Den 25. – Pondělí 24.7. 2006

Pečora splněných přání

Ráno pršelo, ostatně jako celou noc, navíc jsme se vzbudili o čtvrt hodiny pozdě. I přes veškeré snahy a pokusy s benzinem se oheň nerozžehl a na vaření na vařiči už stejně nebyl čas, takže snídaně za studena. Po třech týdnech něco jiného než vločky a čaj (né že bych si tuto snídani neoblíbil). Chleba s máslem a solí, salám, vafličky a mlíko. Chvatně jsme v dešti zabalili a vyrazili <a {*(„fotky-5/images/580_U­ral.jpg“); }580>do vesnice. Trochu mě zamrzelo, že nejen boty, ale i goráčový kalhoty, který jsem měl teprve na druhý akci, promokly. V Araňci jsme měli sraz s typanem, co nám zajišťoval odvoz.

Po dohodě jsme se přesunuli na <a {(„fotky-5/images/584_U­ral.jpg“); }584>soutok Velkého Araňce s Pečorou, kam posléze dojel s loďkou a po dvojicích nás <a {(„fotky-5/images/586_U­ral.jpg“); }586>převezl na druhou stranu. Protože tu nebylo moc vody, nepoužíval motor, ale stál na přídi a pádloval. Pak jsme šli už sami kousek po pobřeží a nahoru na cestu. Po chvíli čekání na jednom místě, jsme usoudili, že bude lepší, jít mu naproti. Ostatně nám říkal, ať jdeme po cestě, podél které vede elektrický vedení. Přeřízl jsem svou hůl (kámošku mojí, oporu mojí), aby se vešla do batohu.

Tomáš: „Už vidim jednou tvoje vnoučata: ‚A z touhle holí přešel dědeček v Rusku celou tajgu tam a zpátky.'“ Po chvilce pochodu se objevil UAZ. Už tam seděli tři ženský a jeden maladěc. Narvali jsme tam baťohy a jen tak tak se tam naskládali. Po chvilce jízdy řidič přesadil jednu tlustou pasažérku doprostřed místo jedné ne tak tlusté, protože jsme se krapet převažovali na jednu stranu. Jak jsme byli promočený, tak se z nás solidně kouřilo a za asi hodinovou jízdu jsme slušně prochladli (až na Jacka, ten se opíral o teplý motor a celou jízdu prospal).

V Pečoře na nádraží jsme šli s Tomem sehnat nějaký informace o ubytování. Nakonec to dopadlo tak, že jsme ubytovaní přímo <a {(„fotky-5/images/634_U­ral.jpg“); }634>na nádraží. Máme dva třílůžáky v patře s <a {(„fotky-5/images/622_U­ral.jpg“); }622>výhledem na kolejiště (to by se Idýsovi líbilo). Za 320,– rublů na noc. Nic moc komfort. Jen studená voda, lino, trochu jetý tapety, vypnutý topení, trochu otlučeném nábytek, telka… ale pro naše účely naprosto postačující.

Dali jsme do kupy dolary a Tomáš s VHčkem se vypravili do banky. Když už čekání, během kterého jsme s Johnem prali v umyvadle, bylo dlouhý, vypravili jsme se do čerstvě objeveného bufáče naproti, taky na patře, pro něco k snědku za poslední ruble, co jsme měli. Když jsme přinesli na pokoj zopár různých pirohů, byli už kluci zpátky s penězi a hlavně s hromadnou jídla a šesti Kozly. Trvalo jim to tak dlouho, protože v bance každý dolar důkladně prohlíželi. V ruce, pod úvéčkem, pod lupou…přehazovali z hromádky na hromádku – tři bankovky jim nevzali.

Tomáš tak ňák slovním shrnutím a zhodnocením uzavřel expediční část akce (shodli jsme se, že to bylo super, i když trochu něco jiného, než jsme čekali), přiťukli jsme si na úspěšný konec Kozlíkama (vyráběné v Rusku) a pustili se do jídla. Po třech tejdnech jídelního omezování se a přísné sebekontroly, kvůli omezeným přídělům, jsme žrali naprosto nezřízeně a nekontrolovaně všechno, co bylo po ruce, jako bychom měli další měsíc hladovět. A díky non stop bufetu je přísun žrádla bez omezení. Takže to, co donesli kluci a my, zmizelo během několika minut (každej měl pirohy s masem, kapustou, kartofelem, sýrem, listový těsto s marmoškou, čokolády, sladkosti, obilný sladkosti…). VHčko už zas myslel, že bude zvracet.

Zkrátka jsme naše sny z močálu proměnili ve skutečnost. Jací se večer už nemoh ani hejhat.

Je tu možnost vařit si v takovém kanclíku vodu a taky jsme dostali pytlíky čaje, nádražácký kafe a spoustu cukrů.

Osquatovali jsme pokoje, rozvěsili věci, žrali, pili, koukali na telku (stejný sračky jako u nás, Ruskej pop je příšerném, v Libanonu se zas válčí…občas pohádka), váleli se po postelích…po pár hodinách našeho působení, to tu vypadalo jako <a {(„fotky-5/images/598_U­ral.jpg“); *}598>solidní doupě a díky výparům ze sušících se věcí a stanů to nemělo daleko od bažiny.

Den 26. – Úterý 25.7.2006

Borec Saša

Dnešní den byl naprosto neuvěřitelném. Ráno jsme vydatně posnídali v místním bifé (jogurty, pirohy, čaj…) – Jací se přežral jako prase (jako několikrát během včerejška), pak jsme dali s Ondrou sprchu (plechová sprchová vana, orezlý trubky, bojler, zašlý dlaždičky, kus igelitu…ale po třech týdnech studené vody super) za 50 rublů, na což jsme dostali i stvrzenku. Jakési zkostnatělé byrokratické chování je tu stále hodně znát. Komunismus zde ještě zdaleka nevymizel. Včera si nás přišel zapsat týpek z milice. Podle toho, co říkala džórnaja, jsou pod stálou kontrolou. Holt státní podnik se vším všudy.

Pozn.: V TV dávali velmi inspirující pohádku ve 3D.

Tak někdy v poledne jsme se vypravili na trh na obhlídku Pečory. A co se nestalo, na jedné křižovatce, kde se vzal, tu se vzal, Saša. Ten týpek ze srubu cestou na Šavli. Skoro bych ho nepohznal v těch čistejch hadrech a až na knírek a hladce oholeného.

Pořídili jsme pár drobností na trhu a zapadli do bifé. Zvláštní je, že tu nejsou žádný hospody, ani restaurace, kde by vařili. Co jsme se ptali, tak nikdo o ničem nevěděl, prej dobře se vaří akorát doma. Dali jsme si staropramen, Sašovi jen čaj, kvuli práci, a začali plenit místní zásoby pirohů a salátů. K našemu zklamání došel bramborovej salát. podle toho, jak všichni včetně Saši koukali na naše hody, tak tady asi skutečně nejsou zvyklí jíst jinde než doma. Jací se zas přežral jako prase, skoro nemoh chodit.

Saša nás trochu proved po Pečoře (kus jsme se svezli autobusem). Skutečně toho v tomto malém, asi šedesátitisícovém, městě moc není. Žádný náměstíčko, nebo tak něco, spíš tak do přírody nasázený <a {*(„fotky-5/images/602_U­ral.jpg“); }602>omšelý domy a mezi nima, tam kde jezdí auta, nalitej asfalt. Chodníky jsou často jen blátivé pěšinky.

V jednom malym turistickym krámku jsme zkoukli přesně to vybavení, co nám v bažinách chybělo – atombordelový boty, holinky…mě nejvíc zaujala bunda z pevný celtoviny s rozepínáním jen u krku, jíž se dala dopředu na kapuci zipem přidělat moskytiéra.

Po shlédnutí místního <a {(„fotky-5/images/606_U­ral.jpg“); }606>památníku na břehu <a {(„fotky-5/images/608_U­ral.jpg“); }608>řeky Pečory a chvíli bloumání nás tak jakoby mimoděk pozval k sobě domů, mrknout na jeho fotky a videa z Uralu, že prý bydlí patnáct minut od nádraží.

Zdejší sídliště a <a {(„fotky-5/images/614_U­ral.jpg“); }614>Sašův panelák vypadalo tak, že potkat podobnou čtvrť v Praze, asi bych se do ní ani neodvažoval.

Otevřela nám jeho asi dcera, hezká, ale hned zmizela, škoda. Byt měl hezkej, ne moc velkej, ale dva pokoje, co jsem viděl, byly nabušený elektronikou. V každý komp s LCDčkem a plazmový telky, DVDčka atd. I v kuchyni, ač byla mrňavá, měli nacpanou telku. Pustil nám nějaký fotky z cest po Urale (evidentně ho má solidně prolezlej a jezdí tam často na vandry) a že jde ještě koupit něco k pití. Doufal jsem, že nám nabídne aspoň čaj, páč jsem po sprše neměl ještě úplně suchou hlavu, tak jsem byl trochu prochladlej (bylo asi 12°C). Když se vrátil, řekl, ať jdeme jíst. A to jsme čuměli všichni. V kuchyni <a {(„fotky-5/images/616_U­ral.jpg“); }616>sedm talířů s bramborovym salátem, chleba, sýr a štamprličky s nějakou jeřabinovicí. Ten borec to celou dobu neřekl, ale teď jsem si vybavil, že z toho bufíku, kde jsme jedli, telefonoval. On prostě poslouchal, jak marně sháníme restošku a sníme o brsalátu, tak zavolal ženě, ať navaří kotel salátu, pak nás tahal po městě, aby měla čas to připravit a nakonec, aniž by dal cokoli znát, nás pozval domů, jako že jen na fotky. Co k tomu říct, prostě borec. Když jsme dojedli salát a ochutnali <a {(„fotky-5/images/618_U­ral.jpg“); }618>další štamprdli zase jiného místního lektvaru, říkal jsem si, že bych ještě něco zdláb. Dnešní den je prostě den splněných přání. Ježíšek Saša naservíroval na stůl <a {(„fotky-5/images/619_U­ral.jpg“); *}619>hrnec teftelů ve smetanové omáčce (takový karbanátky s rejží). Prostě borec. Když jsme pak, po kávě, odcházeli, nabalil nám ješě mapu Uralu, dvě krabičky nějakýho čínského čaje a hudební CD. Tak jsme si na něj vzali aspoň adresu a musíme mu něco poslat.

Je až neuvěřitelném kontrast mezi lidma, jako je Saša a vůbec lidma okolo hor, a těma kokotama z vlaku.

Koupili jsme si v krámě tu jeřabinovici (usoudili jsme s Tomem, že je to daleko lepší dárek pro známý, než klasická vodka) a Jací do sebe natlačil banán a bounty a už byl zase přežraném jako prase.

Po příchodu šli Tomáš, John a Jací prověřit jakési bistro, kde měli točený a i trochu vařili, ale byla to prej katastrofa.

My ostatní jsme zatím slintali nad pořadem, kde čtyři páry odvezli na ňákej prosluněném ostrov v Indickym oceánu, oddělili je od sebe a na kluky přišlo deset roštěnek, který měly otestovat jejich věrnost. V tomhle díle to začlo přehlídkou mokrejch triček. To je dovolená – pláže, slunce, žádný komáři, popíjíte drinky a deset koček se vás snaží dostat do postele. A né jako my, trmácet se močálama s třiceti kilama na zádech pomalu o hladu.

Jací se ten večer přžral jako prase rybíma teftelama, šprotami a chlebem se sýrem. Ležel, že už nemůže ani sousto. Asi za dvě hodiny už do sebe ládoval zmrzlinu a další sladkosti. A zase se přežral jako prase. „A jestli mě naserete, tak si ještě koupim milkyway!“

Pozn.: Je ráno a Jací už byl dvakrát srát.

Pozn.: Když jsme nakupovali a Tomáš zrovna platil u jedné starší pokladní, zadíval jsem se na mladší prodavačku. Ona se na mě taky tak zvláštně podívala, tak jsme si chvíli jen tak hleděli do očí…no a pak mi došlo, že čeká, až si konečně řeknu, co chci koupit. Ehm…

Pozn.: V kanclíku na nádraží měli úža nádražáckém kalendář. Tomášovo slovo dalo slovo a už ho vezu Idýsovi.

Pozn.: Každej tu po nás divně kouká. Kromě toho, že jsme v Pečoře asi jediný výrazný turisti za hodně dlouhou dobu a kam přídem tam si nás pamatujou (když přijde např. Ondra na trh, automaticky dávaj na váhu banány), tak jsem vypozoroval dva hlavní důvody:
1) Oblečení – kromě toho, že někteří z nás jsou adepti na výhru v soutěži „najdi pošuka“, nikdo jinej tu nenosí červený hadry.
2) Vlasy – všíchni kluci našeho věku mají sestřih ala ruskej námořník, tzn. téměř dohola.

Den 27. – Středa 26.7. 2006

Odjezd

Včera jsme řešili, jak to dnes uděláme s báglama. Vlak nám jede v osm večer a pokoje musíme vyklidit do deseti ráno. A o nějakým zaplacení pokoje na půl dne nechtěli moc slyšet. Zkostnatělý byrokratický systém na to nemá příslušnou kolonku a platit na celý další den jsme rozhodně nechtěli. Ale jak už jsem se zmiňoval, jsem klikař a problémy se mi obvykle řešej samy. Včera večer džórnaja přišla s tim, že vlastně ten jeden pokoj (ve kterym jsou kluci) jsme vlastněn oskvotovali až v pět odpoledne, takže si ho můžem zdarma nechat taky do pěti odpoledne. Tak jsem ráno řešil, co jak zabalim a že ke klukům přenesu na dosušení věci, co ještě neuschly, když v tom přišl Tmáš, kterej to ráno musel ještě dojednat s ňákym velícím, s tím, že je změna a že si máme nechat pokoj náš. Jak řikam, problémy se mi řeší samy.

Někdy v poledne jsme si zašli na trh a do místního <a {*(„fotky-5/images/631_U­ral.jpg“); }631>muzea, podívat se na nálezy mamutů, ve zdejší oblasti prý velmi hojné, ale nebylo tam skoro nic.

Udělalo se mi ňák špatně od břicha (už tu nebudu pít tu nepřevařenou vodu), tak jsem nešel na oběd a vrátil se na ragzál. Tabletka Moalox docela rychle fungovala…teda alespoň do chvíle, než mi kluci řekli, že jsem jí neměl spolknout ale pomalu a dlouze cucat. Ale co, hlavně, že už je mi zas líp. Mám sbaleno. Tomáš usnul s knížkou na prsou, John bez, VHčko je v internet café (nebo bloudí zoufale Pečorou, páč se ztratil) a Ondra s Jacím se zas určitě někde přežíraj jako prase. Za chvíli opustíme pokoj. Už se těšim do vlaku.

Vlak přijel asi v osm a byl fakt <a {(„fotky-5/images/636_U­ral.jpg“); *}636>dlouhej. Po asi pětiminutovém pochodu podél něj jsme došli k našemu vagónu, který byl skoro na konci. Naše džórnaja je mladá, sympatická holčina (ale vedle ve vagóně je hezčí). Tentokrát jsme nejeli v žádný starý zašlý šunce. Náš vagón byl krásný, nový, s nablýskaným nerezovým vodovarem, elektronickou cedulí, co ukazuje datum, čas, teplotu a obsazenost záchoda, stěny z lamina s texturou asi dubu (jak nábytek z Ikey), parádní mariášový stůl, velké zrcadlo a spousta věšáčků a různých udělátorů na věci. Zkrátka naše nadšení z nového vagónu nebralo konce.

Ubytoval jsem se na posteli nahoře a tentokrát (kuli docházejícím financím) zvolil spaní ve spacáku místo ložního prádla. Až na Toma tak udělali i ostatní. Jasí s Ondrou šli dobrovolně do vedlejšího kupé a doufaj, že se k nim nenastěhujou ňáký debilové. Podle toho, jak nám poslední dobou všechno vychází to typuju, že buď tam budou celou cestu sami a nebo jim přistoupí nějaký roštěnky.

Odstavili nás s několika dalšími vagóny a čekali jsme asi do půl třetí ráno, než přijede náš vlak do Moskvy, ke kterému nás připojí. Původně jsem si chtěl během té plánované šestihodinové pauzy zajít koupit ještě mlíko, ale byl jsem nějakej nedospalej, tak jsem si zalez do spacáku a probral se, až když už jsme drncali směr Moskva.

Den 28. – Čtvrtek 27.7. 2006

Vlak

Cesta vlakem <a {*(„fotky-5/images/638_U­ral.jpg“); *}638>proběhla poklidně. Konečně se mi podařilo rozlousknout to neřešitelný sudoku. Ke klukům dle očekávání nikdo nepřistoupil. Na jedný zastávce Tomáš koupil obrovskou sklenici borůvek. Dělali jsme si je s mlíkem. Mňam.

Jen tak z nudy jsem si nakreslil pár obrázků. Podle mého psychologického rozboru jsem došel k závěru, že mi chybí komp a holky.

Jinak se asi nic zajímavého nestalo.

Den 29. – Pátek 28.7. 2006

Moskva = Wogoni hadr

Někdy v půl jedenáctý jsme vystoupili v Moskvě. Vyměnil jsem zbylý dolary – dvě pětidolarovky mi nevzali… příště nebrat starší bankovky – a vyrazili jsme <a {*(„fotky-5/images/640_U­ral.jpg“); }640>metrem směr <a {(„fotky-5/images/642_U­ral.jpg“); *}642>Lomonosovova univerzita, kde by podle zpráv z netu měla bejt možnost levnýho ubytování na vysokoškolskejch kolejích. Žel, ač jsme se ptali kohokoliv (dovnitř nás nepustili, že prej musíme mít jakousi propustku, kterou nám samozřejmě nemůže nikdo vydat), nikdo o tom nevěděl. Inu, rozhodli jsme se pro nejbližší hotel s názvem něco jako „Univerzitní ubytovna“. Chtěli 600 rublů za osobu a noc, ale hlavně tvrdohlavě vyžadovali potvrzení o registraci, který jsme neměli a bez kterého nás prej nemůžou ubytovat. Máme si ho zajít vyřídit na milici a protože jsme to neudělali do 24 hodin po příletu do země, jak nařizují zdejší zákony, budeme muset asi zaplatit i ňákou pokutu, ael že prej není velká. Protože bez registrace bysme mohli mít problémy i na letišti, rozhodli jsme si jí tedy vyřídit i za cenu pokuty. Milice je prý za rohem. Tomáš s Johnem se tam vypravili a my ostatní čekali v hale gostinice. Nevraceli se hodinu. Nevraceli se dvě hodiny. To už jsme seděl v místní restauraci a dávali si konečně normální jídlo . Nevraceli se tři hodiny. Už jsme si říkali, že je tam rovnou zavřeli. Když se konečně vrátili, ukázalo se, že s milicí žádnej problém neměli, nicméně registraci skrz zkostnatělý ruský byrokratický systém nevybojovali. Z milice je totiž poslali na pasovku, která měla bejt ve stejný ulici. Nakonec se ukázalo, že jako tatáž ulice se počítá i spousta jejích odboček a že když je číslo domu 17, dělí se ještě na 17–1, 17–2 případně 17-a, 17-b. Nicméně nakonec pasovku našli. Poctivě vystáli frontu (na což někteří místní evidentně srali) a když se dostali konečně k okýnku, oznámili jim, že musí nejprve k jiné přepážce. Nu což, opět stáli frontu u té jiné přepážky. Když se dostali na řadu, světe div se, poslali je zase k jinému okénku. Inu opět se postavili do další fronty a čekali. Ale na řadu se už nedostali, protože úřad zavíral. Vzpomenu si na tuhle příhodu, až někdy budu mít pocit, že u nás úřady nefungujou.

Tomáš to ještě zkoušel s recepční domluvit na zvací dopis a lejstra, co jsme měli z Letory, ale zkrátka, jak v tomlhe úřednickym zřízení nevlastníte ten správném formulář s těmi správnými razítky, neudělá nikdo nic. Obchodní duch tady nikomu nic neříká a většinu lidí tady jejich práce akorát sere a zákazník je tu někdo, kdo s něčim otravuje.

Opět jsme seděli v restošce, baštili boršče (nic moc, u nás se dělaj chutnější), popíjeli čaje a řešili, co dál.

Usoudili jsme, že v ostatních hotelích to bude to samý a rozhodli se odjet na letiště už dnes v noci, noc tu přečkat a zítra se rozdělit na dvě skupiny, přičemž jedna bude hlídat batohy a druhá šourat po městě a pak se prohodíme.

Bylo už po osmý, tak jsme se sebrali a dojeli na konečnou metra, odkud jede bus na letiště. Tady jsme nějakou dobu pobyli. Většinu času jsme trávili pro změnu konzumací zmrzlin a různých pirohů. Konečně veselá, usměvavá, sympatická prodavačka (i prodavač). Zdejší piroh se sosiskom se po dochucení hořčicí už konečně podobal našemu párku v rohlíku. Huray.

O půl dvanáctý jsme odjeli na letiště Šeremctěvo. Kryptofašistickej přírodopisném seriál stále ještě běžel. Osquatovali jsme jednu trojsedačku a přilehlé okolí v departure hall a tím skončil náš první ze dvou dnů v Moskvě. Nevidět Lomonovovu univerzitu, tak stál dost za hovno.

Den 30. – Sobota 29.7. 2006

Na skok v Moskvě a domů

Dohodli jsme, že část bude vždy spát a část hlídat a pak si to prohodíme. Povedlo se mi potom, co odešla slečna, která asi hodinu a půl v kuse telefonovala, obsadit trojsedačku, tak jsem si řek, že zkusim urvat trochu spánku. Ostatní si různě polehali na zem na károšky a mám pocit, že John s Tomášem hlídali. Tak nějak sem se několik hodin převaloval, aniž bych usnul, ač jsem proto dělal všechno možný. Dokonce jsem si přetáhli i kulicha přes hlavu, abych měl tmu, ale ani to nepomohlo. Někdy v půlce noci jsem se posadil, abych podle dohody vystřídal hlídače. Protože ostatní spáči tuto dohodu jaksi ignorovali a John s Tomem byli natolik ohleduplní, že to ňák neřešili a dotáhli to až do rána, nastaly sem tam situace, kdy jsem byl jedinej bdělej. Buďto J a T načas vytuhli, nebo šli na cigáro. Já jsem si psal deník, abych neusnul a sledoval pomalu ožívající cvrkot letištní haly. Zase ty příjemné chvíle, kdy jste ve společnosti a přitom sám.

V šest čtyřicet pět jel první bus do města. VHčko měl šťastnou ruku a sejmul si červeného krále, což mělo za následek, že jejich skupinka (VH, Jací, Řepu) jela do města jako první. Spočítali jsme, že když nám letadlo letí v 18:50 a na odbavení máme bejt ready dvě hodiny předem, měli by se vrátit v půl dvanáctý, aby sme si každej užili ňáký čas v Mosvě a přitom stihli v klidu odletět.

Bohužel kluci čas ňák moc neřešili a na úkor nás tří se courali po městě o tři čtvrtě hodiny déle. A ještě se tvářili, jak paka, že prej mysleli, že letadlo letí až v osm a že nevěděli, že je potřeba tolik času na odbavení a že nevěděli, že cesta z centra trvá tak dlouho…grrrr…ani je nenapadlo nám přivízt něco k snídani, aby jsme se mohli najíst už cestou a ušetřili tim trochu času. Zkrátka mě poprvé za naší expedici (nejen mě, ale všechny tři) timhle svým chovánim dost nasrali.

Díky tomu vypadal náš výlet po Moskvě tak, že na konečný metra jsme do sebe naházeli snídani, po výlezu z metra došli chvatně na Rudý náměstí, tam se otočili a mazali zpátky. Protože jsme cestou chtěli koupit alespoň pár posledních dárků, nedojeli jsme na letiště úplně včas.

Překvapilo mě, jak je Rudý náměstí mrňavý. <a {*(„fotky-5/images/654_U­ral.jpg“); }654>Chrám Vasila Blaženého vypadá, jak nějakej domek z Disneylandu. Zkrátka na fotkách se to všechno zdá daleko velkolepější, než to je. Co mě velkolepé přišlo, byla ta včerejší <a {(„fotky-5/images/650_U­ral.jpg“); *}650>Lomonovova Universita, tak je fakt big a na google earth se musim mrknout, jak vypadá shora.