Středa 29. 7. 2009

Cesta pod Ararat, Doğubayazit

Autobusem v jedenáct hodin (jely i dřív, ale jak říkám, nejsme ranní vstávači) jsme se přesunuli do Erzurumu, kde jsme si se Škorpilem odskočili na skutečně hnusný muší záchod a kde byl autobusák naprosto prázdný, okolní kanceláře a obchody vy bydlené a opuštěné – asi někdejší kurdský konflikt rozkvět tohoto kraje poznamenal. Abych nezapomněl v autobusu s námi jeli dva Mišelové.

Vzhledem k rozkladu, v jakém se autobusák nacházel, odtud žádný autobus do Doğubayazitu – městečku přímo pod Araratem, nejel. Zato tu pobíhal taxikář s tím, že nás hodí na autobusák, ze kterého nám autobus jede a že nás to vyjde 2 libry na hlavu. Protože se nám nechtělo v horku dupat přes nezajímavé město, rádi jsme ceny lístku na tramvaj zaplatili a nadvakrát se nechali odvézt. No nebyl to ani tak autobusák, ale jen jedna budka s miniaturním parčíkem hned u silnice. Verča se zeptala na toalety a jeden z mužů jí pokynul, ať jde s ním a vyrazil směrem místní paneláky. Ani jsem nepotřeboval zachytit Verči prosebný pohled a šel jsem s ní. Z balkónu na nás nejdřív nesměle a pak s velkou zábavou volali místní holčičky „Turis, hello, turist!“ Nějací lidé na betonovém plácku před panelákem štípali sekerou bývalý nábytek. Dovedl  nás na záchod,  jenž byl u mešity, samozřejmě pouze pánský. Verča trochu rozpačitě zmizele do prostor WC a já čekal nad schody u jakéhosi kašno-kohoutko-umyvadlo-napajedla obsypaného hejnem kluků rozličného věku a dělal jim standardní atrakci „turista ze západu“, tedy usmíval se a odpovídal na „hello. Where are you from? What is your name?“ a „How are you?“ Zde dost často jejich angličtina končila… Krom slovíčka „many“ samozřejmě, ale to nebyl tento případ. Musím říct, že to opravdu byl velmi zvláštní pocit – zároveň jsem mi bylo trapně jít na pánský záchod u mešity, ale zároveň se mi fakt strašně chtělo. Záchodky byly standardně špinavé a předcházela jim velká umývárna nohou, která na mě taky nepůsobila nijak vypulírovaně…Od­dechla jsem si, když jsme mazali zpět k místu, odkud nám jel busík.

Když si vezmu celkové vzezření zdejší oblasti s jejími polorozpadlými či nedostavěnými baráky, hromady na slunci se sušícího trusu uplácaného do kvádrů, místní bubáky neboli ženy zahalené do burek a samozřejmě všudypřítomnou armádu v podobě oplocených vojenských prostor, projíždějících obrněných transportérů s kulometnými věžmi, zakopaných tanků a hlaviček v zelených helmách vykukujících spolu s hlavněmi útočných pušek skrze opevnění z pytlů s pískem, mohu konstatovat, že jsme se konečně dočkali atmosféry, jež jsme loni, skrze rychle se rozrůstající turistický ruch marně hledali v Albánii.

Ještě než dorazil druhý taxík, byl tu dolmušobus (větší než dolkáš a menší než autobus) a v něm akorát devět míst. Nevím, jak to dělají, protože zdejší autobusová doprava s ohromným množstvím malých společností mi připadla více živelná než organizovaná, ale nikdy není problém sehnat autobus a prakticky vždy jede akorát naplněn.

A tak jsme jeli k Araratu. V každém autobuse je kromě řidiče minimálně jeden jakýsi organizátoros­tevard. Zde to byl takový milý srdečný děda, který si s námi povídal, rozdával chladnou vodu balenou do kelímků podobně jako jogurty a vzájemně jsme si ukazovali fotky z Turecka. Někde v polovině cesty přistoupil jeho vnuk, který byl velmi rozverný, jak už tak kluci obvykle bývají, když mají obecenstvo. Jak jsme se blížili k Araratu, přes pět tisíc metrů vysoké (5137mnm), krásné, zasněžené sopce, tím víc jsem se těšil, že se podíváme na vrchol a zároveň se obával, zda se nám to skrze zdejší ne úplně legální systém podaří.

Někdy k večeru jsme vystoupili v nejbližším městě u Araratu s názvem Doğubayazit. Šů s Johnem šli omrknout hotely a my zůstali před prodejnou s koberci, kde opřený o vystavený exemplář postával prodejce. Byl to člověk evropského typu i vzezření, takže nám nic netlačil, takže jsme lehce nezávazně pokonverzovali co kde jak a pak se od něj nechali pozvat na čaj mezi koberce. Já jsem zůstala raději před obchodem u batožiny…Brzo dorazili zvědové zpět. V jednom hotelu si řekli 35 lir na hlavu po odmítavých pohledech to shodili na 25 a pak Šů s Johnem odvedl kluk, který celou situaci bedlivě špiónoval do hotelu Starat, kde byla po konzultaci se špiónem nabídnuta cena 20 lir i se snídaní. Hned se nás ujal jakýsi Safet (?), který nám chtěl všechno zařídit, všude zavést, všechno domluvit a hlavně nás nespustit z očí, až se z něj stala za čas dost nepříjemná osina v zadku, zvláště po  tom, co jsme ho další den odmítli a on nás začal nenávidět, což ovšem nemělo (bohužel) žádný vliv na jeho neustálé motání se kolem nás, protože to mu prý nařídil boss. Samozřejmě se nabídl, že on je ten pravý, kdo nás vezme na Starat a že je opravdu levný. Tak jsme se ubytovali a šli si posedět do hotelové haly, abychom u čaje dojednali co a jak. Když jsme z něj konečně dostali cenu, což byl pro nás odrazový můstek jakéhokoli dalšího jednání, ukázalo se, že levným myslí 350,– eur na hlavu. Naše výrazy vypadaly asi jako kdybychom si chtěli koupit sirky a on vytáhl z kufříku atomovku. Tak jsme mu vysvětlili, že skutečně nepotřebujeme, aby nám batohy nesli koně, že máme vlastní stany, jídlo, vařiče a že potřebujeme jen jednoho typana, aby šel s námi kvůli milici. Trochu zklamán, že z nás nebude vejvar (zkuste si vynásobit 350 eur devíti a vyjde vám pěkně tučná suma na to, že jde o třídenní podnik), nám tedy nabídl 700 eur za všechny, že níž už to nejde, že nám klidně dá kontakty na jiné týpky, ať si to ověříme. Když jsme řekli, že si to teda ověříme sami a druhý den mu dáme vědět, jak jsme se rozhodli, vypadal dost překvapeně. Pak jsme si zašli na véču, samozřejmě do s hotelem spřátelené restošky sruboidního typu a večer zakončili pivním dýchánkem na našem čtyřlůžkovém pokoji. Škorpil to prospal pod americkou vlajkou na dece, protože se včera opil a dnes měl celý den megakocovinu. Protože jsme byli v pokoji, kde obvykle přebývá a kalí šéf hotelu, nechali nám tu po něm láhev Raki, které se ujal Hučkař.

Čtvrtek 30.7. 2009

Doğubayazit, večeře na verandě

            Po hotelové snídani sestávající z vařeného vejce, vaničkové marmelády, něco ovoce a zeleniny a samozřejmě čaje, jsme Safetovi řekli, že s ním tedy na Ararat půjdem, protože podle toho, co jsme četli, byla cena dobrá. Jinak jsme si ale jeho informace neověřili… Pak jsme vyrazili do města dokoupit zásoby na zdolání Araratu jako čokolády, sušenky a tak a poté se zbytek výpravy mimo mne vypravil na výlet k paláci. Já jsem nešel, protože nejsem velkým přítelem slunce toho dne šajnícího na plný kotel a představa ťapání dvě hodiny po silnici pod jeho žhavými paprsky mi nepřipadalo jako výlet, ale jako peklo. Tak jsem si jen skočil pár bloků od hotelu za vojenským prostorem pro kebab k obědu. Prodával ho přátelský děda, který si se mnou hned třásl rukou, pak rozkrojil celý chleba, do něhož začal sypat zeleninu a maso, které mi dával během tvoření kebabu ochutnávat, pak to zabalil do tureckých novin na nichž byla nějaká pěkná baba ve spodním prádle a článek o Majklu Džeksnovi. Zaplatil jsem 2 liry a spokojeně si šel sníst svůj oběd do chládku hotelového pokoje. Tak jsem trávil, polehával, chystal si věci na Ararat (to, co s sebou nebudeme potřebovat si ty tři dny můžeme uschovat v hotelové recepci), krémoval nám boty vyhřáté sluncem na balkóně…když tu se ve dveřích objevila udýchaná Verča:

„Pojď dolů…“ „To už jste byli v paláci??“ „Ne, my jsme tam nedošli, protože jsme potkali nějakého týpka, kterej má manželku Češku a ten nám řekl, že ten náš týpek nemá licenci či co, aby nám mohl vyjednat permit a vzal nás za nějakým guidem, kterej nám to prej do zítra vyjedná. Jmenuje se Džuma a byli jsme u něj v kanceláři a dá nám to za 600 eur, takže je o stovku levnější.“ „To je ten z průvodce?“ „Asi jo, máme si vzít pasy, že si je okopíruje, aby mohl od vojáků posehnat razítka. Teď všichni sedí dole a řeší se to, tak pojď.“
Tak jsem si vzal pas, sešli jsme tři patra dolů do hotelové haly, kde už všichni sedili a řešilo se to. Z důležitých hráčů tam seděli Safet se sklopenou hlavou tvářící se jako by právě dostal výprask od rodičů, hotelový boss tvářící se jako boss, Juma tvářící se jako horský vůdce a my tvářící se jako turisti, co se chtějí dostat na Ararat. Dopadlo to tak, že na Ararat půjdeme s Jumou, protože nám prý dokáže sjednat permit, Safet nás začal nenávidět, protože z velkého šéfa, co nás vezme na Ararat klesl na pouhého pomocníka v hotelu, což asi ve skutečnosti byl a boss zůstal bossem a pozval nás na večeři na verandu u rozbitého a nepoužívaného hotelového bazénu, což nám ovšem sdělil, jak bylo jeho zvykem, po Safetovi, kterýžto se při onom sdělování tvářil podobně, jako když se Kryton snažil naučit emoci ambivalence. Po vyřízení formalit s Jumou a drobných odpoledních zmatcích jsme se nakonec všichni sešli na verandě u rozbitého hotelového bazénu, kde už byly stoly prostřeny saláty, melouny, jogurty, lahvemi červeného vína a vedle na grilu se pekly kousky jehněčího. Sešlo se tu asi šest místních rozličného věku a povolání: náš boss, Safet a jeho mladší kámoš špión naháněč, mladý turecký voják, starší horský vůdce v tričku slovenské expedice, jakýsi starší pán v obleku a mladý klučina co běhal pro piva. A tak se pilo, jedlo, hodovalo, pokuřovalo, rozprávělo, zpívaly se turecké i české písně. Nejvýřečnější byl mladý voják, toho času již vyměnil uniformu za supermaní tričko, co se jmenoval Vulcan a my si z něj dělali legraci, že je z Kryptonu. Každého se ptal, jak se jmenuje a co dělá, na což mu Škorpil řekl, že je „land lord a rentiér“.  Honzům říkal Honda a pak si vzal na každého email. My jsme na oplátku od něj zjišťovali, jak je to tu s armádou, kolik je ve městě vojáků (6000), jaké používají zbraně (M16 a AK) a tak dále. Během večera se ukázalo, že ne všichni u stolu se mají navzájem úplně v lásce – ten byl z jiné skupiny guidů, ti si konkurovali v prodeji koberců, ten byl turecký voják mezi samými Kurdy, nicméně nás devět byla dostatečná vata, přes kterou žádné spory nevypluly na povrch a jen se vesele pařilo. A oni na oplátku byli dostatečná vata, která včas utnula naši debatu se Sametem, jak že je to s tím permitem. Naši hostitelé se skutečně neflákali, stále dolévali výborného silného červeného vína, nosili piva tlačili do nás jednu cigaretu za druhou. První se zvedl Škorpil a potácivým krokem se odpotácel k hotelu s tím, že jde spát, že jdem zítra na Ararat. Nějakou dobu po něm jsem odešel i já, vědom si toho, že se zítra vyráží ráno v 7:30 a že si musím zabalit. Prý to bylo okomentováno tím, že je neslušné odejít dřív, než oslavenec (někteří tvrdili, že boss má narozeniny, ale jiní tvrdili, že nemá),  což mi bylo jedno, protože radši budu zítra neslušném, ale vysmátej pobíhat po Araratu, než se tam ve vší slušnosti potácet s magakocovinou. Než jsem usnul, linula se z verandy jedna píseň za druhou, dohromady se vypilo něco kolem sedmi lahví vína a spousta piv a v tlak v rozdávání zapálených cigaret po mém odchodu tak zesílil, že to obvykle nekouřící Katka druhý den hezky těžko rozdejchávala. Asi jediný drobný spor, který během večera nastal, dá-li se tomu vůbec říkat spor, bylo, když jeden ze starších potutelně šťouchnul do Káti, ať se dívá, co se bude dít a začal zpívat nějakou asi ódu na Kurdistán. Dělo se to, že mu voják řekl, něco tak vážně, že Kurd okamžitě zmlkl.

Pátek 31. 7. 2009

Na Ararat

            Po ranním pobalení a naskládání nepotřebných věcí do recepce jsme si posedali do dolmuše a vyrazili náhorní plošinou Kurdistánu k majestátní a legendami opředené (nějakej týpek tam prej kdysi připlul s plovoucí zoo a říkali mu Noe) sopce vysoké 5137 mnm jménem Ararat. Juma nám ještě naložil mačky, že to prý bez nich nejde a že prý nás dojede v base campu, kam donese i permity, no to už nám bylo jasné, že asi termity nikdy neuvidíme a dost jsme pochybovali, že s námi nakonec Juma vůbec půjde, což se ukázalo, že jsme se v ani jednom nemýlili, ale že to vlastně ani nevadilo, protože s námi šel celkem sympatický guide. Takový ten štíhlý šlachovitý typ, o něco mladší než my (ačkoli vypadal, že je aspoň o 5, 10 let starší), co prostě vodí turisty a neřeší nějaký místní intriky. Když jsme vystoupili  z dolmuše, rozdělili si mačky a nandali batohy, konečně začalo to, na co jsem se těšil (a z čeho já měla největší obavy); už s nikým nic neřešit a jen postupně ukrajovat metr po metru až k vrcholu, jen my a hora a vše ostatní se pozvolna noří do nepodstatného pozadí a zahaluje se mlhou nedůležitosti.

Výstup je koncipován tak, že se každý den nastoupá zhruba tisíc výškových metrů, takže jsou cestou dva kempy a třetí den se jde posledních tisíc na vrchol a pak celé dolů. Cesta je mírná, tempo pozvolné a času spousta, což dělá z Araratu ideální horu i pro ten typ turistů, kteří v horách v životě nebyli a chtějí stanout na nějaké pětitisícovce, čehož se spousta místních chopilo a udělali si z vodění turistů velmi výnosné živobytí.

Upřímně řečeno výstup na Ararat není žádný horolezecky nebezpečný podnik, ale spíš takový příjemní třídenní pěší výlet. Pokud byste neměli potíže s výškovou nemocí, neměl by být problém celou horu absolvovat za dva dny, což se nám potvrdilo, protože to tak udělali dva Íránci, co s námi přijeli dolmušem a kteréžto jsme druhý den potkali na sestupu se slovy „It was easy, but cold.“

Cestou do prvního kempu stojí za zmínku, kromě koní ať už nesoucích náklad či volně pobíhajících, zastávka v jednom z mnoha řekněme letních pasteveckých tábořišť, kteréžto patřilo rodičům našeho průvodce. Jeden nový bílý stan, jeden hnědý „dekový“ stan, plechový udělátor na vaření čaje, ve kterém se topí sušeným ovčím trusem (odpověď na otázku, zda hovno hoří), protože dříví je zde skutečně pomálu, a k tomu z kamenů vyskládaná ohrada pro ovce a pár koz. A samozřejmě smečka psů, zde i se dvěma úžasnými štěňaty – podle vzhledu spíš medvídě a lvíče. A tak se popíjel čaj, drbaly se štěňata a dokonce i jejich máma, ač na pohled nebezpečná, se ukázala poté, co jsem ji párkrát pohladil, jako milá, přítulná a hodňoučká. A zde se od nás odpojili Íránci poté, co se s nimi průvodcův otec začal bavit o politice.

Když jsme dorazili do prvního kempu, čekala na nás drobná nepříjemnost v podobě kurdského žabáka sedícího u hadice, co z horních partijí hory přiváděla vodu do kempu, který, když si tam chtěl Hučkař napustit flašku, říkal „many“. Podle toho, jakým smířlivým tónem se nám guide, který zde organizoval skupinku Němců, snažil vysvětlit, jak to zde s vodou je, si dokážu představit Hučkařovu reakci a jeho škálu zlých obličejů, o které skupinku debatujících u hadice s vodou určitě neušetřil. A dobře jim tak, doufám, že je z toho doteď budí noční můry. Nicméně Cuma má tady v horách asi dost silné jméno, stačil jeden krátký telefonát a najednou voda nebyla žádný problém. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že kdybychom byli bývali šli s tím hotelovým pohůnkem Sametem, tak hladce by se to asi nevyřešilo. Po jídle jsem šel do stanu psát deník a Verča šla na dýchánek probíhající ve stanu Šů, Škorpila a Háčkaře, kde probíhala terapie všeho, jak mi později oznámila. A co jsem tak občas zaslechl skrz plachtu, tak tomu tak skutečně bylo.

Sobota 1. 8. 2009

Druhý kemp

Dnes jsme se přesunuli do kempu číslo dvě, přičemž jsme se o cestu střídali s koňmi vynášejícími skupince Němců batohy, stany, jídlo a tak, a s jinými snášejícími batohy, stany, jídlo a taky například plastové židličky a stoly, aby snad cepři nemuseli v horách sedět na kamenech. No, říkám sice batohy, ale viděl jsem na jednom koníkovi mimo jiné kufr. A to ne nějakou turistickou outdoorovou mutaci kufru, anóbrž takový ten klasický letištní kufr s kolečky a s výsuvným držadlem, co se používá na cestu z letiště do taxíku do hotelu. Když jsem to viděl, tak jsem byl rád, že mám svůj batoh pěkně na zádech a že vše, co ke zdolání hory potřebuju, si tam vynesu sám, jinak bych se asi ani nedokázal, při vyprávění o tom, jak jsem zdolal Ararat, posluchačům podívat do očí, jak by mě hanba fackovala.

Zatímco basecampů bylo povícero, zde už byl kemp jen jeden, sestávající z hromady plácků zrobených v šutrovišti a balvanovišti ve výšce něco kolem 4200 m.n.m. Trochu mě už pobolívala hlava, tak jsem to po jídle vyřešil brufenem, přeci jen máme vstávat ve dvě v noci, tak ať se trochu a v klidu vyspím. Krapet se zatáhlo, pršelo, sněžilo a kroupilo. Verča měla ve stanu pěkně zelektrizovaný vlasy a chytaly se jí na plachtu, že vypadala jo ?. Když jsem šel pak na záchod, tak sotva jsem vylez ze stanu a narovnal se, utrpěl jsem málem šok. Do vlasů mi vletěl nějaký obří hmyz a začal se mi ve vlasech šíleně mlít a strašně u toho bzučel, tak jsem se okamžitě sklonil a začal panicky hmyz sklepávat (panicky proto, že jsem měl pocit, že mi to dává žihadlo), ale nic – ve vlasech jsem nic neměl. Tak jsem se narovnal a v tu ránu zase (bzzzzzz), tak jsem se opět sehnul a začalo mi svítat. Když jsem navíc seznal, že toho okolo bzučí víc, přičemž jedno bzučení jsem identifikoval, že vychází z vrcholu kovové tyče, už jsem nepotřeboval ani znalosti z předmětu elektřina a magnetizmus a poslední dílek skládačky zapadl na své místo. Poté, co jsem bázlivě zvedl tvář k obloze a začal mi bzučet kroužek v obočí, už jsem více své štěstí nepokoušel celý akt čůrání jsem provedl sehnutý tak, abych nevyčníval nad okolo stanů vystavěné ohrádky z kamení. Chvíli na to začala bouřka a téměř nepřetržité hromobití se ozývalo přes dvě hodiny. Verča ten den už na záchod samozřejmě nešla.

Neděle 2. 8. 2009

Ararat 5137 m a zpět

S usínáním to nakonec nebylo tak rychlý, né že by se mi nechtělo spát, ale na Verču zapůsobila výška tak, že jí vypadl program automatického dýchání, jinými slovy, aby dýchala, musela to dělat vědomě, což jí docela šlo až na to, když začala usínat, což mělo za následek, že přestala dýchat až do chvíle, kdy tělu došlo, že se asi dusí a vyvolalo nádech, což obvykle Verču zase probudilo. Tak jsem tam ležel a poslouchal, zda Verča dýchá, případně na ní pokládal ruku, jestli se jí zvedá hrudník. Představa, že se probudim vedle nedýchající Verči mě celkem udržovala vzhůru. Ale nakonec se dýchání Verče nějak srovnalo a tak jsme přeci jen i trochu spali.

Kolem půl druhé se probouzíme, nacpem do sebe něco jídla a čekáme zda se bude něco dít, protože podle plánu se na vrchol Araratu vyráží ve dvě ráno, aby se za svítaní dosáhlo vrcholu a byl celý den na sestup. Děje se jenom to, že venku postává pouze Holcman s Efou s tím, že je všude mrtvo a co teda jako bude. Nakonec zalézají zpět do stanu aniž by zjistili co teda jako bude, a tak jsem vylezl já a zjistil si sám co teda jako bude a sice to, že je to prý „mač dendžerous“ kvůli té bouřce a že se bude vyrážet až ve čtyři.

Ve čtyři měli události podobný průběh jako ve dvě, z čehož byl Holcman již notně rozladěn – no zkuzte si vstát ve dvě hodiny v noci, vysoukat z vyhřátého spacáku, navlíct na sebe hromadu oblečení a vylézt do zimy jen proto, abyste za pět minut zase zalézali zpátky a pak si to ve čtyři hodiny zopakujte. Ukázalo se, že John s Katkou věděli, že se ve čtyři taky nikam nejde, protože jim to přišel říct náš guide, ale nikomu z nás to neřekli, protože si mysleli, že se se domluvili s guidem, že nám to řekne on. Boužel pro nás jim jaksi nedošlo, že náš guide neumí skoro vůbec anglicky a tak na všecho říká „Yes“.

Kolem osmé se události začaly vyvýjet rychle a zmatečně, ale nakonec naštěstí správným směrem. Takže když to už už vypadalo, že se tak akorát nasnídáme a půjdeme dolů, zničehož nic jsme byli v plné polní a i přes ne zrovna nadšený souhlas naše guida šlapali vzhůru za skupinkou Němců, kteří zřejmě nechtěli vyhodit těch pár tisíc euro co zaplatili jen za to, že skončí kilák pod vrcholem a vyrazili k vrcholu.

Nakonec se ukázalo, že jsme to díky té bouřce docela vychytali, protože jsme nemuseli stoupat k vrcholu potmě a tedy ani v tak často zmiňované zimě. Občas dokonce problesklo mezi hustými mraky pár paprsků slunce. Cesta byla příjemná, stoupání konstantní a mačky nepotřebné, takže nikdo neměl s výstupem nějaké zásadnější problémy, kromě Káti, jejíž fyzičce se před třemi dny zalíbilo na kalbě u hotelového bazénu natolik, že si řekla že tam na ni počká až se vrátí, což Káťa málem udělala když už jsme šlapali sněhěm pár set metrů od vrcholu. Nakonec jsme se ale kolem dvanácté na vrcholu sešli všichni. Když jsme si gratulovali k výstupu tak Holcman říká: „No, vejš už se asi nepotkáme.“ No pokud se nepletu, tak to byl pro všechny z nás zatím nejvyšší bod naší planety, na kterém jsme kdy stanuli. Po chvíli váhání (celkem dost tam foukalo) jsem nakonec neodolal a abych byl alespoň z poloviny věrný svému autoportrétu z ročenky, nechal jsem proletět svá vytetovaná křídla.

Cesta dolů byla docela fofr s přestávkou na oběd a sbalení stanů. Přeci jen nás čekali tři tisíce metrů převýšení a vyráželi jsme o šest hodin později než je zde běžné. Nakonec jsme to ale do setmění stihli a to i s neplánovanou přestávkou, když se John rozhodl počkat na Katku, aby náhodou špatně neodbočila načež nakonec špatně odbočili spolu, takže jsme chvilku běhali po kopcích než jsme je oběvili.

Večer jsme zakončili jak jinak než několika Efesy. Podle časového harmonogramu jsme napřed a z naplánovaných dobrodružství nás čeká již jen koupání v třítisícovém kráteru sopky Nemrut u jezera Van na což se již všichni těšíme a zčehož se vyklube vydařená taškařice plná želv, piv zpěvu a hořících šamanských kamenů …