Monte Negro, Albánie, Srbsko. Bělehrad, pohoří Prokletije, Karanfili, hora Maja Jezerce, město Shkoder, hotel Rozafa, historické město Kotor
Termín: 1. 8. 2011 - 14. 8. 2011
Albánie,
Černá Hora,
Srbsko
Místa:
Srbsko – Bělěhrad
Černá hora – Prokletije, Karanfili, Budva, Kotor
Albánie – Prokletije, Maja Jezerce, Theti, Shkoder
Doprava:
Vlakem do Bělěhradu, vlakem do Bijelo Polje, taxíky do Gusnije, pěšky přes
Prokletije do Albánie, na korbě náklaďáčku do Shkoderu, taxikem do Budvy,
taxikem do Kotoru, autobusem do Podgorici, vlaky do Bělehradu, Budapešti
a Prahy
Složení:
Já, Šů, John, Katka, Holcman, Efa, Havlíček, Diana
Cestovníček Kačenky Horáků
Obsah:
Srbsko, Bělehrad
Černá hora - Prokletije, Karanfili
Albánie - Prokletije, Maja Jezerce, Shkoder
Černá hora - Budva, Kotor
Černá hora - Budva, Kotor Černá hora - Prokletije, Karanfili
„Crrrr, crrrr, crrrr“ volá mi Honza. Dvakrát mu to vymáčknu, na
třetí pokus vstávám. Ještě, že zavolal! Je těsně po půl páté –
budík nařízený na půl čtvrtou jsem zaspala. Asi důsledek balení,
čištění terárka a akvária, odvoz Zízi k paní Báčové a ulehnutí až
po druhé hodině ráno. Rychlá sprcha, zavřít batoh a běžím na tramvaj.
Ta nejede – po deseti minutách čekání běžím na metro. Honza mě
neustále nahání mobilem „Kde jsi?!“ Nakonec v půl šesté dorazím na
Hlavák. Všichni už jsou ve vlaku. V 5:39 hod. vyjíždíme. Okamžitě
vyndáváme svačinu a lahve s pivem. Michal vybaluje výborný višňový
koláč od Verči, Diana láhev whisky a Honza vybaluje Kapitána Morgana Sedíme pohodlně na
dvou „čtyřkách“ se stolkem. Kluci cestou courají do jídelního vozu
kouřit a na pivo…došlo i na tanec
. Zase se vracejí a chvílemi se pospává.
Původně máme dojezd do Bělehradu stanoven na půl deváté večer. Při
příjezdu do Subotici (za hranicí Maďarska a Srbska) nabíráme zpoždění.
Kontrola pasů drsnými celníky a následně výměna lokomotivy za novou
(stará se asi rozbila…?). Do Bělehradu přijíždíme o tři hodiny
později. Díky předchozím zkušenostem Michala se ve městě ani moc
nemotáme a poměrně dobře a rychle najdeme hostel, kde máme rezervaci.
„Yellow bed“ nás vítá. Jde vlastně o byt 3+1 v druhém patře domu
blízko centra. Máme rezervováno osm postelí – což jsou vlastně téměř
všechny postele, co tu jsou. Milan Mitrovič je docela milej týpek –
pohodář. Popíjí rakiji a nic není problém – máme se chovat jako doma.
Odkládáme batohy a téměř okamžitě se vydáváme na pivo do města.
Peníze v Srbsku jsou dináry – eura nám tu neberou. Hledáme tedy
směnárnu, abychom zjistili kurz a peníze vyměnili. Marně – všude
zavřeno. Nakonec jsme pochodili u jedné banky – hromadně se z bankáče
vybrali fufníky a hurá utrácet
Uhnízdili jsme se v jedné hospůdce na hlavní třídě a
pobyli jsme zde do zavíračky. Rozhodli jsme se ještě pro procházku na hrad
a kolem osvětlených hradeb. Za zmínku stálo krom výhledů na osvícené
město také zátiší „Pán s ptákem“ …moc pěkná socha. Do hostelu a
postelí jsme dorazili kolem třetí. Dobrou (první bělehradskou) noc!
Spalo se dobře. Jen s Holcmanem spal v posteli nějakej chlap a na chodbě
dvě lesby, jinak jsme tu sami. Vstáváme pár minut před dvanáctou. Je
teplo, sluníčko a venku rušno. V plánu máme procházku podél řeky
(Dunaj) až na ostrov, kde to údajně žije a dá se tam prý koupat. Nakonec
jsme cestu k řece úplně netrefili a v důsledku toho jsme absolvovali
procházku (cca 4 km) podél místní magistrály. Příjemným zpestřením
bylo jen focení se s billboardem s reklamou na české pivo a posezení
s občerstvením hned u kraje hučící čtyřproudovky. Pleskavica byla
výborná a veliká. Na onen ostrov jsme nakonec došli – dlouho jsme se ale
nezdrželi. Vlastně jsme šli okamžitě na autobus a jeli zase zpátky.
Náladu jsme si spravili procházkou po parku kolem hradu, povalováním na
lavičce s pivem, lezením na hradbách na vystavené tanky a okukováním
stánků na hlavní třídě. Šli jsme asi po sté kolem bílé kamenné
„prdele“ a John si ji pohladil. Já a Efa jsme si koupily prstýnky. Korunu
tomu nasadil John. Po úvahách jestli si koupíme zakrslého králíčka,
případně štěňátko, se rozhodl, že si koupí (ač krásné, tak vysoce
nepraktické) velké plátno s olejomalbou „Tři sudičky“, jak obraz
nazval Holcman. Opravdu super věc s sebou do hor…., ale nekup to za
50 euro! Na
srolovaný obraz (aby malba nepopraskala) jsme vyrobili ochrannou tubu
z pet-lahví. Po návratu na hostel (kolem šesté večer) jsme zabalili věci,
zaplatili 12 euro/osoba/noc, dali si s Milanem na rozloučenou rakiji a foto a
odešli jsme. Cestu na nádraží jsme si proložili večeří v hospodě
„?“ kde už ostatní byli na pivu před čtyřmi roky, když jeli
z Makedonie. K večeři jsme si s Honzou dali Muscalicu (= kousky vepřového
v zeleninové omáčce, á la lečo) a srbské fazole s párkem. Jak jsem
napsala domů mamče, „je to tu cigánov, ale žije to tu“.
Na nádraží jsme to
stihli jen tak tak. Podle toho co nám odpoledne řekla paní v pokladně na
nádraží – celý vlak už byl obsazen. Měla pravdu, narváno bylo slušně
a my neměli místenky. Přesto se nám podařilo ukořistit pár míst
k sezení. Vyjeli jsme v 22:10 hod. z Bělehradu. Na to, že to měl být
rychlík, jel vlak téměř krokem většinu cesty. Cesta do Bielo polje
v Černé hoře ubíhala tedy pomalu. Za okýnkem tma. Naproti mně seděl
pán – nemohla jsem si celou noc natáhnout nohy – hrooozně mě teda
bolej kolena. Dojezd měl být v pět ráno…, dorazili jsme kolem sedmé.
Černá hora - Budva, Kotor Černá hora - Prokletije, Karanfili