Rozhodnutí jet do Izraele vzniklo v podstatě celkem náhodou. Po té co padl původní plán – potápění na Bali – jsme se s Messym náhodně potkali v práci, zkonstatovali, že to zrušení byla celkem čára přes dovolenkový rozpočet, a že bychom někam vyrazili, klidně i ve dvou. Vypadl z toho pro nás jediný možný/řešitelný termín – první dva týdny v listopadu. Bookli jsme si na to dovču, pustili to do světa a počali přemítat kam. Parametry byly celkem jednoduché: rozumná cena letenek, země, kde jsme nebyli a mimo Evropu. Jelikož už bychom nestihli očkování, tak se výběr celkem zúžil. K rozhodnutí jet se přidal Tomáš a na říjnové oslavě Johnových/Hol­camnových čtyřicátin u Vojáka z toho začal pomalu, ale jistě krystalizovat Izrael spojený s Tomášem doporučovanou návštěvou jordánské Petry. Když jsem rozhodnutí, kam se chystáme vydat oznámil na baru sedící Šů, tak jí zazářily oči a po týdnu už na Krašově řešili s Johnem letenky, že by se připojili na druhý týden. A tak jsme nakonec vyrazili do Izraele.

Den 1. – Ne 4. 11. 2018

Tel Aviv, Caesarea

Dle dostupných informací probíhá při odletu do Izraele na letišti celkem detailní lustrace, rozhovory, prohlídky batohů atd. a prý se doporučuje dostavit se k odbavení až čtyři hodiny předem. Zvolili jsme kompromis a sešli se tři hodiny před odletem … a pak půl hodiny čekali, než otevřou přepážku k odbavení … které proběhlo naprosto standardně – slečna se pojednou zeptala, jak jsme na tom s Angličtinou, tak jsem si říkal, už je to tu.
“No celkem dobře.”
“Jé a nevadiloby vám, kdybych vám dala místa u nouzového východu?”

… pro případné nelétavé čtenáře, to jsou místa, kde máte oproti ostatním asi tak třikrát víc místa na nohy – paráda. Navíc Messy má nějakou super kreditku, díky které jsme zbývající čas na letišti zcela plánovaně strávili zadarmo v lounge za společnosti, řízečků, pivek, panáků … paráda.

Pokud si chtěl člověk dát za letu něco k jídlu nebo pití musel si to zaplatit, což jsme vzhledem k dostatku času stráveného v longe plném hojnosti všeho v plánu neměli, nicméně jak už se to tak v letadlech dělává, katalog s nabídkou jsme si prolistovali. Ukázalo se, že ceny tvrdého alkoholu jsou v letadle nebývalé příznivé. Jelikož si vezeme jen jeden Rum a sedmičku Jagermajstra začali jsme vážně uvažovat nad tím, že bychom do nějaké lahve navíc ještě zainvestovali. No nakenec jsme se u toho nakupování nějak rozvášnili a dokoupili tři flašky Bífítra, jednu Balantýnku a na vrch ještě litr vodky … to bude paráda … i pana letušáka náš nákup upřímně rozveselil.

Při vystupování z letadla jedna postarší pani tak nějak kolabovala u zábradlí, tak jí Mirek Dušín Tomáš Havlíček vzal tašku. Načež vyrazil svižně vpřed (aby si mohl bez zdržování zavázat tkaničku) čímž pani trochu vyděsil … ale ustála to.

Čekali jsme co přijde za lustraci nyní, u Izraelců. Vybrali jsme si přepážku s tou úplně nejvíc mladou krásnou sexy slečnou … ááách:
“First time?”
“Yes.”
…
“Ok, goodbye.”
… a to bylo všechno.

Trochu jsme se zasekli při výdeji auta, kde se 86 letý francouzský důchodce dohadoval, špatně podepisoval, vykřikoval: “Dal jsem vám své peníze, dejte mi mé auto!” .. Následně se ukázalo, že tam naši, již zaplacenou, rezervaci nemají. Ale, opět mladá i když tentokrát né tolik moc sexy, slečna řekla: “Don’t worry, I will fix it.” … a skutečně.

Když se nám konečně podařilo najít exit 13, který se po obkroužení celé haly a dvou pater ukázal být hned naproti přepážce od které jsme vyšli (debilové jsme), lokalizovali jsme auto, nafotili si všechny omlácenosti (díky bohu, že není nové a nebude poznat co tam omlátíme my), naházeli věci do kufru a vyrazili v na čtrnáct dní našem Hyundai i125 Accent do večerního Izraele.

Rozhodli jsme se rovnou vypadnout z Teláče a zapíchnout to někde u Ceasarie. V autě byla funkční navigace Wase, což se následně (než nám ji po několika dnech užívání vypli – asi proto, že jsme si ji nezaplatili) ukázalo jako neocenitelný pomocník. Dojeli jsme na parkoviště před pláží přes kterou se táhl celkem zachovalý starý římský akvadukt, na vzdáleném obzoru zářila do tmy obří továrna a noční oblohu nad Středozemním mořem v pravidelných intervalech protínaly blesky … bylo to fakt epický.

Jelikož bylo očividné, že bude pršet, rozhodli jsme si ustlat pod pod jedním z akvaduktích oblouků. Dali jsme si véču ze surovin nakoupených cestou v supermarketu – je tu fakt dost draho – popíjeli a koukali na blesky.

Pozn.: ta hebrejská hatmatilka se vůbec nedá dekódovat, takže místo balíku toniků Schweppes máme balík citronový vody Schweppes, která se do ginu vůbec, ale vůbec nehodí.

Den 2. – Po 5. 11. 2018

Haifa – Bahá’í Gardens, Akko, Mt. Meron, Dan

Vzhledem k pravidelným bleskům a hromobití z počátku noci a chladnému větru to úplně luxusní vyspání nebylo, ale už jsem zažil horší. Jelikož v tuto roční dobu je v 18 hodin už tma, zato slunce vychází už v šest ráno, musíme trochu překalibrovat náš standardní dovolenkový režim. Tedy dřív vstávat, aby jsme něco viděli. Dnes to nebyl problém, protože se už v tuto dobu objevilo na parkovišti pár aut a pár jedinců se prošlo po pláži kousek od nás. Ukázalo se, že si chodí i zaplavat … na nás byla ještě moc kosa, tak jsme to oželeli i když jsme o tom lehce uvažovali. Moc nám ale nedávalo smysl, proč občas přijížděli auta i v noci v dešti.
“To sem jezděj hulit asi … ale proč nevylejzaj z auta? … nebo šukat … ale proč zrovna sem? … asi jako že romantika, akvadukt, pláž, opuštěný parkoviště … hele teď cejtim hulení … prostě ideální místo kam se jezdí hulit a šukat.”

Posnídali jsme a vyrazili omrknout, jak vypadá ta Ceasaria, ale bylo ještě zavřeno, navíc za hodně peněz (za pár dní jsme se sem ovšem vrátili s již pořízenou neomezenou vstupenkou), tak jsme vyrazili do Haify .

Prolezli jsme si tu slavnou místní zahradu, fakt moc pěkná, táhnoucí se městem z kopce dolů, kde jsme navštívili ten chrám co je na všech obrázcích Haify … no trochu nuda, jen taková bílá místnost s pár svícínkama, vázama a vonícíma lístkama růží. Ale zahrada hezká, se sbírkou kaktusů a dalšího botanična. Chrám patří jakémusi náboženství Baháí, které dle popisu v letáčku je jedno z mála, které mi i celkem dává smysl.

Z Haify jsme vyrazili do Akra. Tam jsme se docela zdrželi – celkem hezké historické město, různé malé uličky se spoustou koček, tržiště, dle nápisů a atmosféry asi více arabské. Prošli jsme si různé památky, prolezli templářský tunel, dali si u stánku falafel, u dalšího čerstvou šťávu vymačkanou z obřího granátového jablka … a těch koček je tu fakt všude milión, skoro jako v Machovi a Šebestové: “Říkáte milion koček?”.

Z akra jsme to vzali do vnitrozemí na Mt. Meron, což je nejvyšší hora oficiálně uznaného Izraele (1208 metrů). Jelikož je nahoře nějaký pravděpodobně vojenský vysílač/radar/cosi, tak se nedá jít přímo na vrchol, ale dá se to vzít procházkou kolem dokola, což jsme udělali. Cestou lehce pršelo a zároveň svítilo sluníčko, což mělo za následek nádhernou kompletní dvojitou duhu přes celé údolí pod námi.

Z Mt. Meronu jsme to natáhli na severovýchod Izraele do Danu v Golanských výšinách. Park už byl zavřený, tak jsme to zapíchli na prázdném parkovišti u brány, pojedli, popíjeli v autě vodku s juicem .. až najednou byla litrovka Rasputina prázdná. A Messy zjistil, že nemá svoji jedinou a zároveň obllíbenou mikinu – nechal ji v Akře na hajzlu.

V noci tu řvali nějaký zvířata, který zněli jako něco mezi vytím smečky vlků a brutálním souložením smečky roztleskávaček. Messy vyčet, že zde mají žít nějaké malé šelmy – mramorové tyčové kočky [marbled polecat], které jsme překřtili na kočkodany a noční vytí kol kolem našeho nocležiště přisoudili jim.

Tomáš se rozhodl, že zůstane spát v autě na zadní sedačce … aby se dobře vyspal … přestože je asi dvakrát delší než ta sedačka … ale co, rozhodnutí udělané po flašce vodky se prostě neřeší. My jsme se s Messym natáhli na rovný asfalt před autem a z nadšení jak je teplo jsme si do spacáku sundali kalhoty i ponožky.

Když mě v noci vzbudil řev kočkodanů, zjistil jsem, že je hrozná kosa, tak jsem si natáhl kalhoty, které jsem si prozíravě hodil do spacáku, ale ponožky už jsem byl línej řešit, takže ráno jsem se vzbudil krapet prochladlej. Messy na tom byl podobně, akorát zvládl ponožky a ne kalhoty. Tomášovi bylo v autě teplo (a zjevně vlhko), ale byl tak rozlámanej, že bych s ním neměnil.

Den 3. – Út 6. 11. 2018

Dan, Banais, Nimrod, Mount Bental, tank, Galilejské moře

Před osmou otevřeli park. Nasnídali jsme se, usušili od rosy spacáky, Tomáš otřel trenkama zadejchaný okna v autě, pozdravili jsme se s řidičem náklaďáku co kolem nás večer několikrát projel a teď se na nás při průjezdu z kabiny smál a ukazoval zvednutý palec, a přejeli do parku.

Telegraficky: neuvěřitelně potentní pramen Danu, strom medvídka Pů, vyhlídka u pistáciovníku s ještěrkami, dikobrazí brloh a bodliny o které se většině z nás povedlo v následujících několika dnech popíchat (dobrá rada – nedávejte si dikobrazí bodliny do kapes ani do přihrádky ve dveřích auta), jakási hodně stará zřícenina z kulatých kamenů, tunely v rákosobambusech, vyráchání nohou ve wedding poolu. Bylo to pěkné. Na vstupné jsme si koupili po 110 NIS kartu dohromady na 6 vstupů do národních parků.

Z Danu jsme to vzali přes vodopád Banias (Hermon stream) a opět nějaké trosky historie. Ukázalo se, že za 150 prodávají kartu na neomezené vstupy, tak jsme si je koupili s tím, že ty původní dovyužije John s Šů až přijedou. Trochu jsme na tom tratili, protože jsme už vyplýtvali 3 × 2 vstupy, ale co naděláme, už jsme všichni přišli v životě o víc.

Na Baniasu jsme si koupili palačinkoidní placky s labanonem – takovej místní tekutej sejra – a já s místní něco jako nutelou.

Další zastávka byla pevnost Nimrod – největší a nedobytá, zachovalá muslimská pevnost. Fakt dobrá, velká a s rozhledem široko daleko.

Odtud jsme vyrazili na Tel Faher, ale ten jsme nějak minuli, zato jsme cestou po nějaké ne zrovna hlavní komunikaci protínající Golanské výšiny neminuli živý funkční tank a oblast, kde místní armáda trénuje střelbu, kteroužto jsme slyšeli včera i dnes a mylně se domnívali, že se sem nese až z nedaleké, tohoto času válkou sužované, Sýrie. Po silnici, která místy vypadala, že jim sem občas zabloudil dělostřelecký granát jsme dojeli na horu Mount Bental, odkud je výhled do zmiňované Sýrie, neb se nachází téměř u jejích hranic, které jsou snadno rozpoznatelné – sady a obdělaná půda na straně jedné, pustina na straně druhé. Na vrcholu po válce zůstali vojenské zákopy a bunkry. Přestože je Izrael se Sýrií oficiálně stále ve válečném stavu, zdejší opevnění je tu ponecháno spíše jako historické připomínka událostí dávno minulých. Nějaký umělec se svářečkou tu ze zbytků tanků, děl a další vysloužilé techniky vyrobil ohromné množství různých vtipných biazdních potvůrek.

Jak zákopy a bunkry, tak výhled na Sýrii byl svým způsobem, ač nikdo z nás není zrovna militantní, velice interesantní. Také jsme shora zahlédli dole v údolí dva opuštěné tanky, takže cíl další cesty byl více než jasný.

K jednomu jsme si zajeli akorát s posledním odpoledním sluníčkem. Trošku zvláštní, že tu takovouhle vysloužilou vojenskou techniku nechávají jen tak povalovat, ale co se mě týče, tak je super moct si prolézt reálný a né zas tak úplně prehistorický tank na který narazíte jen tak zaparkováný za pahorkem u cesty. Najít v Golanských výšinách tank – checked.

Pak jsme si to namířili k východnímu pobřeží takzvaného Galilejského moře, kde jsme objevili otevřený, ale naprosto prázdný asi kemp – prostě ideální místo kam se jezdí hulit a šukat, neboli ideální místo pro naše dnešní noční ubytování. Kamenné stolečky a lavičky, tekoucí voda, záchody, palmy, výhled na “moře” … prostě paráda.

Černá kočka nám z auta ukradla párky.

V Katzrinu u pumpy byl stojan na benzín s windouwsema a hezká slečna pumpařka.

Den 4. – St 7. 11. 2018

Kursi, Capernaum, Korazim, Zefat, Galilejské moře, Nazaret, Ha-Bonim

Dneska jsme to vzali celkem okružně po různých historických místech, památkách a zříceninách v okolí … on se tu totiž všude kolem kdysi celkem motal Ježíš, chodil tu po vodě a dělal všelijaké ty další eskamotérské kousky.

Kursi: takové menší trosky; mozaika s ptáky.
Copernaum: místo, kde bydlel rybář Šimon alias svatý Petr.
Korazim: černé zříceniny, spousta ještěrek.
Zefat: historické židovské městečko; super řízkárna, kde se platí až po té co si pochutnáte; opět spousta koček. Taky jsme tu narazili na haldu studentek na vojandy… to jsou taky kočky, v těch jejich padnoucích uniformách, až jsem z toho na jednu narazil i v původním slova smyslu – čirou náhodou samozřejmě.
Nazaret: večerní prohlídka města a památek.

Na spaní jsme to vzali zpět ke Středozemnímu moři. Navigace to úplně přesně nespočítala, díky čemuž jsme se po nějaký polňačce dostali až do národního parku Ha-Bonim, který už byl jinak zavřený na závoru. Cestou, protože jsme nejdřív zajeli na místo, kam se určitě jezdí hulit a šukat, jsme spolu s – kde se vzal tu se vzal – mladým židem pomohli vytlačily jednomu párečku (který sem rozhodně nejel hulit …) z písku jejich zahrabané Subaru. Udělali jsme noční průzkum s čelovkami podél pobřeží po místních travou porostlých dunách a shledali, že park je kousek vedle, tak jsme se tam rozhodli přejet. Než jsme vyrazili počal Tomáš vytahovat z hromady skládkoidního bordelu staré matrace, protože přijel pako jen s alumatkou a překvapivě zjistil, že na spaní na tvrdý zemi už je prostě taky moc starej. Nakonec jednu vyhodnotil jako ucházející, tak jsme ji hodili dozadu na kapotu a jeli.

Spali jsme na dřevěné podlážce u pláže, měli opět k dispozici stolečky i tekoucí vodu a moře u nosu.

Kočka nám ukradla z tašky 30 deka salámu.

Den 5. – Čt 8. 11. 2018

Ha-Bonim, jeskyně, Ceaserai, Tel Aviv – Jafa, k Jeruzalemu

Ráno jsme si udělali procházku po útesech k Blue cave a poté se vykoupali a zašnorchlovali ve Středozemním moři. Vzhledem k mimosezóně jsme měli celou písečnomušličkovou pláž i moře sami pro sebe. Místní útesy se jen hemžily všemožnými rybičkami a s tím sluníčkem a odlesky v nádherné průzračně čisté vodě to bylo jedno z nejhezčích šnorchlování … už se teda těším na to vyhlášené Rudé moře.

Tomáš vyhodil matraci a vyrazili jsme směr Tel Aviv. Cestou jsme se zastavili v jeskyních, kdy žili Neandrtálci i Kromaňonci a kde rostly zralé plody opuncie. Messy jeden utrhl, rozloupl a už jsme se cpali výbornou šťavnatou dužinou.
Tomáš: “Jak si z toho odral ty štětinky?”
Messy: “Jaký štětinky?”
Tomáš: “A kurva!”
Zbytek dne jsme se z prstů, rtů, patra a jazyka snažili dostat malé zapíchané jehličky. Nejvíc Tomáš, který jediný o tom věděl a den předtím nám o tom vyprávěl, že se mu to stalo a že je to nepřenositelná zkušenost.

Vzali jsme to přes Caesarii, kteroužto jsme tentokráte navštívili. Takové bývalé římské a historií přestavované město s amfiteátrem, hipodromem, přístavem atd.

Obecně jsou v Izraeli moc pěkný holky, hlavně ty v dobře střižených vypasovaných holčičích uniformách, ve kterých vysportované vojandy vypadají jako vysportované sexy vojandy a né jako asexuální cosi v klučičích hadrech což z chudáků holek dělají uniformy u české policie. Každopádně ty nejhezčí holky co jsme tady potkali mluvili Česky – zrovna ve chvíli, kdy se nám Tomáš z nějakého nepochopitelného důvodu snažil vnutit naplné pecky puštěné video svých úžasných dětí “Danečku běž! Běž Danečku!!!”

V Teláči jsme zaparkovali na parkingu za 30 šekelů na den (následně jsme teda zjistili, že kousek dál jsou rozsáhlá parkoviště hned u pláží jen za 20) a šli turistovat procházkou podél pláží při zapadajícím slunci do historické části Tel Avivu – Jafa.

Den 6. – Pá 9. 11. 2018

Jeruzalem – Zeď nářků, Chrám Božího hrobu; Tel Aviv,

John a Šů
hotel

John:”V ložnici leží mrtvej šváb.”
Messy:”A je to určitě šváb?”
John:”Jo … mrská nožičkama.”

Den 7. – So 10. 11. 2018

K Mrtvému moři – Enot Tsukim, skrz Palestinu k Mitzpe Ramon

N. p. Enot Tsukin – koupání v jezírku.
Uzavřená silnice kvůli záplavám.
Průjezd Palestinou.

Messy: “No on ten Taliban taky neni zrovna úplně parta dobráků.”

Spaní v parčíku. Helikoptéry.

Tomáš si konečně koupil na benzínce normální tonik do zbytku ginu.
Tomáš: ”Víš jak jsem si koupil ten tonik … tak ona je to zase ta citrónová voda!”.

Den 8. – Ne 11. 11. 2018

Ramon Crater, Jordánsko – Happy Beduin House v Uum Sayhoun

Autobus s wifi = ideální free access point
Prolídka expozice Ramon krateru
záplavy → zpět přes Dimonu a po silnici číslo 90 do Jordánska.

Ubytování v Happy Beduin House v Uum Sayhoun vedle Petry.

Den 12. – Čt 15. 11. 2018

Masada, Mrtvé moře – Ein Bokek

Silnice číslo 90.

Ein Gedi – propad země v rámci poklesu hladiny mrtvého moře ⇒ kemp pryč, pláž pryč, silnice pryč … výjev apokalipsy jak z Fallouta

Den 13. – Pá 16. 11. 2018

Jeruzalém, Alexander River National Park

Jeruzalém – podzemní tunel, zeď nářků …

Tak jsem si říkal, že si taky zkusim zašeptat nějaký to přání, když je tada ta kouzelná zeď plní a jak tam tam tak stojim a přemýšlim, vrátí se zpátky ke zdi John: ”Tak oprava … dvě miliardy.”
Všichni jsme samozřejmě hrozně zvědaví, jestli a jak se mu to splní, ale trochu se obávám, že výsledek bude jako kdyby mluvil do zdi.

Alexander River National Park – eukaliptový háj.

Den 14. – So 17. 11. 2018

Apollonia, Tel Aviv

Tel Aviv – koupání, odlet MMT 18:25

No jako neměl jsem pocit, že bychom to nějak přeháněli s pitim … ale ať počítám jak počítam výsledek je v průměru 2 deci tvrdého na osobu a den.