Kazbeg silou vůle

(Michal)

Bejt v Praze v takovymhle stavu, tak volam do práce, že nedorazim a zůstanu celej den v posteli. Místo toho jsem rozep spacák a vylezl na Kazbeg.

Před čtyřmi dny:
V noci mě probudil pocit jako bych měl vnitřnosti plné kyseliny. Zbytek noci jsem průběžně trávil na záchodě a během asi dvou hodin mě veškerý obsah mého trávicího traktu kompletně opustil v mohutné a nekontrolované panice za využití všech únikových východů. Konečně jsem docenil, že mít sprchu a záchod v jedné místnosti není zas tak špatný nápad. Smekta i endiaron se z toho co se děje uvnitř vyděsili a během pár minut mě opustili stejnou cestou kudy přišli. Nevzpomínám si, že by mi někdy bylo takhle zle.

Před třemi dny:
Jediné co jsem do sebe dokázal dostat bylo pár loků Coca-coly.

Před dvěma dny:
Do mojí standartní váhy mi chybí pět kilo. Snědl jsem suchar. Jsme pod Kazbegem.

Posledních osm hodin:
Koukám do tmy. Převaluju se z pozice do pozice. Asi dvacetkrát jsem si prošel krok po kroku rekonstrukci kuchyně, která mě čeká po návratu. Asi dvacetkrát **** ** ** ****** v duchu s Verčou, která mě taky čeká po návratu. Nic nezbírá. Někomu dělá nadmořská výška problémy. Mě obvykle ne větší, než které odplaví jeden úžasný růžový Ibalgin. Až na jednu drobnost. I přes velkou únavu nespím.

Jsou čtyři ráno. „Tak se mi za celou noc nepodařilo zabrat.“ Vím, že mi to nepomůže a že není nic co by s tím mohl kdokoli udělat, ale cítil jsem potřebu říct to nahlas … jestli se mi náhodou neuleví. Připadal jsem si jako špatně oživlá mrtvola a snažil se nemyslet na příštích osm hodin pochodu ledem a kamením vzhůru a několik dalších dolů.

Krok … krok … krok … Šů zvolila příjemný tempo. Párkrat mozek přepnul okruhy z módu „přesouvající se zobie“ do módu „člověk řešící problém“ a to když jsme nevěděli kudy dál a když jsem po opření se o cepín zůstal ležet na zemi a špička cepínu až po rameno mířila do tmavě modrých hlubin trhliny za padajícími zbytky prolomeného sněhu. Bylo to velice osvěžující.

Sluníčko. Batoh pod zády. Rovina. Bílý svah mezi vykukujícími černými skalami na modrém pozadí. Musli tyčinka. Záchvěvy mikrospánku.

Vážně zvažuji jestli se na ten poslední a zároveň nejprudší kousek cesty na vrchol mám vypravit. Ostatní už se zvedají. Je čas přijmout rozhodnutí. Strašně se mi nechce zvednout. Ten svah je prudkej. Stejně by mě přemluvili. Asi.

Jsem poslední. Mají už náskok. Zvednout nohu. Posunout dopředu. Položit. Nějak se to nepřibližuje. Tak znova.

Pomalu přicházím k patě posledního stoupání. Johnovi se rozbili mačky. Jde bez nich. Kope si cepínem prakticky každý stup. Jde to pomalu. Já mačky mám.

Polospící zombík tam nahoru nevyleze. Přepojuju si okruhy v mozku. Musím se probrat. Zasekávám cepín. Druhou ruku zarážím do sněhu. Zakopávám mačku. Jednu. Druhou. A znova. A znova. Dech se začíná zrychlovat, krev proudit a svaly na stehnech pálit. Pauza. Dech se zklidňuje. Pálení ustupuje. A znova. A znova. Stroj funguje. Nahoru dolézam jako druhý. Někteří cestou dojišťují Johna, pro jistotu. Je mi fajn.

Epilog:
Ležím ve stanu. Probudil mě zvuk padajícího kamení. Jako už po několikáté. Tohle bylo blízko. Tohle JE blízko. Kreju hlavu rukama. Stáčím se do klubíčka do prostřed stanu. Stan se splácnul. Do zad se mi opřel nárazník od lokomotivy … tam co jsem měl před chvílí hlavu. Jsem o půl metru jinde. Další zával? Ne, to je Hučkař. Nemáme vůli jít se podívat ven, co to bylo. Až ráno.

Výstup na Kazbeg a trocha gruzínské kultury

(Šů)

Seděli jsme v plážovém baru v Ghoni u Černého moře, popíjeli pivo a čekali na objednané gruzínské speciality. Rozhovory promítaly naše myšlenky o přechodu Svanetského hřebene zakončeného ten den ráno, o začínajícím zaslouženém odpočinku u moře, a plány na přesun do severovýchodní Gruzie a výstup na Kazbeg. Vypočítali jsme, že směr Kazbeg vyrazíme v sobotu 28. srpna. Náš řidič a neoficiální průvodce Shota plánovaný den schválil, respektive podpořil v rámci vlastního zájmu. Shota se velmi oddaně řídíl podle nás (a my ho společensky přijali a zahrnovali do společného stolování), zároveň nám do plánování vstupoval svými radami, a navíc představoval zajímavého průvodce se specializací na „jak to bývalo a jak je to teď.“ Od něj jsme tam poprvé slyšeli, že 28. srpna je svátek Panny Marie, Mariamoba, a v místě našeho prvního spaní pod Kazbegem, na kopci u kosteliku Tsminda Sameba tradičně probíhají oslavy. Jak jinak než návštěvou kostela, obětováním jehněte, nepostradatelným hodováním a pitím vína. A jak jsme se na místě přesvědčili, i typickou gruzínskou pohostiností.

Z civilizace Tbilisi do civilace Kazbegi

V 10 hodin jsme měli sraz před domem v Tbilisi. Z bytu jsem se vyhrabala poslední po všech kontrolách jak byt zanecháváme, a když jsem přišla k autu, Shota mi řekl, že chodím všude pozdě jako Stalin. Nekomentovala jsme to, pozdě chodim. Brala jsem to jako zajímavý komentář. Do Stepantsminda ( gruzinský nazev pro mesto Kazbegi, pod horou Kazbeg) vede užší silnice bez okrajů (známá jako military higway), ale přímá. Gruzínské silnice dokáží překvapit, stejně jako gruzínští řidiči na nich dokáží překvapit. Na Shotovu jízdu jsme byli uz zvyklí. Sice z něj čišel klid a rozvážnost, přesto ale řezal zatáčky a typicky pro gruzínský provoz předjížděl – v zatáčkách a nehledě na blízkost aut v protisměru. V případě opravy silnice byly k upozornění značky od prací na silnici, jiného nebezpečí a snížení rychlosti v rozmezí cca 5 m (nebo že by ta rychlost?), poslení značka cca 5 m před probíhající prací.V případě nepráce na silnici byly pouze díry, žádný asfalt, žádný okraj a propast. Každopádně dostat se po nich dá v podstatě dobře a z Tbilisi to trvalo tak 2 hodiny. Po cestě jsme asi třikrát stavěli. Oslava svátku Panny Marie evidetntně znamenala dost pro našeho Shotu. Předtím se vždy automaticky nechal zvát námi nebo vybíral jídlo na tržišti pro nás všechny a potom mě zavolal, jelikož jsem měla u sebe společnou kasu. Taky rád navrhoval (námi ochotně placené) zastávky na kávu, pro nás všechny, což jsme nejen respektovali jelikož řídil, ale taky nám nevadilo poznat spoustu zajímavých „kaváren“. Nyní nakupoval jídlo on, po cestě, jak se později ukázalo do placu pro všechny. Koupil meloun na čtyřproudé silnici při severním výjezdu s Tbilisi, sýr v okénku u silnice v jedné vesnici, chléb v další vesnici v přízemním okénku, téměř zemljance. Podobně jako ve Svanetii, po zdolání rozpadlých silnic, nebezpečně rozpadlých tunelů ze sovětské doby, které řidiči objíždějí okolo s tím, že nemá alespoň co spadnout na auto, nebo přírodních cest, nás další oddělený svět v Kavkazu přivítal udržovanou silnicí a postupně zlepšující infrastrukturou.

Kazbegi

Polorozbité a působící spíš jako vesnice s rozplizlou zástavbou. Ale, kostelíkem nad městem na kopci a horou Kazbeg viditelné naprosto odkudkoli, je to velmi působivé a sympatické městečko. Dali jsme si kafe, čaje, a posvačili chačapuri přivezené ze včerejších večeře u plastových stolecků před hotelem Lomi. Přízemní domek na náměstí, působící pro české poměry spíše jako „bistro.“ Netušíce, že zde budem za pár dní spát a po domácku večeřet i snídat.. Obíháme místní tři obchody kvůli nákupu tužkových baterek a eventuelně jídla, hlavně čokolád. Nabídku třech obchodů jsme zmapovali během 5 minut za účelem vybrání nejlepšího zboží v poměru kvalita/cena. V rámci tužkových baterek se výběr zůžil na jeden obchod a šlo spíše o zvážení poměru nic nebo nic moc tužkové baterky za nízkou cenu. Bylo to působivé, mezi vším tím řešením čajů, kafí a obíháním místních smíšenek jsme neustále vzhlíželi ke Kazbegu a načítali obraz. S přáním, že tam vylezem, že se nezhorší počasí, s nadějí i respektem.

Scházíme se zpět z „rozchodu“ a Shota navrhuje přesun na louku u kostela. Autem. Cviličku váháme, ani jsme nevěděli, že to jde, ale nebráníme se. Standard, vedla tam vcelku slušná cesta. Jediné, co nás zdržovalo, bylo složité vyhýbání se autům v protisměru. Terénní cesty v gruzínských horách jsou pro jedno auto, ale auta se tam i tak dokážou vyhnout, třeba i popojížděním po centimetrech. Kostel Tsiminda Sameba je nyní stále na kopečku louky a má za sebou panorama okolních kazbeckých masívů a pod sebou Kazbegi v podobě malých krabiček. Na Kazbeg je potřeba se od kostela otočit. Ale už se zdá být zase blíž a pěšina začínající cestu k němu na je dosah. Procházíme a obcházíme kostelík, uvnitř silná, příjemná a typická vůně vosku z obrovského množství zapálených svíček. Dvojice nebo skupiny se vypravily navštívit kostel, procházejí se po louce nebo v rámci oslavy sedí a pijí víno. Jedna skupina zabíjí jehně a vyvrhnuté věci odnáší do křoví na sklonu svahu z louky. Nějak mi to nesedí. Ale možná by jim nesedělo, že do toho samého křoví na posvátné louce půjdu na záchod příští den. Lidí je dost, ale louka rozhodně spíš působí, že všichni ještě teprve přijedou na velkou oslavu, o které mluvil Shota. Naše stany přilákaly skupinu gruzínců všemožných genrací, nejšpíš rodinu, všichni jsme museli ochutnat domácí víno a rovnou vyfasovali flašku a navršený talíř jídla. Oni pili, jedli, tančili na hudbu puštěnou z aut, ale nakonec stejně odjeli. Jedna skupina dlouho byla v dálce, Shota je znal a navštívil, ale ráno už tam nebyli. Chvíli si pálil oheň Hučkař. Pak i Shota chtěl sedět u ohně a udržovat ho, až moc. Holcman se snažil ho odradit od pálení velkých větví, které házely jiskry (na Holcmanův a Efy stan v blízkosti), ale marně. V únavě a polospánku mi bylo líto Holcmana, jak mu to nemůže vysvětlit. Ale sobecky a naprosto netečně jsem před pomocí proti Shotovi (která by bůh ví kam vedla) zvolila spánek svůj. Ještě, že ten náš stan je dál a nemusím nic a můžu spát. Na louce jsme zůstali jediní. Ráno jsme zjistili, že opodál přibyl stan přes noc. Vše dobře pro nás, jelikož jsme se hezky vyspali a byli jsme s Kazbegem, kostelem, stádem krav a zápasícími býky téměř sami. Jen Shota je zklamán, čas se změnil. Louka je prázdná.

Vzůru – den první

Od Samebi jsme stoupali pěšinou po travnatých loukách a hřebíncích pod pálícím sluncem. Po cestě jsme potkali par lidí, ale žádné davy. Působilo to pocitem, že lidé na Kazbeg chodí, ale není to rozhodně žádná denně masová záležitost. Dokud je vidět kostel, člověk se otáčí za ním, jelikož v tom úseku se na chvíli i ztratí Kazbeg. Zbytek cesty zvedá hlavu ke Kazbegu. Ke konci prvního dne je zpestřením ledovcová řeka a bývalá meteorologická stanice, která se objeví v dálce nad ledovcem (v jeho dolní části na pravé straně z pohledu zespoda) zhruba ve chvíli, kdy dojdete k řece. Zespoda vypadá jako vlakový vagón počmáraný grafity. Pak konečně následuje i změna terénu, moréna z levé strany ledovce, místo našeho spaní. Moréna potřebovala trochu oběhat a obdělat, ale nakonec to bylo docela dobré stanoviště.

Ledovcová krajina – den druhý

Ačkoli v našem složení jsme si poránu schopni udělat prodloužený piknik snad naprosto kdekoli, tady jsme to moc nepřeháněli. Ač jsme i tak měli vyrazit mnohem dřív. Naším cílem ten den bylo přejít dolní část ledovce z našeho stanoviště kus nahoru a napříč doprava k meteostanici a od ní pokračovat až na nejhornější ledovcovou plošinu pod vrcholem (v našem slovníku plateau). To byla rada od Shoty, která se nám líbíla. Obvykle se chodí k meteostanici první den, pak se den aklimatizuje a tředí den se vyráží na vrchol ve dvě ráno s dosti dlouhým nástupem. Rozdělit to do tří dnů a spát ve stanu se nám zamlouvalo mnohem víc. Za chvíli jsme se vyškrábali bahnokamením na dolní část ledovce a s potěšením ho přecházeli směrem k bývalé meteostanici. Byl jako takové zvláštní další patro po cestě nahoru, velká plošina velmi mírně do kopce s novými pohledy do všech stran. Trhliny malé i velké, ale hlavně danné, odhalené, viditelné, zábavné.

Na místě meteostanice už nepůsobila jako vlakový vagón, ale spíše jako horám obrněná pevnost. V naší šestici jsme si koupili asi tři plechovky piva, poslední, ale další ani nikdo nechtěl.Uvařili jsme si jídlo s tím, že večer už toho moc neuvaříme a je potřeba energie nahoru. Dva páni se nás ptali, zda máme průvodce. Vznikl na chvíli dojem, že se nám jako průvodci nutí. Jak se druhý den ukázalo, oťukávali, jestli bychom my nebyli jejich průvodci. Byli to maximální amatéři. Cizí jazyk a všeobecná situace s předsudky nuceného průvoce může zmást.

Zhruba po hodině a půl jsme začali stoupat dál od meteostanice, pravou stranou ledovce při pohledu nahoru. Nejdříve pěšinou, později se to měnilo v ledovcem vymleté a kameny pokryté tvary vyznačené mužíky. Zanedlouho bylo jasné, že dosažení plateau je za světla nemožné a jak to tak taky bohužel bývá, zhroršilo se počasí. Ale žádné drama. Začalo pršet a hlavně se výrazně zatáhlo, což nás štvalo hlavně kvůli zítřejšímu výstupu.

Našli jsme místo na tři stany, které potřebovalo více úprav, než včerejší moréna. Při úpravách cepínem a nohama jsme v rámci spestření při přizpůsobení se novému místu usoudili, že tu není žádný, správně umístěný, kuchyňský kámen. Při pohledu nahoru bylo vpravo od nás zhruba padesátimetrové kamenné pole a nad ním skály. My jsme byli na trochu vyvýšeném písčitém mokrém náspu, na kterém vedla pěšina a vlevo od nás byl těžce shůdný členitý terén. Chvíli jsme vedli debatu o padání kamenů ze stěny vpravo, ale poté, co jsme sledovali, že kameny padají ze stěn o cca 200 metrů výš, kde byly členitější skály a mnohem kratší kamenné pole mezi stěnou a pěšinou, jsme to zhodnotili, že tady to (nejspíš/snad) padat nebude. Nakonec se ještě vařil čaj a nějaké jídlo, já jsem to sledovala ze stanu, a jak nic nepadalo, tak nebylo už co řešit. Jen když jsme všichni zalehli, zdálo se mi, že se zvuky valícího kamení ozývají z naší úrovně. Ale utichly někde v kamenném poli. Usnula jsem, na příklad Johna i únavou, budík byl přece jen na čtvrtou.

Cesta na vrchol – den třetí

Je spíš tak půl pátý. John už se vyštrachal, pohybuje se venku, a vaří vodu. Srší energií a pozitivností, myslím že nejen proto, že se těší, ale chce se i ujistit, že nikdo z nás nepovolí a nebude zdržovat nebo bojkotovat. Odpovídá na nejednu otázku o stavu oblohy. Je dobrá, ač né úplně čistá. Hlavně i kdyby nebyla, pokud neleje a nesnezi, co tady, alespoň se pokusíme. Všichni tam chceme a mrzelo by nás, kdyby to nešlo. Chce se mi vstát a vím, že vstanu, chvíli setrvávám v otálení mezi zimou a aktivitou nerušeným vyhřátým spacákem. Následně velmi postupně opouštím spacák a na části těla venku ze spacáku oblíkám věci. Chudák Michal trpí, nepodařilo se mu zamhouřit oko, je unavený a ví, že si to přes den protrpí. Sděluje nám pocity, ale k ničemu mu to moc není, jelikož nahoru jdeme. Ale alespoň to víme. Řeší to sladkou kávou a vyrážíme. No nic, prostě jsme vstali do zimy a noci. Vyrážíme v šest.

Pokračujem ve včerejším terénu všemožných tvarů pokrytých kameny a doražíme k místu, kde už je potřeba jít po sněhu, tak se navazujem. Jdu první jako nejpomalejší, John za mnou. A neříká, že trpí pomalostí chůze. Michal chválí, jak je za tempo rád. Ani nemám pocit, že by to bylo přehnaně pomalu. Ostatní jdou bez námitek a na pauzách se shodujeme. Celkový můj pocit je, že si to užíváme, Michal se nijak moc nevyjadřuje, nemá cenu tu únavu rozpatlávat. Stoupáme celkem mírým svahem, na provrchu jsou nepatrné trhliny, a pod námi to občas hlasitě pukne někam hluboko dolů. Obloha je červená a přispívá tak působivostí k náladě při pohybu po ledovci.

Slunce nás ozařuje zanedolouho, trochu nás i táhne nahoru. Ani né tak kvůli zimě, ale je v něm energie dne. Registrujeme trojici stoupající nahoru níže pod námi. Přecházíme plateau, kde jsme chtěli spát, pauzujeme a začínáme prudčeji stoupat. Za chvili trojice dojde ke stoupání a trochu se tím přiblíží, jak my jsme v tom sklonu pomalejší. Volají na nás anglicky něco mezi tím, jestli jim zachráníme život nebo je vezmem nahoru. Jsou dobrých sto metrů pod náma, nerozumíme jim moc dobre, spíš kvůli té angličtině. Vypadají, že jim sklon svahu navodil takový strach, že si vybrali na nás zavolat, než se alespoň vrátit. Jsou to pánové, kteří nás oslovili včera a my mysleli, že jsou průvodci. Hulákáme na ně, ať se vrání, v námi přizpůsobené angličtině postavené spíš na významu slov, než vět. Go back. We are not guides. Hučkař je trochu praží ve smyslu, že tu nemaj co dělat. Podle mě mu stejně nerozumí, možná tak tónu. Chvíli se tam vrtají ve sněhu a nakonec se opatrně, snad i po zadku, vrací. Napadají mě tři muži ve člunu.

Pokračujeme, zhruba ve třetině svahu je dlouhá trhlina a převěj. Chvíli se dohadujem o mapě, Michal apeluje, že podle mapy, respektive plánku cesty, zprava. Zkoušíme zprava, pak se Michal lehce propadá, tak nakonec to bereme velkým obloukem zleva. Stoupáme dále sněhem, takovou prudší sjezdovkou, bez překážek, až dorážíme na plošinu cca sto metrů pod vrcholem. Pěkná plošina, terasa bez zábradlí v mracích, jen na jedné straně schody pokračují do dalších pater. Přirozeně tam pauzjem, jíme sušenky, poleháváme. Michal téměř usíná a vyzývá nás k dalšímu posunu, jelikož se bojí usnutí. Tvrdí, že po tak 10 minutách ležení mu můžem prý tvrdit,že jsme na vrcholu byli a pokud se mu o tom bude zdát, nebude si jistý. Poslední stoupání je prudké, přirozeně ho berem po čtyřech, ve dvou místech vystupují skalnaté vršky, tak nad nimi odpočíváme. John si tam vysloveně seká cepínem ty schody do dalších pater, jelikož se mu (zase) rozbily mačky a sníh je tam tvrdý. Škrábem se nahoru, vrchol nevidě, a samozřejmě je dvakrát výš, než si představujeme, že už by mohl být. Celkově nám to od plošiny trvá asi hodinu. Už jsme v mlze a docházíme na hřebínek tak metr široký, kde na sebe čekáme a téměř husím pochodem jdeme asi 20 metrů do místa, kde se hřebínek začne zase svažovat dolu. Vrchol. Kazbeg. Radost. Podávání rukou, úsměvy, pusy. Fotka, druhá fotka, třetí fotka. Na chvíli prosvitne slunce a objeví se kus modré oblohy. Dolů ale vidět není, tak není moc důvod se tady zdržovat.

S lehkostí se procházíme po hřebínku zpět směrem k místu sestupu. Teda alespoň já. Napadlo mě, že zpátky to je skoro jako pustit film zpět rychleji. Je to rychlejší a je to v našich stopách. A i pozadu. Vrchní část nejvíc, tam se moc nezměnilo. Nad plošinou volíme slanění, je to rychlejší a příjemnější. Sníh ještě víc ztvrdnul. Na plošině vaříme čaj a Michal potvrzuje, že se namotává na stav, kdy tu před necelou hodinkou a půl ležel. Od plošiny dolu nám ještě zbývá trhlina uprostřed svahu, berem to tou samou cestou a zas opadá kus tíže horských nástrah. Jdu poslední s Michalem s menším odstupem od ostatních, těší mě, že to dal, a že je mu lépe každým krokem dolu k odpočinku. Dokonce i fotí, ale spát se těší, o tom není pochyb. Pro mě je to první pětitisícová hora, kde se mi stále dobře dýchalo až na vrchol, pro něj z našich zdolaných ostatních dvou hor okolo pěti tisíc poprvé utrpení.

V dolnější části ledovce se přes den odkryly trhliny, tak už to zdaleka není film pozpátku, ale nějaký nový film. Spíš navečer to natočili amíci a trhliny desetkrát zvetšili a spoustu nových vytvořili. Malé i větší, jistíme se, ale žádné přeskakování netřeba. Na písečnokamenné části mám pocit pevné půdy, bezpečí, dole z hor, potvrzení, že zde kameny nepadají a dokonce se tu nekrade, stany jsou neporušené.

Ač jsme přemítali i myšlenku dojít až k meteostanici, již před příchodem ke stanům jsme jí zavrhli. Michal to maximálně prosazuje, ale moc nemusí, my ho ujišťujem, že ani my se necejtíme pokračovat, ale naopak zůstat. Nejspíš to stejně ani nešlo za světla. Spokojenost a potřeba si lehnout a spát zvítězili u všech. Myslim, že trochu hrálo roli pivo v natáhnutí to až dolů, a to nám najednou bylo jedno. Jakási radost ze stojícího stanu a všech vecí. Zítra taky den, po zaslouženém odpočinku. Nemám hlad, ale souhlasím s vařením špaget. Hrozně se nám povedli, ale John končí snad po pěti lžících. Nabízíme Holcovi a Efě, který je chtěj, ale až ráno a prej to mám přechovat. Prostě všichni zalézáme spát, Michal už si to dává tak hodinku a půl. Zase slyším to padání kamenů, jednou si kvůli tomu sedám, ale nakonec usínám. Proč by měly padat zrovna když si já lehnu k usnutí, to asi jinak slyšim, jako včera, celej den nic nepřilítlo. John je opět příkladem a nerušeně spí. Právě jsme přišli z Kazbegu. A spinkáme na Kavkazu. Ve spacáku. Dobrou.

Noc, ráno a Michalův kámen

Slyšim nejaký cizojazyčný rozhovor zvenku, nerozumim, ale asi to bude něco jako „hele, tady jsou stany“. Někdo jde nahoru, je noc, nevim kolik, a jakmile utichne zvuk jejich chůze a hlasu, spím dál. Ráno jsou opět první hlasy zvenku. Tentokrát Michal řeší kámen, který v noci spadl na jejich stan. Michala probudil zvuk valícího se kamene, tak se instinktivně zvednul (tedy před tím díky bohu i vzbudil) a schoulil doprostřed stanu. Kámen se přivalil po pěšině zezhora. Natrhnul stan a nechal obtisk na okraji, kde měl Michal před schoulením se doprostřed hlavu. Evidentně se o stan zpomalil a je někde v blízkém okolí, jelikož hluk kamene po nárazu do stanu, dle Michalova vnímání, následně utichul. Venku probíhá debata, které kameny tu byly a které ne. Najednou je upoutaná pozornost na balvan o velikosti tak půl metru, který můžu jenom potrvrdit jako nový. Je v místě, kde jsme odhrabavali nohama bahnopísek a konstatovali, že tu není kuchyńský kámen. Je to přímo kuchyňský pultík. Chvíli trvá to úplně dopoznat, následuje prohlížení fotek ze včerejška, a je to tak. Michal se podruhé narodil. Kdyby zůstal ležet, kámen o velikosti půl metru z každé strany by ho zasáhl do hlavy. Následně nás míjí anglicky hovořící průvodce s českou skupinou a regurélně nám vynadá, že jsme tu spali. Kvůli padajícímu kamení. Podotýká, že tu nedělá ani pauzy a že by měl Michal zabít jehně. Vysvětlujem proč jsme tu spali, každopádně uznáváme, že má pravdu.

Sestup, pivo a spokojenost

Celkem rychle se sbíráme a klesáme k meteostanici, s očima na skalním masívu cestou dolů po levé straně, kde se to v některých okamžicích láme a padá před očima. Meteostanice se blíží, zvětšuje, až se po posledním dolu-nahoru terénu najednou objeví na pár minut blízko. Po menší úvaze, co nám připomíná, konstatujem s Holcmanem, že pevnost Boayard. Okolo budovy se různě trousíme. Někdo na plošině se sezením s výhledem dolů, já s Johnem se zastavujem u vodního pramene a pijem a myjem ešus od těch špaget. Docházejí dva kluci z vrcholu, Ti co nás míjeli brzo ráno. Byli hodně rychlí, působěj jak v běhu i u toho rozhovoru a pití. Bavíme se s nima, je to rakušan a němec, kamarádi. Pak se všichni přesouváme na terasovou plošinu. My sedíme na lavičce, pijem pivo z petky a zapínáme telefony. A hlavně všichni koukáme kolem dokola.

Asi po hodince vyrážíme dolů. Sestup pusobí dlouze, téměř nekonečně, času ale máme dost. Všemožně se oddalujeme, docházíme, poleháváme v trávě, pokuřujem a ačkoli nevíme, co nás čeká přesně, jsme rozhodnutí jít do Kazbegi a něco tam najít. Pivo, večeři a nocleh. Poslední společná zastávka je u kostela Samebi a pak už to krosíme pěšinama a cestama dolů. Jak jsou pro auto ty serpentýny praktické, pěšky je to velmi vnímatelné zdržování. Jdu opět s Michalem, v klidu pozadu, nechce se nám do crossu pěšinek mezi serpentynami. Ani na to nemáme. Ostatní jsou napřed, ale víme, že si stejně někde sednou a třeba pořeší to ubytování. Poslední úsek bereme přes vesnici přilehlou Kazbegi.

Přicházíme do Kazbegi jako kdyby to bylo staré známé městečko. Nacházíme všechny na zahrádce, repektive zahradě domu s kioskem, kde se prodává lahvové pivo a objednává jídlo, které vaří doma vedle v tom domě. Sedí tam i naši známí Rakušan a Němec. Konečně působí trochu pomaleji. Doobjednáváme si taky pivo a evidentně se všichni cítíme jako doma. Ubytování je předběžně smluveno vedle v hotelu Lomi, nutno dodomluvit s majitelem, až se vrátí. To půjde. A kdyby ne, tak no a co. Cvilizace má své kouzlo i jen po třech dnech v horách. Do půl hodinky s Johnem něco briskně domlouváme v hotelu Lomi – jedna noc, pivo, jidlo teď – a už si tam pěkně sedíme v chodbě/před­síni/recepci/res­tauraci, prostě uprostřed domu, u stolu. Pán podává pivo, navařené plněné papriky, i chačapuri někde vytáhl, chleba a salát. Fajn, dobrý a plněné papriky jsme ještě neměli. A hlavně okolo nás jsou dveře do našich pokojů. Druhé pivo dopíjíme skoro na sílu a valíme se do pokojů tohoto kavkazského hotelýlku. Zásuvky ucpaný nabíječkama, okno otevřený proti smradu, a spokojené usínaní, o to víc, že venku prší.

Ráno a sprcha. Už. Teď je tam Holc, pak se chystá Šů. Vy jste někdo pustil vodu u umyvadla? Pak jde Efa. Ne, moc to neteče, ale dá se. Vyspinkaný dorůžova jsme jim vyplejtvali snad věchnu vodu v jejich jedinný sprše a Michal nejspíš i toaleťák na jejich jedinnym záchodě. Shota má trefu. Tenkrát po týdenní abstinenci ve Svanetii přivezl pivo. Po těžce dopitých pivech včera večer přivezl meloun. A bohatou snídani jsme měli. Gruzínský přístup k jídlu a ke službám vůbec stojí za esej. Za oknem projel člověk na koni. A přišla slečna a ptala se jak nahoru. A my jsme najednou v pozici těch, co potkávají lidi, kteří jdou nahoru a my jim můžem poradit. A to byl konec v Kazbegi, děkování panu hoteliérovi, vázání batohů na auto, poslední pohledy na Kazbeg a obrovská euforie. A stejně jako ke každé hoře, i ke Kazbegu patří cesta zpět, alespoň těch dvacet kilometrů zrkz Kavkaz. Včetně vyhlídky s mozaikou s výjevy bývalého Sovětského svazu a sovětské republiky Gruzie. Nebo minerálního vřídla stékajícího volně po skalách. Nebo se dá jet zas jinam, třeba na koupačku k jezeru, a pak do města Sighnagi ve východní Gruzii, jak jsme to udelali my.