Ruská tajga plná močálů a krvežíznivých komárů, krásy připolárního Uralu a šest magorů jež se sem vypravilo za lezením.
Termín: 29. 6. 2006 - 29. 7. 2006
Rusko
Místa:
Moskva, Pečora, Araňec, tajga, Subpolárním Ural v republice Komi –
okolí hory Sablya (Šavle), Hoffmanův ledovec
Doprava:
Praha – Moskva: letadlem (cca 2 hodiny)
Moskva – Pečora: vlakem (cca 2,5 dne)
Pečora – Araňec: autem a loďkou
Araněc – hory: pěšky tajgou (cca 70 km)
Složení:
šest horolezců z pražských oddílů Karpatia a Sherpa Climb: Tomáš Mls,
Honza Báča, Michal Platkevič, Jan Soubusta, Jan Šnajdr, Ondřej Řípa
Obsah:
Kapitola 1. - Rusko
Kapitola 2. - 70 km tajgou
Kapitola 3. - Připolární Ural
Kapitola 4. - Tour de swamp
Kapitola 5. - Pečora, Moskva
Báseň Ural
Miniexpedice Ural 2006 by Řepulda
Úryvky z Tomášova deníku
Vybavení
Úryvky z Tomášova deníku Kapitola 1. - Rusko
Kromě klasických osvědčených poživatin jako jsou ovesné vločky, sušené ovoce či instantní polévky jsme si s sebou vezli i takzvané „Real mealy“. Balíčky sušeného jídla původně vyvinuté pro armádu. Hlaní výhody jsou nízká váha (ze 100g balíčku uděláte řádově půlkilové jídlo), spousta potřebných živin, dlouhá trvanlivost (několik let!), snadná a rychlá příprava, ale hlavně vynikající chuť. Na výběr je několik rozličných jídel jako například: Kuře na kari, Treska, Hovězí z rýží, Čilli, Těstoviny … za některé kousky by se nemusela stydět kdejaká restaurace.
Příprava: Odtrhnete vršek pytlíku a vytvarujete ho tak, že sám stojí, zalijete vroucí vodou a promýcháte, zazipujete pytlík implantovaným uzávěrem, 5 minut … a baštíte. Všimli jste si? Ani si neušpiníte ešus!
Nákup: Tohle je jediná nevýhoda Real mealů, už se u nás pár let neprodávají (alespoň o tom nevím), takže si je musíte nechat poslat ze zahraničí, což se také odráží na jejich ceně. Jeden balíček = jedno jídlo vás tak vyjde řádově na 5 liber plus poštovné. Ale pokud se chystáte na nějakou expedici a máte na to, tak vězte že nebudete litovat.
Dalším velkým jídelním bonusem, který pozvedl úroveň stravování v této nehostiné krajině, bylo sušené maso. Já jsem zapřísáhlý všežravec, takže měsíc bez masa, navíc při maximální fyzické zátěži, no to si nedokážu ani představit. Sušené maso je lehká a trvanlivá (bez problémů vydrželo tři týdny) zásobárna důležitých látek a chutí, dá se jíst samotné, přidat do polévky, špaget, rýže … no zkrátka kamkoliv kam maso patří. Trochu jsem se obával, že sušené maso bude buďto moc tvrdé či naopak bude to taková žvýkačka. Nesplnilo se ani jedno a zároveň oboje. Bylo krásně křehké, dalo se snadno ulamovat a lehce rozkousat a přitom si zachovalo část ze své původní vláčnosti. Když jste ho chvíli povařili už moc nechybělo, abyste měli pocit že jíte téměř normální maso.
Příprava: Nakoupit libové maso. My jsme použili jak hovězí (kýtu), tak vepřové a kuřecí. Maso nakrájíte na tenké asi třímilimetrové plátky a zbavíte ho blan, aby vám nevznikla žvýkačka a tuku, aby ván nežlukl. Pořádně ho prosolíte a dle chuti okořeníte (česnek – sušený nebo prolisovaný, paprika, curri, worchesterská omáčka, sojová omáčka, mletý bílý a černý pepř, tymián … zkrátka co máte nejradši). Dáme do mísy, zatížíme a necháme v chladu uležet cca 12 hodin
Sušit se dá různě, od klasických sušiček potravin, přes horkovzdušnou troubu až po klasickou elektrickou troubu. Obecně platí, že se maso suší minimálně 10 hodin na 50 až 60 stupňů buď napícané na jehly nebo rozprostřené na mřížce. Správně usušené maso se dá s křupnutím ulamovat. My jsme sušili v elektrické troubě na padesát stupňů. Na začátku samotného sušení je dobré troubu na pár minut trochu víc okotlit, alespoň na osmdesát stupňů, čímž povraždíte případné nežádoucí šmejdy co se můžou v syrovém mase vyskytovat.
Díky šikovnosti starého Honzy Báči jsme sebou měli unikátní nabíječku na baterky. Byl to vlastně motůrek z nějaké tiskárny a k němu připevněná převodovka s kličkou. No a pak už jen stačilo drátkama připojit baterie (od mikrotužkovek z MP3 plejera po sedm buřtů do kamery) a točit a točit a točit … Ideální pro pauzírovanej mariáš – ten kdo zrovna pauzíruje, tak točí.
Další vychytávka byla hudba. Ve srubu pod Uralem jsme našli staré rozbyté rádio ze kterého jsme vypreparovali repráček a pomocí konektoru z rozbitých sluchátek ho propojili z MP3 plejerem. Jako zesilovač posloužil plecháček, tak dobře, že jsme bez problémů ozvučili celou místnost.
Tady je několik seznamů průběžně vznikajících a měnících se. Je to spíš taková ukázka pro případnou inspiraci.
Lezecký materiál