli na periferii, kde byla moderní hala, prodávali dobroty a sváželi se sem lidi z různých místních poboček a odtud vyráželi na dálkové trasy. Když už bylo půl hodiny po plánovaném odjezdu našeho busu a my ještě stále stáli na nástupišti, povídá Holc: „Pro tuhle situaci znám jednu vhodnou německou větu: Ich bin eben nervös.“

Nakonec se ukázalo, že šlo o obyčejný „trafic jam“, autobus přijel a my odjeli nocí za svitu tureckého půlměsíce a stevardem podávanými nápoji, že jsme je ani nestíhali konzumovat, do asi 800km vzdálené oblasti zvané Kappadokia. Za zmínku stojí citronová chemika, kterou stevard opakované stříkal cestujícím na ruce, čímž Katce způsobil napoprvé nemalý šok. Desinfekci s citronovou vůní vám na ruce cpou ve všech busech po podávání teplých nápojů.