30. 7. 2011 sobota

Cesta, noční Bělehrad

„Crrrr, crrrr, crrrr“ volá mi Honza. Dvakrát mu to vymáčknu, na třetí pokus vstávám. Ještě, že zavolal! Je těsně po půl páté – budík nařízený na půl čtvrtou jsem zaspala. Asi důsledek balení, čištění terárka a akvária, odvoz Zízi k paní Báčové a ulehnutí až po druhé hodině ráno. Rychlá sprcha, zavřít batoh a běžím na tramvaj. Ta nejede – po deseti minutách čekání běžím na metro. Honza mě neustále nahání mobilem „Kde jsi?!“ Nakonec v půl šesté dorazím na Hlavák. Všichni už jsou ve vlaku. V 5:39 hod. vyjíždíme. Okamžitě vyndáváme svačinu a lahve s pivem. Michal vybaluje výborný višňový koláč od Verči, Diana láhev whisky a Honza vybaluje Kapitána Morgana Sedíme pohodlně na dvou „čtyřkách“ se stolkem. Kluci cestou courají do jídelního vozu kouřit a na pivo…došlo i na tanec . Zase se vracejí a chvílemi se pospává. Původně máme dojezd do Bělehradu stanoven na půl deváté večer. Při příjezdu do Subotici (za hranicí Maďarska a Srbska) nabíráme zpoždění. Kontrola pasů drsnými celníky a následně výměna lokomotivy za novou (stará se asi rozbila…?). Do Bělehradu přijíždíme o tři hodiny později. Díky předchozím zkušenostem Michala se ve městě ani moc nemotáme a poměrně dobře a rychle najdeme hostel, kde máme rezervaci. „Yellow bed“ nás vítá. Jde vlastně o byt 3+1 v druhém patře domu blízko centra. Máme rezervováno osm postelí – což jsou vlastně téměř všechny postele, co tu jsou. Milan Mitrovič je docela milej týpek – pohodář. Popíjí rakiji a nic není problém – máme se chovat jako doma. Odkládáme batohy a téměř okamžitě se vydáváme na pivo do města. Peníze v Srbsku jsou dináry – eura nám tu neberou. Hledáme tedy směnárnu, abychom zjistili kurz a peníze vyměnili. Marně – všude zavřeno. Nakonec jsme pochodili u jedné banky – hromadně se z bankáče vybrali fufníky a hurá utrácet Uhnízdili jsme se v jedné hospůdce na hlavní třídě a pobyli jsme zde do zavíračky. Rozhodli jsme se ještě pro procházku na hrad a kolem osvětlených hradeb. Za zmínku stálo krom výhledů na osvícené město také zátiší „Pán s ptákem“ …moc pěkná socha. Do hostelu a postelí jsme dorazili kolem třetí. Dobrou (první bělehradskou) noc!

31. 7. 2011 neděle

Bělehrad

Spalo se dobře. Jen s Holcmanem spal v posteli nějakej chlap a na chodbě dvě lesby, jinak jsme tu sami. Vstáváme pár minut před dvanáctou. Je teplo, sluníčko a venku rušno. V plánu máme procházku podél řeky (Dunaj) až na ostrov, kde to údajně žije a dá se tam prý koupat. Nakonec jsme cestu k řece úplně netrefili a v důsledku toho jsme absolvovali procházku (cca 4 km) podél místní magistrály. Příjemným zpestřením bylo jen focení se s billboardem s reklamou na české pivo a posezení s občerstvením hned u kraje hučící čtyřproudovky. Pleskavica byla výborná a veliká. Na onen ostrov jsme nakonec došli – dlouho jsme se ale nezdrželi. Vlastně jsme šli okamžitě na autobus a jeli zase zpátky. Náladu jsme si spravili procházkou po parku kolem hradu, povalováním na lavičce s pivem, lezením na hradbách na vystavené tanky a okukováním stánků na hlavní třídě. Šli jsme asi po sté kolem bílé kamenné „prdele“ a John si ji pohladil. Já a Efa jsme si koupily prstýnky. Korunu tomu nasadil John. Po úvahách jestli si koupíme zakrslého králíčka, případně štěňátko, se rozhodl, že si koupí (ač krásné, tak vysoce nepraktické) velké plátno s olejomalbou „Tři sudičky“, jak obraz nazval Holcman. Opravdu super věc s sebou do hor…., ale nekup to za 50 euro! Na srolovaný obraz (aby malba nepopraskala) jsme vyrobili ochrannou tubu z pet-lahví. Po návratu na hostel (kolem šesté večer) jsme zabalili věci, zaplatili 12 euro/osoba/noc, dali si s Milanem na rozloučenou rakiji a foto a odešli jsme. Cestu na nádraží jsme si proložili večeří v hospodě „?“ kde už ostatní byli na pivu před čtyřmi roky, když jeli z Makedonie. K večeři jsme si s Honzou dali Muscalicu (= kousky vepřového v zeleninové omáčce, á la lečo) a srbské fazole s párkem. Jak jsem napsala domů mamče, „je to tu cigánov, ale žije to tu“. Na nádraží jsme to stihli jen tak tak. Podle toho co nám odpoledne řekla paní v pokladně na nádraží – celý vlak už byl obsazen. Měla pravdu, narváno bylo slušně a my neměli místenky. Přesto se nám podařilo ukořistit pár míst k sezení. Vyjeli jsme v 22:10 hod. z Bělehradu. Na to, že to měl být rychlík, jel vlak téměř krokem většinu cesty. Cesta do Bielo polje v Černé hoře ubíhala tedy pomalu. Za okýnkem tma. Naproti mně seděl pán – nemohla jsem si celou noc natáhnout nohy – hrooozně mě teda bolej kolena. Dojezd měl být v pět ráno…, dorazili jsme kolem sedmé.