Den 1, So 14. 8.

Odjezd

Takže letošní tradiční vandr po horách proběhne v Jugošce, konkrétně v Černé hoře. Po dnešním balení, nakupování a připravování sváči na cestu dorážíme já – Michal a Hučkař do hospy na Hlaváku, kde už se nalejvá Honza a Šů. Okolo jedenácté volá Havlíček v kolik že to jede a z jakého nástupiště, že právě vyráží z domova. „Ve 23:34 Tome, tak pohni.“ Už jsme se skoro sázeli jestli to stihne, ale letos se Tomáš pochlapil a přišel o celých patnáct minut dřív, než vlak odjížděl. Zato dva Němci přišli o pět minut pozdě (ještě jsme tam byli), a ještě k tomu s nějakým dablvelocipédem, a byli pěkně nasraný (hlavně němka), protože už se tam s tím svým pojezdem nedostali. V kupé s námi byly dvě slečny, jež jsme přivítali tím, že jsme nacpali pod sedačku dvanáct staráčů a celé kupé zakydali bramborovým salátem. Parádní antré.

Den 2, Ne 15. 8.

Budapešť, Bělěhrad

Někdy nad ránem, potom co se každý pokusil urvat alespoň pár minut spánku střídáním všech možných i nemožných pozic na téma sedm lidí, sedm batohů a jedno kupé, jsme dorazili do Pešti. Měli jsme asi pět hodin, takže proběhla prohlídka Pešti. U fontánky před jakousi Koncert Hall jsme dali sváču a byl tam fakt vtipnej holub. Chodil úplně divně a na černejch dlaždičkách podklouzával. Přešli jsme řetězový most (jedna pěkná maďarská slečna tam dala Šů upoutávku na Barbí Bus), sčekli jejich něco jako Pražskej Hrad, Baštu, výrobnu středověkého papíru a ještě pár pamětihodností a zpátky na Keleti. V ICčku směr Bělehrad jsme zabrali skoro dvojnásobek míst, jedli sváču, hráli mariáš, pokoušeli se spát. Asi v půl devátý jsme vystoupili v Bělehradě. Konečně Balkán. Na nádraží hrála z amplionu hudba – to by mohly zavést i u nás. Koupili jsme dvě petláhve (Q packy) Nikšiček (místní skoro dvanáctka), pokecali s jedním strejcem a hurá do dalšího vlaku. Kupé bylo takový to, v kterym se dá sesunutim sedaček vytvořit jedno velké letiště. Tak jsme se tam tak ňák tetrisově poskládali a trochen i spali.

Den 3, Po 16.8.

Mojkovec, Bjelasica

Před šestou ranní jsme vystoupili v Mojkovci. Bylo lehce mrakomlžně. Nabrali jsme vodu a vyrazili o hor Bjelasica. Když jsem šel na záchod, tak jsem se zalek, že jsem právě někomu počůral pečlivě upravenou skalku – pak mi došlo, že jsme vlastně v horách a že to tu takhle roste samo. Cíleným blouděním jsme došli úplně přesně tam, kam jsme chtěli. Hned nad hranicí lesa (ve kterém se pásly krávy) stála malebná chýše. No, zas tak malebná nebyla, prostě normální místní spořádaná chýše. Celá ze dřeva, podlaha udusaná hlína, veprostřed kamna, dvě postele a další standartní chýšní vybavení domácnosti. Obyvatelé – starší paní Milka + manžel – nás ihned začali hostit a to tak, že nešlo odmítnout. Takže po chvíli jsem měl v sobě dva panáky rakije, v jedný ruce ubalený cigáro s místního tabáku, jehož měli plnou sklenici od okurek, balený do papírků bez lepítka (drželo slepené slinami), a v druhý ruce hrneček kafy v němž skoro stála lžička jak bylo silný. No nato, že rakiji moc neholduju, jsem víceméně nekuřák a kafe piju jen zřídka, tak problém z „defekací“ asi opradu mít nebudu (termín „defekace“ použil pro sraní Tomáš asi hodinu předtím, když jsme se cpali mega borůvkama). Protože pak následovalo asi kilo sýra, mléko, kyslo mléko, jakési jahodové želé a další káfa, tak to bude asi taková defekace, že se z ní všichni poserem (cigarety už se mi naštěstí podařilo odmítat s tím, že normálně nepušam). Šů byla celá nešťastná z toho, že jí pořád něco nabízejí, a zdvořile to odmítala, z čehož zase byla nešťastná Milka a mezi mytím nádobí a vařením kafy se snažila Šů pořád něco nového nabízet. Tak jsme vyměnili adresy (mezitím dorazil i patrně syn na koníkovi), chlapík se pochlubil kulovnicí a ostře nabitým revolverem ráže 7 45, jež nemohl pořádně najít pod polštářem, a už jsme zase ťapali. Naše představa, že letos ještě snad nebude tato země zahlcena českými turisty se ukázala jako velice naivní. Potkali jsme ženu s opodál pokuřujícím manželem, jenž byla členkou celého českého autobusu turistů. Trochu větší rozčarování přineslo asi šest džípů jež vyváželo turisty nahoru na hřebeny na různé vyhlídky. To jsem fakt nestih. Mít někdo z nás v batohu prkno s hřebíkem, asi by už leželo přes cestu. Ukempili jsme se někde nad jezerem Šiško, dali špeka, zahráli mardu (jelikož Hučkař nehulil, tak se naše herní výkony srovnali) a šli spát. Jo, a defekace dopadla super.

Den 4, Út 17. 8.

Černa glava

Ráno než jsme vyrazili došel Honza s Šů dolů k jezeru pro vodu. Dneska jsme pokračovali přechodem Bjelasicy. Udělali jsme krátkou odbočku bez batohů na nejvyšši horu pohoří Černou glavu a pak jsme pokračovali okolo vojenského vysílače a dolů na další pohoří, který teď nevim jak se jmenuje, ale spojuje Bjelasicu a Komovi. Vysílač byl dobrej, převážně betonovej obehnanej ostnatym drátem, hlídanej psy. Ve skále pod ním bylo šikovně zabudováno betonové kulometné hnízdo a nahoře betonová věž. Prostředí jak vystřižený z VolfenSteina. Po sestupu z Bjelasicy jsme dali jídlo u pramene u místních chýší (katuny tomu říkaj) a byl tam pes co měl zbarvení jako hyena. Byl takovej divnej až hezkej. Vystoupali jsem nahoru na to pohoří jak nevim jak se jmenuje a tam to zatáhli. O Havlíčkovi se dá občas říct, že je to magor. Ale zase je to takovej magor, že se klidně zvedne a přinese z lesa pod kopcem tunu dříví. Takže jsme si udělali ohýnek, opejkali buřty (teda takovýto růžový drůbeží), čuměli na hvězdy a bylo to super. Kluci pak ještě zkoušeli pálit hovno. Takový to velký kravský, do kterýho když šlápnete, tak nemáte problém dostat hovno z boty, ale botu z hovna. A hovno hoří!

Den 5, St 18. 8.

Sedlo Trešnjevik

Ráno bylo opět totál modro. Bohužel Hučkař sem přijel chabrus a ještě pořád chabrus je. Bohužel chrchla už spí třetí noc vedle mě, takže jsem se dneska probudil s bolenim hlavy, krku a voteklejma vočima. Naštěstí dnešní etapa byla víceméně rovinatá procházející javorovými lesy a vesničkami (tedy shluky chýší, ale se spoustou basketbalových košů = sloup, pár prken, kolo z nějaké gumy), takže jsem to vcelku udejchal. Hučkař s Havlíčkem, u kterých je častým zvykem , že se navzájem prudí protichůdnými demagogiemi, si dneska náramě padli do noty, dali se totiž na houbaření. Vypadali jako pan Buvoir a pan Petišé ze seriálu Dva písaři. Nazbírali (a taky zbaštili) toho opravdu požehnaně. Místní kraj je na plody typu houby, borůvky, jahody opravdu úrodný. Odpoledne jsme dorazili do krčmy v sedle před Komovi, kde se už občerstvovali dva čeští turisté čekající na svou společnici jež odstopovala 17 km daleko pro chleba. Došlo na piva, rakije, vína..přes kafu až na sýr a klobásice, když tu se v občerstvovacím prostoru vedle místních včetně majitele krčmy, o nemž se honosně píše v českém průvodci (s čímž se taky patřičně před každým vytahuje) objevili tři vitální prošedivělí dědoušci. Samozřejmě Češi, botanici v důchodu co s tranzitem objíždějí místní hory v honbě za endemitní květenou. Byli docela vtipný, protože každej z nich měl vždycky pravdu a tím pádem rozhodně nehodlal poslouchat toho druhého. Když už byla tma, tak jsme se naskládali k nim do tranzita, pan Petišé s pane Buvoirem dopředu a my zbylí (tedy já, Honza a Šů) dozádu pod jakousi palandu. Cesta to byla docela teréní, takže na nás spadla nejdřív bota, pak druhá a pak ještě dva bágly. Když jsme vylezli, zjistili jsme, že jsme přímo pod Komama, takže jsme ušetřili skoro půlden cesty. Než jsem šli spát, tak se páni botanici ještě trochu hádali (teda oni se tak asi baví normálně). „Přestaň mudrovat a pojeď sem.“ „Ježiš voni se teď v noci vykládaj kam zítra polezou.“ „Tady je hned před vchodem hovno.“ „No tak ho takhle odházim a je to, né, to je problém!!“ „Tady je to křivý.“ „Tak si to podlož kanistrem.“ „Ten teče.“ „Tak ho postav.“ „Jak?“ „No navejšku asi, né.“ „Ale dyť teče!“ „No tak ho postav!“ „A jak?“ „Ježiš navejšku.“.....

Den 6, Čt 19.8.

Komovi, Kom Kučki

Botanici nás svým hovorem vzbudili už někdy v 7:00. Po tradičních ranních a balících procedurách sme vyrazili směr Kom Kućki. Ještě před vstupem do skal stála nová cedule s mapou a vyznačenými cestami. Později se ukázalo, že nejenže většina značení neexistuje, ale že zatím neexistují ani ty cesty. No snad na tom klub černohorských turistů do budoucna zapracuje. Ale nepředbíhejme­.Odbočili jsme vpravo ještě před pěšinou směřující na Kom Vasojevićki. Cesta vedla po svahu zmíněného Komu skrz obrovské a určitě velmi velmi staré klečovité borovice. Někde v oněch překrásných stromech asi dodnes spočívá má láhev s černorybízovým tangem. U boulderu za suťoviskem jsme dali obídek a začali stoupat do sedla. Skály v okolí jakoby se pomalu pohřbívali do vlastní suti (to je drama, co). Značky zde byly vyvedeny celkem pečlivě. Protože Kom Kućki není průchozí, řešili jsme kde necháme batohy. Nakonec jsme se rozhodli jenechat až na, podle oné inkriminované mapy, odbočce směřující na vrchol, a ne dole v sedle. Značka na vrchol pokračovala, ale žádná odbočka dolů nebyla, tak jsme shodili batohy a vysápli se na vrchol po hřebínku, který sice nebyl dechberoucí, jak psali v průvodci, ale stál zato. Skály byly v pokročilém stádiu rozpadu, takže chvílema připomínaly spíš hromadu šutrů než skálu. Z vrcholu byl parádní výhled, jak už to tak na nejvyšších vrcholech bývá. Pro sestup jsme zvolili alternativní trasu: nejprve jsme si zaslajdovali suťáčkem ve směru neexistující cesty v „tamtý“ mapě (drobátko jsem tam strhnul malý dočasný sesuvík) a pak jsme to stočili doleva šikmo dolů na cestu, po které bychom přišli, kdybychom se byli bývali vraceli přes sedlo. Ukázalo se to jako vcelku dobré řešení. Nabrali jsme vodu a pokračovali po velké cestě až kousek nad kamennou kapličku v sedle, kde jsme to zatáhli.

Den 7, Pá 20.8.

Komovi, vesnice Mokro, Veruša

V noci trochu fučelo, ale jinak bylo hvězdné nebe jež se se svítáním zalilo azurovou modří. Po prohlídce kapličky jsme šli pořád po velké cestě. Na křížovatce před Albánií jsme to vzali doprava nahoru a po nabrání vody a pokecu s místními babkami okolo kopce do lesa s vcelku příjemnou a značenou cestou. Pan Buvoir s panem Petišé se opět dali na sběr hub. Když se mi Tomáš chlubil s nádherným ,červíky netknutým, hříbkem, okamžitě mi v mysli vytonul obrázek z mládí, z příručky mladého zálesáka, na němž byl vyobrazen hřib Satan. Když jsme mu toho satana pochválil, byl jsem ubit argumentem, že satan nemodrá. Každopádně byl hořkej. Protože jsme s Honzou oba hovno mykologové, tak jsme si z nich dělali spíš legraci, a řekli jsme jim za ten den asi stokrát, co si o těch houbách myslíme. A když jsme se za lesem vyškrábali na hřebínek, tak náš názor potvrdila i jedna ze tří kolemjdoucích žen, která Tomášovi radila ať je všechny kromě jedné vyhodí. Ale pan Petišé je přece zkušený houbař, tak si to odůvodnil tím, že místní jsou zvyklí sbírat houby na kšeft, takže berou jen ty hezký. Ale jak říkám, typickej satan. Jo, a ty tři ženy nesly kýble a nějaký mycí prostředky. Tak jsme se bavili tím, že by nám asi šlehlo táhnout se každej den takovym krpálem mejt někam schody. Hřebínek vyl krásný, šlo se takvou vrásou, kde by se i Tolkien inspiroval. Po pauze na kamenném hrobě v sedle, pod nímž byly chýše vypadající dost postapokalypticky, jsme začli sestupovat do Mokra (to je vesnice). Cesta byla již tradičně moc hezká. Chýše začaly kamenatět, cesta začla asfalnatět a občas po ní něco přejelo a my jsme zjistili, že Mokro už jsme přešli a že pokračujeme (přesně podle plánu) do vesnice Veruša, odkud jezdí bus. Veruša byla pěkná ves, spíš taková výletní chatová oblast s obchodem, hospodou a hezkou česky mluvící slečnou jež studovala v čechách tam, kde teď Šů pracuje (AAC) a pozvala nás k sobě do chajdy, kdyby jsme chtěli. Ale protože tlačila kočárek s mimčem, tak jsme si radši dali meloun a šli do hospody. (Autobus nám o čtvrt hoďky ujel, ale nevadí, ráno jede další).Usadili jsme se na verandě, vysmradili nohy z bot a pan Petišé se jal vařit satany (samozřejmě jsme si dali pivo). Když to ukuchtil, tak to bylo samozřejmě hořký a jejich cestu do hajzlu nezastavil ani pokus celé kulinářské dílo přepepřit a přepaprikovat. Škoda čerstvě koupených vajec. Tak se vaření ujal pan Buvoir. Zakoupil nová vejce, přidal vodu, sýr, nudle a asi ještě něco a vyrobil poživatelnou a i vcelku chutnou kejdu, do které si zdrcený mykolog pan Petišé prosadil alespoň svou bazalku a tymián. Když jsme dali pár piv a setmělo se, zalehli jsme na fotbalové hřiště vedle hospody, nařídili různé budíky na ráno, aby nám neujel bus, a víc už se toho nestalo.

Den 8, So 21. 8.

Podgorica, Sutomore

Ráno jsme vyrazili na zastávku. Tomáš ještě zazmatkoval s nožíkem a už jsme frčeli směr Podgorica (hlavní město). Teda týhle trase nesahaj pouťový atrakce ani po kotníky. Opravdu parádní výhledy dolů do údolí, a to hodně hodně hodně z vejšky. Horská dráha v originále. Po prohlídce Podgoricy spojené s nákupem zmrzky a dalších poživatin jsme se vrátili na nádraží, kde jsme si vyzvedli uschované bágly. Protože Havlíček šel ještě srát a sral tak dlouho, že jsme prosrali včasný nástup do vlaku, stáli jsme celou cestu do Sutomore nasraný v zasraný uličce. Voser. Cestou jsme shlédli Bukumirské jezero. Po výstupu z vlaku jsme šli s davem lidí v plavkách a s ručníky ulicí přecpanou stánky a obchůdky, až jsme došli na pláž. Byla docela dlouhá, ale úzká a tak přecpaná lidma, že skoro nebyla vidět. Usídlili jsme se mezi pláží a skalnatým útesem na kolotočích, toho času vypnutých, a tradá do vodičky. Pro, batohy a kopci, zmožená těla to byl naprostý lábuž. Pozdě odpoledne po spořádání melouna na panelu jsme se přesunuli do jednoho z mnoha hospůdko-občerstení, ale nějak nám nesedlo, tak jsme ho po první runě a mé ochutnávky pleskanice (nebo jak se tomu jejich karbanátku říká) změnili. Druhé už bylo super, takže jsme tam zůstali do noci. Dokonce nám, asi omylem, naúčtovali o něco míň, než jsme vypili a snědli. Vrátili jsme se na pláž, kterážto už byla v podstatě pustoprázdná. Asi se všichni co zůstali přesunuli do hospůdek a ke kolotočům, toho času zapnutých, divoce svítícím a hlasitě vyhrávajícím. Usadili jsme se na odstavená šlapadla a já se jal balit špeka. Zvládl jsme to dost rychle, ale né tak, aby mi ostatní nestilhli zasypat nohy až ke kolenům, což mělo za následek, že když jsme se pak rozběhl do moře, tak jsme se nerozběhl, a nýbrž jsem hodil tlamu. Noční koupání vylo kolosální a následná siesta na odstavených šlapadlech také (až na to, že Honza omylem převrhl skorospící nezhulenou Šů přes palubu šlapadla, což, musím přiznat, bylo pro nás nezůčastněné velice žertovné). A tam jsme vymysleli, že pojedem Vltavu na šlapadle. Cestou na skálu nad mořem, kde jsme se rozhodli nocovat, jsme si dali akční bojovou hru: dobytí kopce bez zásahu světlěm z kolotoče, pravidelně pročesávajícím skalní stěnu. Prošli jsme všichni, ale asi tak na patnáct životů. Po marném hledání plácku, jenž Honza vybral za světla a střízliv, jsme oblehli telefoní vysílač, nacpali si panděra jídlem nakoupeným v Podgorici a spokojeně usnuli.

Den 9, Ne 22. 6.

Sutomore – Kotor

Po ránu jsme se přesunuli na pláž, která velmi rychle dosáhla maximálního stupně zalidněnosti. Někteří si předtím ještě skákli do sámošky. Slunce pražilo, takže jsme většinu dne strávili na pláži a hlavně v moři. Doplavali jsme si na osamělý útes, kde jsme pokecali s místní slečnou a pozorovali krásy podmořského života Honzovými plaveckými brýlemi. S panem Buvoirem a panem Petišé jsme si udělali procházku podél pláže, kde Honza objevil stánky s pizzou (fakt docela velkou) za euro. Prodávali tu zaručeně originální videohru jako třeba Doom III za 2,50 Euro, z jednoho stánku se ozývaly tanečnice z Lučnice a byla tu hezčí pláž s velkejma vlnama, tak jsme se tu docela vyblbli. A taky tu byla spousta pěknejch holek, takže jsme se začal pořádně těšit na Veroniku. Odpoledne jsme se rozplácli před sámoškou, kde jsme snědli meloun a vyplili čerstvě zakoupená chlazená mléka – to zas bude defekace. Něco jsme pojedli, zahráli si mardu a hurá na autobusovou zastávku směr historické město Kotor. Na taxikářovu nabídku jsme nejprv nahodili pózu typu „žádný tágo nechcem, my jedeme autobusem, táhni“, ale nakonec jsme mu uvěřili, že skutečně jezdí za stejnou cenu jako autobus, tedy 5 euro, a naskládali se do jeho modrého minibusu. Podle toho co platili ostatní cestující nás skutečně nenatáhl. Cestu do Kotoru bych opět prohlásil, tak jako většinu přesunů v této malé zemičce, za vyhlídkovou. Tentokrát s vyhlídkou na moře a přímořské atrakce jako třeba St. Stephan. Rozhodli jsme se, byl to Šůin nápad, že by bylo fajn se na noc v Kotoru někde ubytovat v hotýlku se sprchou, lednicí a postelemi, tak za 10 euro na osobu. Poté co jsme po projetí strašidelného tunelu dorazili do Kotoru nám pan „taxík“ vymobiloval pana „ubytovače“. Přijeduvší staší pán v bílém tílku vytvořil z našich batohů samonosnou hromadu, trčící z kufru jeho polorozpadlého žigula a už jsme mířili do historického centra. Po krátkém prokličkování uličkami, bránami, schůdky a průchody jsme se ocitli v domě s dvěma místnostmi po čtyřech postelích, kuchyní se sporákem a lednicí, velkou koupelnou s malou vanou, a obývacím prostorem s křesli a gaučem. To vše za 10 euro za osoubu, uau. Seběhlo se to tak rychle, že jsme se jen přiblble usmívali, jak jsme byli neskonale spokojeni. Okamžitě nastalo sprchování a praní a pak noční procházka městem, které nás všechny okouzlilo. Kdyby zdejší uličky a zákoutí viděl Foglar, tak by asi rozlámal tužku a přestal psát ty své story (teda kdyby jako byl naživu), protože ve srovnání s nočním Kotorem by mu ty jeho Stínadla připadaly asi tak netajuplný jako místním kočkám, kterými je celé město doslova prolezlé, právě vyvezená popelnice. Po prohlídce města a přístavu na nejdelším zálivu ve vesmíru (no tak aspoň v Evropě) jsme to zalomili zpátky do hotýlku a relativně rychle, zmoženi sluncem, mořem a horami, složili svá těla do nově povlečených postelí. Při životě nás neudržel ani vysmátý puding jenž připravil pan Petišé.

Den 10, Po 23. 8.

Kotor – Žabljak

Dopoledne jsme dokončili prohlídku města, respektive nad městem se tyčících hradeb a zřícenin, spojenou s nákupem a zjištěním autobusu. Zbytek dne byl přejezdový. Nejprve autobusem do Podgorice (6 euro i s bágly) a pak hnedle na vlak do starého známého Mojkovce. Kdyby tuhle trať vedoucí po úbočí kaňonu, skrz tunely, náspy a mostem přes kaňon vidělo pár spisovatelů, tak by rozlámali tužky a …no prostě se mi to líbilo. Protože vlak, ještě než vyrazil z Podgorice, byl trochu chabrus, a tedy nevyjel právě včas, a tedy ani do Mojkovce právě včas nedojel, což znamená, že tam dojel za tmy, neodmítli jsme nabídku místních tágařů a do Žabljaku jeli v postarším kombiku (musel nejprv dohustit své pneu) za 40 euro, na kteréž jsme to usmlouvali z původních 50ti. Nechali jsme se vyhodit až za Žabljakem a zalomili to kamsi do lesa, kde jsme natrefili na parádní palouček akorát stvořený pro naše tábořiště. U jezera se totiž platí, a to pro nás není.

Den 11, Út 24. 8.

Durmitor: Černé jezero, Lokvice

Něco málo o zdravotním stavu naší výpravy. Já a Šů jsme chytli tu Hučkařovu chrchlárnu, takže si všichni tři sborově celý den kašleme (a oni dva do toho i kouří…masochisti závislácký), Honza má horečku a bolí ho snad všechny svaly, a že zrovna on jich má hodně, a Tomáš je v počátečním stádiu tohoto nezáviděníhodného stavu a ještě k tomu dostal ještě více nezáviděníhodnou sračku. Když jsme tak na tom našem paloučku nad skládkou (jinak byl fakt super) požívali snídani, ze všech našich tělních dutin se ozývaly takové zvuky, že jsme si připadali jako čtyři Šreci a jedna Fiona (Šů), ovšem až po proměně v tu zelenou potvoru. Dnešek byl, i vzhledem k našemu stavu, velmi odpočinkový. Vstávali jsme před polednem a za celý den dali pouze přesun okolo Černého jezera národním parkem do Lokvice, kde jsme zabrali místní přespávatelnu, kteráž byla jak pro nás postavená. Vedle měli dva stany tři místňáci, z nichž jeden typ „I love USA“ nám osvětlil, že jsou z „Capital city of Montenegro, Podgorica.“ Ať žije národní hrdost. I když nechápu na co je hrdej zrovna v Podgorici. Tak jsme odpočívali, hráli mardu – což byl dost problém, protože mimo jiných chorob jsem přišel i o hlas a kluci to ještě nezvládaj tak, abych nemusel každou chvíli něco vysvětlovat. Chýše patří místní ženě, co tu pase ovce a zásadně nechce žádné peníze. Na to, že jsme cestou potkávali dost turistů, včetně českého autobusu s průvodcem, tak sem nahoru už nikdo další nedorazil.

Den 12, St 25. 8.

Durmitor: Bobotov kuk (2 523 m)

Pochod Marodů

V noci to krapet fučelo a k ránu přišel drobný deštík. Ale to nás zkušené horaly nemohlo odradit, každý si zabalil své bacily, vodu, nějaký ten obídek, něco na sebe a tradá na Kuk (Bobotov ......?). Ještě jsme se rozloučili s naší spolubydlící strakatou číčou a uvázaným psíkem, jenž měl takovou radost když ho šel někdo podrbat, že si málem zlámal vaz jak metal kozelce. Tomáš zvířata obdaroval svým zakoupeným salámem (z něhož patrně dostal sračku), ale to až po tom, co ho nabídnul nám všem, jestli ho nechcem (asi nechtěl mít sračku sám). Protože jsme byli všichni chabrus, u Tomáše a hlavně u Honzy už asi dosáhl stupeň blbosti sbého maxima (to jako, že jim bylo tak blbě), postupovali jsme velmi pomalu, takže jsme dosáhli rychlosti, jenž byla uváděna na ukazatelích. Po čase začalo pršet, tak jsme se schovali do takové díry v šutrskále. Běhala tam obří šedivá myš. Když se déšť sklidnil, začalo se řešit co jako dál. Já se chtěl podívat na Kuk, Šů víceméně taky (na nejvyšší horu se prostě chodí, i když třeba není nejhezčí a v tomto případě vlastně ani nejvyšší), Tomáš prohlašoval, že se veškerého hlasování zdržuje, Hučkař sám neměl v této věci jasno a Honzovi se tam moc nechtělo, že v tomhle počasí a s tím jak mu je blbě by si to stejně neužil. Po chvíli váhání zda jít na Kuk nebo rovnou do Ladové pečině, a po pár zmatených návrzích, Honza prohlásil, že by ve finále na ten Kuk klidně i šel. Tak k mé radosti se vyrazilo na onu zmíněnou skoro nejvyšší (asi o 1 metr) horu Bobotov Kuk. A ještě k tomu vítr rozfoukal mraky, takže bylo nakonec i modro. V sedle pod horou jsme došli dva české starší turisty, moc příjemně si s nimi popovídali, vyměnili pár informací (jako třeba kdy nám jede bus) a pak už jsme se vysápli na vrchol. Cestou zpátky jsme si udělali odbočku k oné ledovce. Ta opravdu stojí za shlédnutí. Není sice moc veliká, ale zato tam je jen tak přirozeně ve skále. Žádné parkoviště pro deset autobusů, betonový chodníček, stánek s občerstvením či suvenýry typu cínová zmenšenina jeskyně. Prostě tam jen tak je se svým chladme a ledovými stalakcosi. Když jsme se vrátili, našli jsme všechny věci na svém místě…až na Honzovu slaninu za 3 eura. První podezření padlo na kočku, ale protože jediné místo kam by si jí mohla zatáhnout (opravdu navypadala na to, že by snědla kilo slaniny, když nepohrdla ani chlebem namočeným v horké hrachovce), tedy pod postelí, jsme prohledali asi desetkrát, zaradila se slanina, k zimním nevyřešeným prípadům lančboxu a karet. Když jsem šel pejskovi nalít do jeho kastrolu vodu, pochopil jsem proč z nás má vzdycky takovou radost. Litrapůlku vody vychlemtal dřív než stačila vůbec dopadnout do hrnce, takovou měl žízeň. Nakonec si radostí vyhákl řetěz ze svého kolíku, šikula. Večer ještě Hučkař dostal od ženy kotel ovčího mlíka (bylo moc dobré), mám pocit, že jí totiž s něčím pomohl.

Den 14, Čt 26.8.

Žabljak – Tara – Mojkovec

Ráno jsme se zbalili, hodili na záda už lehké vyjedené batohy a vyrazili do Žabljaku na autobus. Ano, jedeme domů. Cestou jsme opět potkávali české turisty, z nichž jsme jedné tříčlenné skupince udělali radost tím, že jsme jim dali spousu našeho, skrz naše choroby nezhuleného, hulení (jim den předtím došlo). Po 13té hodině jsme nasedli do minibusu a odjeli z nejvýše položeného města Žabljak (1400) do Tary, kde jsme presedli do dalšího, úplně stejného (od stejné firmy) minibusu a kaňonem řeky Tary (taky je nějakej největší v Evropě) dojeli do Mojkovce. V nádražní čekárně jsme se už cítili jako doma. Přes všechna varování, že na Balkáně je nutno brát všechny jízdní řády s rezervou, jsme se rozhodli jet vlakem ve 23:35, jenž má být v Bělehradě v 6:00, tedy přes dvě hodiny rezerva, a šli obcházet místní sámošky a putiky. Posilnění alkoholickými nápoji a s nakoupenou sváčou do vlaku jsme za tmy dorazili zpět na nádraží, kde jsme si vyzvedli batohy uložené u pána výpravčího (jenž se mezitím vyměnil) a spolu s pár Černohorci čekali na náš vlak. Ale ten nikde!!!

Den 15, Pá 27. 8.

Na balkánské dráze

Nakonec z toho bylo 50 minut zpoždění. Vlak byl nacpaný a špinavý. Tak jsme dali dva špeky i se dvěma místními (radši jsme je smotnul na záchodě, že tu prý není moc bezpečno, že tu obchází benga) a hned bylo veseleji. Nejdřív se nám na tu ušmudlanou zemi v uličce nechtělo položit ani batohy, ale jak se noc blížila k ránu, nároky na hygienu hodně rychle ustupovaly, takže nad ránem jsme se tam už váleli hygi nehygi. Jen Šů se podařilo uzmout místo v kupé, takže se i trochu vyspala, protože přes kupé přecijen tolik necourají lidi, tak jako u nás v uličce. Ráno bylo napínavé. Už přes hodinu jsme jeli krokem a čas odjezdu našeho Icčka se narozdíl od Bělehradu blížil závratnou rychlostí. S tím, že by Intercity čekalo na příjezd našeho šmudly se rozhodně počítat nedalo a s tím, že by se nějak snažili dohonit zpoždění taky ne, přeci jen už jsme stáli asi na desátém semaforu s nekompromisní červenou. Když už jsme se psychicky připravovali na den strávený v Bělehradě, ono kýžené město se objevilo a vlak nabral rychlost (no nijak dramaticky, ale už jsme nejeli krokem). Podle nejstřízlivějších odhadů budeme mít na přestup tak minutu, maximálně dvě. Ještě před zastavením vlaku jsme objevili, kde stojí naše Icčko, téměř za jízdy naskákali do kolejiště (kdo by se v této vypjaté chvíli obtěžoval obcházet vlak po perénu, že), zběžně zkontrolovali číslo vlaku a za hvizdu píšťalky nalezli do krásného, čistého, klimatizovaného Icčka. Vlak byl téměř prázdný, po kolejích jakoby plachtil, a na čistých záchodech byla tekoucí voda a mýdlo…prostě ráj. Po párhodinové zastávce v Pešti jsme přesedlali do Pannonie, polehali do kupéček a hurá domů. V Praze budeme někdy nad ránem.