Pátek 13.8.

Odletěli jsme do Tbilisi

Nedbaje na pověry, zvolili jsme datum odletu na pátek 13. srpna. Ač nás původně mělo být 9 a měli jsme jet do Íránu, nakonec nás je 6 a letíme do Gruzie. Odpadla Katka, protože má práci, Škorpil, protože má dítě a Verča , protože bude mít dítě. Zůstali jsme já (Michal), Šů, John, Holcman, Efa a Hučkař.

Z Ruzyně jsme odletěli ve 21:45 směr Tbilisi se společností ČSA. K jídlu jsme dostali rýži s houbovou omáčkou a já si uvědomil, že jsem měl k obědu houbovou polívku a houbovou omáčku a že docela pokouším osud, dát si v den odletu, v pátek 13. tři různý jídla s houbama. Ale vše dobře dopadlo a my jsme kolem půl čtvrté ráno gruzínského času (+2 hodiny) přistáli ve Tbilisi a Šů vydala pokyn: „Vyhlížejte Dlouhé bidlo!“ A skutečně, když jsme vybírali prachy z bankomatu, přišel člověk, který vypadal ale úplně přesně jako Dlouhé bidlo z bratrstva kočičí pracky. No teda jako unavené Dlouhé bidlo. Byla to naše Tbiliská spojka, kterou zajistila, jak se už poslední dobou stává standardem, Šů. Měl auto, plus nám dohodl taxi. Nutno říct, že způsoby, jimiž Gruzínci prohánějí své ocelové oře po silnicích, svou nespoutaností vysoce převyšují veškeré ostatní národy. Start i přistání letadla se v kontextu s jízdou taxíkem jevily jako velmi poklidná a bezpečná záležitost. Na tachometru jsme většinu času měli 140 a čáru oddělující pruhy řidič využíval jako naváděcí pruh a snažil se, stejně jako většina ostatních řidičů, udržet si ho na prostředku vozu. Po příjezdu k Majklově bytu, kde jsme měli bydlet, jsme se asi čtvrt hodiny nemohli dostat dovnitř, až se ukázalo, že se celou dobu dobýváme do cizího bytu a že bydlíme o patro výš. Jelikož už bylo skoro ráno, tak jsme tak nějak povytuhali, jak se komu zrovna chtělo.

Sobota 14. 8.

Tbilisi

Vstávali jsme až po poledni, posnídali jsme chléb a sýr a vyrazili po pamětihodnostech Tbilisi, po kterých nás provedla Gruzie znalá Šů. Bylo dost vedro, tak jsme to odpoledne zatáhli na pivo do hospody s názvem KGB. Poté jsme se přesunuli do hospody, jejíž štít hlásal tradiční gruzínskou kuchyni. A tak začalo obžerství Chačapuri, saláty, khinkali, kebaby, pětihvězdičkový gruzínský koňak a samozřejmě opět piva. Jejich točené jsme vyhodnotili jako hnusné, tak jsme vyhodnotili jako hnusné, tak jsme přešli na jiné místní – lahvové, kteréžto jsme jim po chvíli vypili, tak jsme přešli na obligátní točený Staropramen, který moc jako Staropramen nechutnal. Vedle u stolu sedělo hejno Gruzínek, jimž to po chvíli nedalo a ta co měla na tričku britskou vlajku, se nás přišla zeptat, odkud jsme, a rozdala nám karamelky.

No a najednou nás vyhodili, že zavíraj. V rozjuchané náladě dělala chvíli Šů modelku u fontánky a pak jsme zapadli ještě na dvě pivka do nejbližšího baru. Cestou domů Holcman prozpěvoval ruské písně a minuli jsme Šůinu oblíbenou sochu. Doma Hučkař padl na gauč a vytuhl, Efa padla na křeslo a my ostatní ještě dopili Balantýnku. Byli asi čtyři ráno.

Neděle 15.8.

Mscheta

Vstávali jsme ještě později než včera a všichni ještě měli svou gorilku. Snídaňový meloun byl velmi osvěžující. Když jsme se vysomřili ven, stál tam taxík, tak jsme se ho zeptali, jestli nás hodí do Mschety a on že jo, že za 30 Lari, což je něco přes tři stovky, což je v pohodě. Že je nás šest, mu nevadilo, že to je naše věc. Tak si Hučkař a Efa sedli do kufru a jelo se do Mschety. Jak se zdá, ti co sedí vepředu musí být, když se jede mimo obec, připoutáni, jinak se tu nic moc neřeší.

Ve Mschetě, což je jedno z bývalých hlavních měst Gruzie, jsme si prohlídli místní asi katedrálu, koupili něco občerstvení, sešli k řece, kde byl takový minikostelíček v zahradě, a pak přešli k dalšímu velkému kostelu ve městě. Po prohlídce jsme chvíli řešili, co dál, až jsme se nakonec rozhodli, že dojdeme na takovou zříceninu, co byla vidět nedaleko. Byly tam všude cedule, že se to tam bortí a „NO ENTRY“, ale to nám nevadilo. Od zříceniny jsme to seškrábali dolů svahem do jakéhosi nedobudovaného a rozpadlého amfiteátru, odhadem tak z doby komunismu, a šupky dupky do řeky, kde se už cachtali místní. Já, John a Hučkař jsme neodolali a okoupali se celí, sjížděje místní proudy. Řeka byla hezky modrá a vypadala celkem čistě. Vzhledem k vedru a postpařbovému stavu to bylo příjemné osvěžení. Jakousi kamenickou zahradou jsme došli zpět do „centra“, najali taxík, Hučkař si vlezl do kufru a jeli jsme zpět do Tbilisi. Tam jsme po chvíli neúspěšného pátrání po restošce skončili v té samé hospodě jako včera a zase se cpali. Já jsem si dal křepelku v jakési rajčatové džakuzi, až jsem si zakydal tričko i kraťasy.

Na TV Retro jsme koukali na ruskou galašou z roku 88. Fakt úlet, až se nechce věřit, že to mohl někdy někdo myslet vážně.