Tak se pokusím, já skromný vypravěč, přiblížit události a atmosféru této akce pomocí svých pečlivě vedených záznamů, doplněných o spousty fotek z ruské tajgy plné močálů a krvežíznivých komárů, nádherných scenérií připolárního Uralu a šesti bláznů jež se do těchto nehostinných míst vypravilo. Je to samozřejmě můj subjektivní pohled a né každý to musel vidět a prožívat stejně.

Den 1. – čtvrtek + pátek 30.6.06

Kurva do čeho sem se to zase navez!!!

Poznatek 1.: Když má letadlo zpoždění a vy už ste odbavený, pustěj vás dojít si pro pivo, ale musíte si zout boty.

Poznatek 2.: Pivo na Moskevském letišti mají celou noc i točený, ale stojí 150 rublů a ještě vám k tomu pouštěj smyčku s kryptofašistickym dokumentem o podmořskym životě.

Poznatek 3.: V Moskvě maj spoustu piva.

Tak od začátku, ale vemu to stručněji než obvykle. Šest magorů se rozhodlo obětovat téměř celou dovolenou plus všechny svý peníze, případně se solidně zadlužit a to proto, aby mohli jet na vejlet – né na příjemnou slunnou dovču do kvalitního hotelu či vymetat bary v karibiku a balit roštěnky na vyhřátých plážích, ale do Ruska na připolární Ural, kde je uplný hovno, kromě desítek kilometrů tajgy plný močálů s hejnama pichuchtivejch bzučících sviní a jakejsi horskej hřeben s horou jménem Šavle, na kterou ještě moc lidí nelezlo a šest magorů si usmyslelo, že je hrozně super nápad na ní vylízt. Takže

Magor č. 1: To je asi ten největší magor, protože ten to vlastně celý spískal a zorganizoval a je za to celý v podstatě zodpovědnej, protože bez něj by se to nekonalo. Takže kdyby se něco posralo, kamenujte jeho. (Tomáš)

Magor č. 2: To je úplně stejnej magor, pač to s M1 vymyslel. Navíc je imunní vůči všemu od komárů přes zimu, vodu, únavu až po drogy všeho druhu, takže se za jakkoli posraný situace tváří jako by jsme byli na čundru na Brdech. (John)

Magor č. 3: Přijde vám normální, aby člověk při přestávce během vyčerpávajícího pochodu v mokrejch hutnejch močáloidních sračkách, s batohem jak almara po babičce, vyrazil podívat se sto padesát tisíc kilometrů dopředu, aby jsme my ostatní věděli, že jdeme dobře? Případně se z různejch důvodů probrodí bažinou či přeplave řeku? Prostě Magor (VH)

Magor č. 4: Na to abyste ze sebe chrlili co chvíli hlášky či úsloví typu „mrdat ježky“ , „srát hovna nahoru“ a podobně, a měli jich snad neomezenou zásobu pro každou příležitost…na to musí bejt člověk magor. (Jací)

Magor č. 5: No ten původní byl půl roku v Americe, tak už by to nezvládl. Takže se volilo, kdo ho nahradí, a já jsem hrozně rád, že to byl zrovna on. Lepšího magora pro tuto akci není. (Řepu)

Magor č. 6: To jsem já. Na tuhle akci nemam. Ani prachy, ale hlavně ani fyzičku, natož lezecké či jiné schopnosti a přesto tu jsem. To jsem asi fakt magor. (Michal)

Odlet jsme zvládli – přišli včas, měli letenky, za lehce přetížené batohy neplatili a s přáteli se rozloučili. Odbavení proběhlo v poho = nic nám nezabavili, dokonce ani plastovou kudlu na medvědy, jenžto jsme dostali jako dárek na cestu. M5 (Řepu) z toho měl nelíčenou radost, když ji tasil za zády celníků.

Let měl kvůli počasí zpoždění, tak jsme popíjeli pivko. Jen já a Ondra jsme si nechali zabalit batoh do fólie. Jedině my dva jsme totiž někdy pracovali na letišti u zavazadel. Letadlo byl <a {*(„fotky-1/images/000_U­ral.jpg“); *}>starý ruský Tupoljev společnosti Aeroflot. Většina z nás ještě neletěla nebo dávno, tak to byl docela zážitek. Bál sem se, že když to je ten levnej let, nedostanem občerstvení, ale hned po dosažení letové hladiny se roznášelo pití, a když se v uličce objevily plastové krabičky se sváčou, rozzářili se nám s M3 (VHčkem) očíčka a synchronně vyklopili stolky.

Pohled shora na noční osvětlenou Moskvu byl impozantní. Noc jsme strávili na letišti Šeremetěvo popíjením pár (doslova) piv za 150 rublů za projekce nekonečné smyčky s přírodovědnym dokumentem s „latimérií podivnou.“

A ráno autobusem na metro, v raní špičce – zjistil jsem, že pražský Anděl po ránu je poklidná stanice, kde není moc lidí, nikdo nikam nespěchá, metro je malé a má dloooouhé intervaly. Zkrátka byl tu fofr. Den v Moskvě jsme strávili popíjením pivka, baštěním pirohů, vyzvednutím lístků na vlak, <a {*(„fotky-1/images/010_U­ral.jpg“); }>spaním v fakt zabordelenym parku a <a {(„fotky-1/images/016_U­ral.jpg“); *}>nakupováním zásob. A pak tradá na vlak na den a půl dlouhou vyjížďku.

Pozn.1: Doteď mě hřeje vzpomínka na rozsvícená očka a šťastný úsměv mladé hezké servírky v restošce, kde jsme na zahrádce strávili nějakou tu hodinu pospáváním a posrkáváním pár piv a čajů, poté co rozevřela desky s účtem a penězi. Byla z nás celá nervózní, pač nám moc nerozuměla a my se víc než konzumaci věnovali odbíhání ke stánku s pirohama či spánku. A tak jsme jí nechali tak tučné dýško, že mě její štěstí těší doteď.

Pozn. 2: Ruskému hlídači na vstupu do letiště přijdou ke kontrolnímu rámu dva češi, co tu brouzdáním krátí čekání na ráno. Jeden má přes rameno obal na kameru. Rutinně, jako již několikrát za svou noční službu, otevře víko, aby kameru zkontroloval. A hrkne v něm. Většinu výplně tvoří jakési zařízení, z něhož vede modrý a červený drát s označením plus a mínus. Opatrně uchopí a vytahuje konstrukci osmi baterií pospojovaných k sobě. V Rusku jsou asi zvyklí na vše, ale vynálezy starého Báči zkrátka zaujmou každého.

Pozn. 3: Některé stanice spletitého Moskevského metra vypadají jak krapet zašlé <a {*(„fotky-1/images/012_U­ral.jpg“); *}>zámecké síně s typickými artefakty sovětského svazu. A paní z repráčků vás co chvíli vybízí, abyste pouštěli sednout invalidy a staříky.

Den 2. – sobota 1.7. 06

Vlak

Cesta <a {*(„fotky-1/images/022_U­ral.jpg“); *}>vlakem byla vlastně pro většinu jedna velká kalba (VHčko dokonce blinkal – 2×). Kupé bylo po čtyřech, takže já s Tomem jsme po rozhodně neférovém hlasování spali ve vedlejším s dvěma cizími, což se nakonec ukázalo jako výhra, protože většinu cesty jsme jeli sami a tolik to tam nesmrdělo. VHčko s Ondrou se dali do kalení se dvěma Rusi, kteří se nám posléze nasrali do kupé a zaboha nešli dostat ven. Místo toho, aby byli vděčný, že je hostíme pivem a vodkou, což bych trochu čekal spíš od nich, tak furt jenom vykřikovali, že je to jejich Rusía a že oni tu můžou dělat co chtěj, což v jejich případě (a podle toho, co jsme viděli i jinde i u ostatních) znamenalo dělat bordel. Házet odpadky z okna byla pro ně samozřejmost, i když to se „dá pochopit“ , protože jsme jeli stovky kilometrů naprosto stejnou rovnou krajinou plnou bříz a močálů, kam nikdy nikdo nepůjde. Našinec si to asi těžko představí, ale zdejší pustina je téměř nekonečná. Ale když se jeden z nich poblil na práh kupé a místo nějakýho pocitu viny začli mlít o jejich Rusíi a žačali vytahovat, že nás osvobodili a tvářit se, že by jsme jim pomalu měli sloužit, to už se mi otvíral nůž v kapse a šel jsem si radši do svýho kupé luštit sudok (asi nevyluštitelný). O okupaci v šedesátym osmym asi nikdy neslyšel kokot jeden. Nakonec nám ty zmrdi v noci ukradli všechny piva (a že jich bylo) a dvě lahve vodky. Díky těmhle kokotům se moje z Prahy vypěstovaná averze vůči občanům týhle země nijak nezmenšila. Aspoň, že ty zmrdy kluci porazili v páce. Naštěstí to byli fakt hovada, takže ukradli jen chlast.

Naše džórnaja (průvodčí pro náš vagón) byla pohodářka a když kluci při nastupování s krabicí plnou piv procházeli kolem ní, vesele prohlásila: „alkoholiki“

Spaní bylo příjemné (dvě noci) a na konci vagónu byl takovej udělátor na horkou vodu na čaj a tak, ve kterém džórnaja po ránu zatápěla. Hajzly klasika.

Den 3. – Neděle 2.7.06

Z Araňecu do Araněcu vlakem, autem, lodí

Vzbudili jsme se ve vlaku někde kolem Pečory a začali se chystat na výsadek. Nacpaný v uličce jsme čekali až nám džórnaja potvrdí, že zastávka, kde jsme právě zastavili, je Araněc. „Étot ňet Araňec " praví džórnaja. "Ale tam bylo na ceduli Araňec!!“, praví někdo z nás. Džórnaja se zatvářila jak vyplašená mula a začla kroutit nějakejma páčkama, díky čemuž se pravděpodobně vlak nadrženej na rozjezd nerozjel a my mohli otevřít dveře a zjistit, že v Araňci skutečně jsme. Představte si několik kolejí s nádražním domkem uprostřed zelené nicoty, která se jmenuje úplně stejně jako ves, do které jsme chtěli a která je úplně, ale úplně jinde. Zkrátka Araňců je víc a tohle „nic“ ten náš není. Takže po konzultaci s celým osazenstvem místní zastávky jsme, po <a {*(„fotky-1/images/024_U­ral.jpg“); }>přebalení batohů a nějaké té hoďky <a {(„fotky-1/images/028_U­ral.jpg“); *}>zevlování, nasedli na vlak, co jel zpět do Pečory.

Pozn. Jestli si myslíte, že Rusko je sto let za opicema, tak jste na omylu. Myslím, že máme co dohánět. V týhle úplný opuštěný prdeli měli kompy s LCD monitorem Huynday, ajzlboňák, co nám přišel poradit, se divil, jak jsme mohli zabloudit, vždyť se prý stačilo podívat na GPS, a ve finále vytáhl z kapsy digitální foťák Sony s tim, že <a {*(„fotky-1/images/026_U­ral.jpg“); *}026>takový exoty si prostě musí vyfotit. Ve vlaku do Pečory roštěnka za 1.

Nakonec se vše v dobré obrátilo, protože nám železničáři domluvili kontakt na týpka od místních záchranářů, kterej nás před nádražím v Pečoře odhalil a tak dřív než jsme stačili dopít právě zakoupené <a {*(„fotky-1/images/034_U­ral.jpg“); }034>zlaté bažanty, jsme frčeli k nim <a {(„fotky-1/images/036_U­ral.jpg“); }036>na stanici. Místní asi kápo, vysokej sympatickej typ s knírkem nám poradil u jejich mapy cestu a Toma odvez ke správě parku, kde dojednal vlezný do parku. Nenechali se ukecat na míň než 200$ parchanti vydřidušský. Mezitím jsme na stanici <a {(„fotky-1/images/040_U­ral.jpg“); *}040>popíjeli čaj a baštili výborný sušenky – to fakt bodlo.

Když bylo vše domluveno a dořešeno a z nádrže přečerpána část benzínu do našich vařičů, naskládali jsme se do jejich <a {*(„fotky-1/images/038_U­ral.jpg“); }038>UAZU (něco jak sanitka, akorát pro nás) a už jsme frčeli po rallye cross „silinici“ v oblakách prachu přes vísku Koněcbor až k soutoku Pečory s říčkou Araňec. Až na samý soutok jsme <a {(„fotky-1/images/046_U­ral.jpg“); }046>šli pěšky a poprvé otestovali naše <a {(„fotky-1/images/048_U­ral.jpg“); }048>moskytiéry. Zde nás náš průvodce opustil s tím, že musíme odchytit nějakou loďku, co nás převeze přes říčku Araňec. No nakonec, když už čekání bylo dlouhé, se VHčko svlékl a s napsanými frázemi jak domluvit loďku, <a {(„fotky-1/images/050_U­ral.jpg“); }050>říčku přeplaval. Zanedlouho už jsme <a {(„fotky-1/images/064_U­ral.jpg“); } 064>vystupovali z plechové pramice se závěsným motorem v malé dřevěné vísce jménem Araňec. Sem skutečně koleje nevedou. <a {(„fotky-1/images/076_U­ral.jpg“); }076>Prošli jsme vesničkou – opravdu malou, chudou, dřevěnou, se psi, ovcemi, klidně polehávajícími krásnými koňmi – za doprovodu jakéhosi Míši Pistina, na kterého nás odkázal knírek. Vesničan Míša nás dovedl po cestě do lesa a asi po kiláku po chvilce přemýšlení nad mapou u křižovatky nás opustil. Znal trochu jinou cestu než „knírek“, ale dál k Uralu po ní nikdy nešel. Zakempili jsme kus zpátky, kde byl sušší les a míň komárů. Kluci šli po cestě, dle Míši, k říčce pro vodu – byla dost <a {(„fotky-1/images/082_U­ral.jpg“); *}082>hnědá a říčka je prej solidní bahnotok, takže jsme se rozhodli zkusit zítra cestu podle knírka. Do vody jsme dali čistící chemku, uvařili véču, zavolali satelitním telefonem domu, aby blízcí neměli strach. Tak začal náš několikadenní pobyt v močálech.

Pozn. Jelikož jsme kousek od polárního kruhu a je právě vrchol polárního dne, je tu světlo permanentně i v noci, takže čelovky táhnem úplně zbytečně.