Verči denní SMSky:
Právě jsme dojeli. Jsme za Remeší. Pokud možno archivuj smsky, co ti budu psát. Dobrou.
Čau, tak jsme zaparkovali na malé farmě na půdě, kousek nad Rouenem, kam nás vzal jeden Normanďan. Je to tu boží, sou tu zvířátka a taky má mimčo. Počasí je super. Pa.
Tak jsem kousek od Douville na pobřeží a hledáme místo k přespání. Pa.
V poho, jsme 5km od Le Mont Saint Mischel a ukládáme se. Pa.
Jsme na pláži asi 10km před Saint Malem a zůstaneme poblíž do zítřka – je tu krásně čistý moře, obloha vymetená. Pa.
Dneska jsme zůstali na stejném místě, spíme nasoukromý louce s výhledem na oceán – paráda.
V noci byla velká bouřka, dnes sušíme věci (pár) a zítra vyrazíme dál. Pa.
Počasí se zhoršilo, zůstáváme na místě. Pa.
Tak jsme zaparkovali asi 15km od Brestu u učitele jógy v tělocvičně a právě dělá večeři. Počasí vypadá být dobré. Pa.
Jogín nás hodil na pobřeží SZ od Brestu. Nestopujeme, deme po pobřeží směrem k Point de Corsen a asi 10km před ním sou menhiry, kdesi najdem ležení. Pa.
Sme na Point st. Mathieu, spát budeme v lesiku asi 7km odsud. Pošli prosím adresu na Skalákovi. Dík a pa.
Tak jsme u Morlaix v lesíku. Dnes bylo desny vedro. Pomalu to stáčíme směrem domů. Pa.
Jsme mezi Caenem a Rouenem. Počsí OK, možná moc vedro. Pa.
Jsme asi 15km od Beauvaix. Dneska prší a hodně jsme se zasekli v Rouenu. Pa.
Jsme mezi Remesi Verdunem. Dnes snad naposled spím eve Francii. pa.

Den prvý – úterý

Champagne Ardenne

Jako den odjezdu jsme si určili úterý 27.7.2004. A co se nestalo: v neděli večer (v hospodě) jsme zjistili, že kamarád Veroničina táty, kterého dlouho neviděla, jede do Paříže, a to zrovna v TO úterý. Juchů!!

Takže v 11:00 sraz ve Vršo (kousek od Šů baráku). A tradá! Přes Čechy jsme dali rychlostní rekord. Zato v Německu jsme skejsli ve dvaceti kilometrové zácpě – vopruz. Okolo jedenácté v noci jsme se pak nechali vyhodit kousek za Reims, na sjezdu směrem Soissons – Rouen. Zalezli jsme mezi pole a šli spát. Nic moc pohodlný, musim podotknout.

Útrata v Čechách: Okolo 1000,– CZK za jídlo + 350,– za láhev Whisky pro pana řidiče.
Výbava: 2 spacáky, 2 ponča, 2 alumatky, něco hadrů, plavky, opalovací krém, toaletní potřeby, svíčky, baterka, 1 ešus, 1 plecháček, 2 lžíce + 1 malá, vařič, sandošky, tenisky, autoatlas, mapa Bretaně, slovníček, papíry+tužky+fixy, něco jídla, cestovní lékárnička, 4× 1,5litrové lahve s vodou, fotoaparát.

Den druhý – středa

Normandie

Ráno po snídani začalo stopování. Šlo to docela dobře. Trochu jsem se toho bála, ale když jsme měli první stop do pěti minut, začala jsem být optimističtější. Mojináladu jen kazilo to, že jsem ráno při balení ztratila prstýnek z bílýho zlata, co sem dostala knarozeninám…Naš­těstí odpoledne vyplaval společně s konzervou k obědu. Dohromady asi napět rychlých stopů jsme se dostali kamsi mezi Compiegne a Beauvais, kde jsme stopli Hervého.

Teda stopli – nejdřív nás minul a pak se pro nás vrátil. Měl takový ten univerzální třímístný tranzit. Dali jsme se do řeči (teda s mou chatrnou francouzštinou to zas tak velká řeč nebyla) – tim chtěl říct, že on se dal s Hervém do řeči. Já jsem jen souhlasně a chápavě pokyvovala hlavou, neboť francouzština je pro mě španělská vesnice…

Dopadlo to tak, že jsme skončili u něj doma. Malý statek se spoustou zvířat (pes Luis, kočky Beepbeep a ?, 2 kozlíci, poník, kuřátka…), anglicky mluvící žena, 2 anglicky se učící dcery a mimi. Dali jsme sprchu (chtěli nám i vyprat, ale jelikož jsme byli na cestě teprve druhý den, nepovažovali jsme to za nutné – i když nám to dalo velkou práci vysvětlit) , potom jsme dostali francouzskou véču na dvorku (aperitiv + sušenky, zeleninový předkrm, hlavní jídlo s vínem; dezert jsme s díky odmítli). Pak nás Hervé nalil kalvádosem, zhlulil hašišem (sám měl za domem moc pěkné kytky – mě je ovšem neukázal, to jenom Michalovi. Nejspíš předpokládal, že bych to nedocenila, no nic. ), porazil v petanque a šli jsme na kutě na seník. Super!

Den třetí – čtvrtek

Normandie – Deauville

Po snídani (jestli takhle bude začínat kažej zápis, tak to smažu) nás Hervé odvezl do Rouenu. Myslel to s náma sice moc dobře, ale vyhodil nás uprostřed města, takže jsme museli pěkně šlapat. Přešli jsme město na výpadovku na Caen. Dnes stejně jako včera bylo nebe bez mráčku, tj. vedro. Uvítali jsme tedy, když asi třetí stop – starší pán hovořící asi šesti jazyky s ženou japonkou – jel k moři. Spolu s nimi jsme vysedli ve Villerville a smočili se. Kapku to tam smrdělo, tak nám Pán nabídl, jestli nechceme s nimi do Deauville, že je to krásné město pracháčů, které určitě musíme vidět, ale že se stopem a nocováním to může být horší.

Deuville bylo opravdu nádherné město. Hučkař by asi na místních domech vyplácal alespoň dva filmy. Pláž mě ovšem nenadchla – příliš mnoho lidí na můj vkus. Stopovat se tu opravdu nedalo, protože silnice šla skrze město. To je jako stopovat na Plzeň z Malé Strany. Chtěli jsme dojít za město, ale navazovalo za ním další …ville a další a další – aglomerace ville.

Tak jsme to stočili do vnitrozemí, že přespíme a ráno uvidíme, jenže normani jsou fakt magoři do plotů. Každý pole, louka i kus plevele je obehnanej ostnatýma drátama. Takže volný místo jsme našli asi až po deseti – patnácti kilometrech. A to už sem fakt usínala za chůze. Nakonec jsme našli zatím jen vykolíkovanej, ale nezastavěnej! Pozemek. K véče jsme dali sýr s bagetou a vínko. V noci spadlo pár kapek, ale doslova jen pár.

Den čtvrtý – pátek

Normandie

Konečně jsme došli na konec aglomerece ville (samozřejmě, že po snídani) . Asi po dvou stopech jsme se dostali tak 15km od Caenu, kde nás nabral francouzský Polák s asiženou. Docela jsme pokecali anglofrancouzštinou s příměsí polštiny. Obkroužili s náma Caen a když nás vyhazovali na sjezdu na dálnici směr Mt.St.Michel, vrazil mi týpek do ruky dvacetieurovku. To asi proto, že Verča řekla, že se zlodějů nebojíme, protože u sebe stejně moc peněz nemáme. Než jsme řekli orezervoár, byli pryč. Jo a ještě nám dali levanduli, nebo co to je – taková ta kytka, co je jí plná Bretaň.

Tak jsme stáli mezi dvěma dálnicema a zkoušeli stopovat na sjezdu z jedné na druhou, kde auta projížěla asi stovkou. Když už jsme to vzdávali, tak jsem ještě párkrát pro sychr mávnul a najednou pár desítek metrů pod náma – auto. Mladej kluk nás hodil nakonec až ke sjezdu na Michel, takže asi sto kiláků.

Před dalšim stopem jsme koupili ve vsi broskve a bagety a vylezli na kopec. Vzal nás jeden pár až k Michelu, kde jsme si ustali v kukuřičnym poli.

Den pátý – sobota

Bretagne – Mt.St.Michel

Obloha zase jako vymetená. Tak jsme si to namířili k hradu, jestli budeme mít letos víc štěstí než vloni a bude příliv. Žel bohu nebyl. Tak jsme opět nespatřili St.Michel koupat se v moři. Protože jsme důkladnou prohlídku hradu podnikli už minulý rok, ani jsme se k němu s proudem přijíždějících aut nevydali a šli rovnou na stopa. Teda nejdřív jsme si ještě koupili cidru u stánku u silnice. Slunce opravdu příšerně pálilo a okolo projížděla auta plna rodinek.

Když nám odhadem tak tři hodiny nikdo nezastavil (buď ukazovali, že jsou plní nebo něco nesrozumitelného), vzdali jsme to a šli do další vesnice (asi 2km), kde jsme dali sváču. Tam to šlo hned a bez čekání. Až na to, že to byla pořád ta samá silnice a že nás vzal mladý páreček, který nás viděl na stopu, když si jeli prohlídnout St.Michel. Mladý pár nás vzal směrem na St.Malo, ale ne po hlavní -hezky s námi udělali okružní cestu s nádhernými panoramatickými výhledy na oceán. Pak nás vyhodili u jedné super pláže, že bychom tam měli najít i flek na spaní.

Vycachtali jsme se a šli k přilehlým domkům pro vodu. Už s vodou jsme zašli na jednu parádní loučku nad oceánem, ale byly tam karavany a stany a tak jsme si mysleli, že je to kemp a otočili se. „Aló, aló!“ doběhla nás jakási postarší paní s kšiltíkem a brýlemi. Skoro si na nás netroufala mluvit francouzsky a tak nás dotáhla k mladší paní, jež nám řekla, že si tu můžem postavit stan a přespat. Řekli jsme, že stan nemáme a „kombien sa kut?“ a ona že nic, že je to jejich privátní louka a ať si lehneme kam chceme. Paráda.

Den šestý – neděle

Bretagne

Tak abych to shrnul. Louka přímo nad oceánem, majitelé jedna obří přátelská rodina, parádní pláže, pohádková cesta „džunglí“ dolů k moři, modrá obloha, v moři ostrůvek s domem obehnaným zdí a se schody do moře, při odlivu spojený s pevninou (shodli jsme se, že tam bydlí někdo jako Fantomas). Prostě super. Protože mě trochu pobolívala noha, řekli jsme si, že bychom tu mohli den zůstat, ale nakonec se to drobet protáhlo. Mezi tím, co jsem jel s dvěma členy místní roďky nakoupit, vařící voda, jenž se měla stát čajem se zcela neplánovaně stala příčinou opařeniny Veroničiny levé nohy. Nikomu nikdy nepřeju zažít to samý a zdůrazňuji, že to byla strašlivá nehoda a že jsem to neudělala schválně, abychom na tak kouzelném místě zůstali déle. Přiznám se, že jsem v první chvíli myslela, že pojedu domů.

Od místní paní na to dostala mastičku Biafin, ale asi už moc nepomohla, tím spíš, že si nohu musela Verča pořád chladit mokrým šátkem, aby tolik nepálila. Odpoledne jsme se byli vykoupat v moři (i kvůli chlazení nohy).

Navečer, když jsem byl u místních pro vodu (obývali zde dvě plechové chatky), tak zrovna přinášeli koš plný moulesů (slávky) a pár krabů, které lidé sbírali dole u moře. Když jsem je viděl, jak si bublají do zatím studené vody v hrnci, vzpomněl jsem si na našeho bývalého domácího mazlíčka, modrooranžového kraba Jarmila a bylo mi jich líto. Holt jiný kraj, jiný mrav.

Dostali jsme plný ešus moulesů a kelímek bílého vína a za asistence jednoho chlápka, který k nám každý den přicházel na pár minut na pokec, jsme je uvařili a snědli.

Den sedmý – pondělí

Bretagne

Verče se už udělaly pěkný puchýře. Vypadá to jako by měla na nártu vodní postel. Ráno jí vzali autem do lékárny, kde jí lékárník řekl, že je to v pohodě a ať to nechá bejt. Řekl: „Dokud to nepraskne, tak je to dobrý a infekce nehrozí.“ Četli jsme knížku „Já robot“, hráli karty…

Obloha se trochu zatáhla, tak jsme z ponč a klacků počali budovat přístřešek. Když jsme byli tak v půlce, místní starší pán nám donesl na půjčení starý stan, že prý bude bouřka a že by nás to nejspíš odfouklo. Dva hošíci (asi vnuci) ho s námi v mžiku postavili. Bylo to klasické staré áčko. Protože koupání v dešti je fajn, chtěli jsme se jít koupat. Jenže když se něco posere, tak už se to většinou posere pořádně. Takže když jsem souval ze stanu s ručníkem v ruce, tak jsem poprvé a naposled za celou Francii šlápl Veronice na nohu. Ano, právě na Tu Nohu. Kurva. Ten největší megapuchejř byl v tahu. Takže žádný koupání. ŽÁDNÝ KOUPÁNÍ PO ZBYTEK FRANCIE. To bylo fakt hrůza a ještě ke všemu hrozí infekce. No na druhou stranu můžu aspoň obout boty…

V noci opravdu přišla pořádná bouřka, respektive dvě, takže jsme si lebedili jak jse to super, že máme stan. Ovšem jen do té doby, než jsme si sáhli na podlážku a zjistili, že ležíme v rybníce. Tak jsem vyběh ze stanu (jen v kraťasech, protože to bylo jako vlézt do megasprchy) a nainstaloval přes stan naše ponča. Pak jsme ze stanu vycákali vodu, vytřeli mokrými věcmi a druhou bouřku jsme už přečkali v klidu. Jo a obvázali jsme Verče nohu, aby ji nemusela mít pořád nastavenou ránou navrch.

Den osmý – úterý

Bretagne

Ráno bylo azůro, tak všichni včetně nás rozvěsili šňůry a sušili věci. Verče v lékárně obvázali nohu (zdarma). Dočetli jsme knížku „Já Robot“, šli jsme na procházku, já se vykoupal v moři. Jinak se asi nic zajímavého nestalo. Rozhodli jsme se, že noha je už natolik pajdáníschopná, abychom mohli zítra zase vyrazit za dobrodružstvím. Přiznám se, že dobrodružství bylo pro mě jenom chodit a taky večer převazovat tu nohu – každej den si strhávat přilepenej obvaz k nártu není žádná sranda.

Den devátý – středa

Bretagne – Brest

Ráno, ještě než jsme se se všemi členy zdejší rodiny náležiě rozloučili, přišel jeden z místních a vrazil Verče do ruky dvě desetieurovky s přáním hodně štěstí. Tak nevim – buď je to ve Francii normální, nebo jsme všem hrozně sympatický, nebo na všechny působíme jako naprostý zoufalci – fakt nevim. Odcházeli jsme za mírného deště, ale bylo to fajn.

Jako třetí stop asi 20km od St.Brieuc jsme stopli profesora jógy, kterej jel až k Brestu. Asi po čtvrt hodině hovoru nám nabídl, jestli nechceme přespat u něho, že bydlí kus nad Brestem. Tak jsme spali v jogínské tělocvičně. K véče byla pizza.

Den desátý – čtvrtek

Bretagne – Portsal

Jogín měl výborného voříška jménem Rebul. Po lehké snídani (kroasány, bageta s marmoškou, káva, juice), když j ogín viděl Veroničinu nohu, odjel nejprve do lékárny pro dezinfekce, masti a obvazy, a pak nás vzal ke své známé lékařce. Její typicky bretaňský domek byl zevnitř vybaven tak, že připomínal čarodějnické doupě (taky měla přítulného psa) – myslim si, že to BYLO čarodějný doupě a žena byla rozhodně čarodějnice, jogín ovšem taky.

Pak nás jogín hodil až k severnímu pobřeží do Portsal, že je to tam prý hezké. Když jsem se ptal, co jsme dližní za medikamenty, udělal gesto typu „to vůbec neřeš“ a pak dodal, že by to bylo pro nás moc drahé. Tak nevim jestli působíme sympaticky nebo zoufale. Každopádně doktorka o Verče říkala, že je moc „joulliet“.

Portsal bylo opravdu moc nádherné. Pláže, dolmeny, koně, vřesy, skaliska… tak jsme si udělali pěší tůru podél pobřeží. Jen tak cvičně jsme udělali sčot, jak na tom jsme po dosavadních nákupech, darech a pozvnání s penězi a zjistili jsme, že jsme na nule – to jako, že máme stejně peněz jako na začátku. Tak jsme kapánek rozšířili sortiment pravidelně nakupovaného zboří o různé dobrůtky (teda ne že bysme si je nekupovali i předtím, ale teď ještě o něco víc).

Došli jsme kousek za Porspoder a odbočili do vnitrozemí k menhirům a dolmenům, že bychom mohli pod nějakým přespat, kdyby přšelo. První byly menhíry v poli za plotem, další dolemen jsme vůbec neobjevili a poslední menhir byl sice krásný asi sedmimetrový, ale uprostřed kukuřice. Jít dál, na to už fakt nebyla síla. Tak jsme to zatáhli na louk s jetelem. Nejdřív bylo jasno a padaly hvězdy, ale v noci se zatáhlo a drobně, ale dlouho, pršelo.

Den jedenáctý – pátek

Bretagne – St. Mathieu

Vstávali jsme za mrholení, ale pak se to vybralo. Jeli jsme do Le Conquet. Vtipnej byl jeden stop, kdy nás vzala maminka s dvěma dětma, takže Verča vzadu seděla namáčklá mezi dvěma dětskejma autosedačkama. Na jdené vyhlídce jsme dali sváču a sušení a pak to vzali pěšky do Pointe de St. Mathieu. Maják, docela zachovaná zřícenina nějaké katedrály, pevnost, jakýsi památník, výhledy na oceán… docela stojí za shlédnutí. Odstopli jsme zpět do Conquetu a vydali se do asi 3km vzdáleného lesa (chráněného). Tam jsme si kousek od dětského tábora ustlali schováni v mechu a kapradí. Byly tam fakt hustě pohádkový stromy. Dobrou noc Křemílku.

Den dvanáctý – sobota

Bretagne

Ráno bylo azůro a pak celej den. Asi jsme se oba trošku přiúžehli. Týpek, kterýmu jsme při otvírání dveří rozblili pivko, nás hodli za St.Renan. Tam jsme si udělali příjemnou procházku okolo jezera. Byly tam megalopuchy. Pak jsme dojeli k pobřeží směr „Plouncat“?, tam jsme si udělali docela nepříjemnou procházku k moři přes písečné duny porostlé travinami. Nepříjemnou hlavně proto, že bylo totál vedro a zrovna byl odliv asi půl kiláku – a co jsme dohlídli, tak tam bylo tak po kolena a tak jsme se ani nešli koupat (Verča s tou nohou stejně nemůže). Ale nasbírali jsme si pár mušliček, těch tam byla spousta, koupili v kempu zmrzky, doplnili vodu a vyrazili. Po zastávce v krámě v St.Poli nás hodil jeden Lucemburčan v luxusní káře (sedačky v béžové kůži, elektrický otevírání dveří…) kousek před Morlaix, kde to vypadalo dost opuštěně na to, aby se tu našlo něco na spaní. Vysápali jsme se do lesíka a našli (spíš vytvořili) plácek na spaní. Je tu tuna zvířeniny. Od srnek, myšiček, netopýrů a brouků až po noru, která má asi 20cm v průměru. Celou noc jsem čekala, jakýpak zviřátko půjde domů…

Den třináctý – neděle

Normandie

Před Rouenem v sadu.

Den čtrnáctý – pondělí

Normandie – Rouen

Zašli jsme si na Crépes. Zhulenej Arab. Zhulení v Rouenu.

Den patnáctý – úterý

Champagne

Chlápek co nás vzal do Beauxais nám dal sušenky. Za Compiegne nás vzal krapet divnej týpek co mluvil nejakym nesrozumitelnym nářečim, ale hodil nás až na výjezd z Reims, přestože původně jel jen do Soissons a ještě nám koupil v mekáči jídlo. Dva týpci v natuněnym hip hop autě nám dali karton Hainekenů … dnes nám zkrátka pořád někdo něco dával.

Den šestnáctý – středa

Metz

Když už jste v prdeli v příšernym vedru na totálně opuštěný silnici, kde nic nejezdí … objeví se kouzelnej dědeček, kterej přestože se právě vrací z Metzu vás do Metzu hodí, udělá vám v něm okružní poznávací jízdu a ještě vás pozve na drink. Spaní v St. Avoldu.

Den sedmnáctý – čtvrtek

Německo

Na pár stopů do Saarbriku a tam u pumpy nastartovanej slovenskej kamion a vněm asi čtyřicetiletej týpek v maskáčích, čtrnáctidenim strništěm na tváři a ostnstym drátem vytetovanym kolem ruky … slolvo dalo slovo a frčeli jsme až do Řep.