Monte Negro, Albánie, Srbsko. Bělehrad, pohoří Prokletije, Karanfili, hora Maja Jezerce, město Shkoder, hotel Rozafa, historické město Kotor
Termín: 1. 8. 2011 - 14. 8. 2011
Albánie,
Černá Hora,
Srbsko
Místa:
Srbsko – Bělěhrad
Černá hora – Prokletije, Karanfili, Budva, Kotor
Albánie – Prokletije, Maja Jezerce, Theti, Shkoder
Doprava:
Vlakem do Bělěhradu, vlakem do Bijelo Polje, taxíky do Gusnije, pěšky přes
Prokletije do Albánie, na korbě náklaďáčku do Shkoderu, taxikem do Budvy,
taxikem do Kotoru, autobusem do Podgorici, vlaky do Bělehradu, Budapešti
a Prahy
Složení:
Já, Šů, John, Katka, Holcman, Efa, Havlíček, Diana
Cestovníček Kačenky Horáků
Obsah:
Srbsko, Bělehrad
Černá hora - Prokletije, Karanfili
Albánie - Prokletije, Maja Jezerce, Shkoder
Černá hora - Budva, Kotor
Černá hora - Prokletije, Karanfili Černá hora - Budva, Kotor
Tak dneska jsme přesně v polovině , letí to… Všude kolem je opravdu spousta
pažitky – ostatním voní. Sluníčko láká ze spacáku. Neodolám a
vstávám – ranní koupačka v plesu. Bomba! Čekala jsem, že voda bude jak
led, ale dokonce jsem i plavala a potápěla se. Studená je, to jo, ale ne
tolik co jsem čekala. Vzpomínám na Bublinu, ta by byla nadšená a ještě by
si stěžovala, že je to moc teplý
„Hola, hola, Mája volá… Všude spousta pažitky, čekají nás zážitky!“ Tímto radostným pokřikem budí Tomáš všechny ostatní spáče. Vstáváme, snídáme. Sluníčko hřeje – hlavně ať vydrží. Michal se ráchal v plesu tak radostně, že si ukopl prst, auvajs. I lidi z vedlejšího stanového tábora se odhodlali jít okusit teplotu vody v jezeře. Po vydatné snídani (dnes poprvé výjimečně není Májka, ale tuňák s chlebem), se začínáme balit „nalehko“ a v 10 hod. vyrážíme dobýt vrchol Maja Jezerce – druhé nejvyšší hory Albánie (2 694 m.n.m.). Vyrážíme pěšinou kolem plesa a začínáme stoupat. Plynule pěšinka travou přechází v kamenitý terén. Suťoviska se střídají se sněhovými poli. Cesta ubíhala dobře, značky nás vedly neomylně. Došli jsme až těsně pod Máju do výšky cca 2 300 m. Tam jsme posvačili. Po pauze jsme vyrazili dál, terén se strměji zdvíhal až k vrcholu. Sluníčko nám přeje. Začíná docházet i na „technické“ lezení, odkládám svou hůl, protože potřebuju i ruce. Po čtyřech se nahoru stoupá hned jednodušeji. Terén je opravdu buď po haldách kamení, který se sypou, neb přímo po skále lezecky. Potkáváme ony čtyři Čechy (jeden je Slovák), co stanují u prvního jezera. Šli nahoru hned ráno, když jsme snídali a teď scházejí. Prohodíme pár slov. Jeden z nich měl dole odložený moc hezký hůlky s kytičkami. Na vrchol nám to trvalo další necelou hodinku. Při představě, jak tím strmým sypkým kamením polezu dolů mě „omejvali“. Přešli jsme bez problémů i jedno těžší místo – cca 30 m přes sněhovou plotnu v docela strmém úhlu, kvůli které to (podle toho co jsme od ostatních slyšeli) už pár lidí v posledních dnech vzdalo. Je pravda, že sráz a suťovisko pod sněhem je dlouhé a prudké. Ale osobně mi přišly horší jiný místa, kde se nám pod nohama sypaly kameny a člověk se bál, aby nepřizabil padajícím šutrem někoho pod sebou.
Cca 14:30 hod – VRCHOL MAJA JEZERCE DOBYT!!! Podívám se nahoru,
mraky se zdaj na dosah ruky – až se mi zamotá hlava, z toho jak blízko
plujou. Stojí tu na vrcholu obrovský kovový kříž, pod ním je bytelná
skříňka s vrcholovou knížkou. Sluníčko září, výhledy jsou kolem
dokola dokonalé. John testuje funkci Panorama u foťáku v mobilu. Svačíme.
Vrcholové cigárko. Šů myslela se zásobou i na ostatní. Jen si symbolicky
potáhnu od Honzy. Probíhá velké focení. Michala bolí hlava ze sluníčka.
V 15:00 se zvedáme k odchodu. Cesta dolů probíhá pro mě dost překvapivě
jednoduše. Je mi dobře, jde se dobře, lezecké pasáže taky OK, nebojím se.
V jednom úseku došlo i na pomocné lýkové lano „ pro kocoury“ –
zvedlo morál
Dole jsem našla dokonce i svou odloženou hůl. Sestup k jezerům ubíhá
snadno, rychle a vesele, „lyžujeme“ po sněhu, John s Tomášem
prozkoumávají jeskyni, co byla cestou. Sluníčko nás nezradilo – celou
dobu na nás dohlíželo. Měli jsme kliku. Až na jeden „menší“ pád Šů
(naštěstí se zastavila včas, těsně před srázem, uff) se nikomu nic
vážnějšího a vlastně ani nevážného nestalo. Jsme celí, počasí
přálo, je důvod k spokojenosti a radosti. U stanů opět kuchtíme.
Tentokrát padl los na těstoviny v sýrové omáčce. V osm hodin všichni
jdeme k Tomášovi (pozval nás) na párty
Před vstupem do stanu společně v kroužku
vyhulíme „špeka míru“ a dáme víčkového panáka Tatranského
čaje – mňam. Kalit z víček od pet-flašky se ukáže jako supr způsob
jak plně vychutnat chuť tatra.čaje. Sedíme všichni u Tomáše a Diany ve
stanu. Jíme dobroty, co pro nás byly nachystány (překvapivě pestrá škála
dobrot – tyčinky, buráky, klobása, rybičky, čoko) a za svitu svíčky a
hudby z Johnova mobilu popíjíme z víček čaj a z hrnků „párty-mix“
tangů. Nakonec dojde jídlo, pití a vlastně po dnešních výkonech hlavně
energie, a tak to v deset balíme a jdeme spát. Dobrej výlet, den, počasí a
dobrá párty…
Dobrou noc.
Opět nás budí parno stanu. Je to boží Azuro bez jediného
mráčku – ideální na ranní koupel. Vytáhnu i Johna, ten se ale smočí
jen do půlky zadku – prej moc studený. Opaluju se na trošce, Honza jde pro
vodu a vaří gulášovou polívku k snídani. Hmmm, to se mám
Koupat se jdou
i další – Diana. Efa, Holc… Dnes bychom měli začít scházet do
Théty. Somříme se celé dopoledne. Jdu se koupat ještě i podruhé.
Balíme. Z tak pěkného místa se nám nechce. Ve 12:15 konečně
dobalíme – ještě dotankujem vodu z pramene nad plesem a dáváme se na
cestu. Stoupáme strmě do sedla po značce. Potkáváme v něm skupinku
Čechů jdoucích v protisměru. Jsou to dvě holky (Radka a Bára) a jejich
kluci. Prý jsou od Benešova a Popovic. Předáváme si informace. Bára
obdivuje Johnův kámen na krku (co mu ho našel Holcman a já uvázala
šňůrku
).
Naše kuřácká sekce od nich vyzískala i pár Startek (chudáci trpí
nedostatkem už třetí den). Oni prý jsou všichni nekuřáci, ale táhnou
cíga pro bači – už dole prý za krabičku dostali sýr. Na oplátku jim
dáváme dobré rady
a Michal svou webovou adresu. Pokecali jsme a pokračuje se
v cestě. Sestup do údolí je strmý, ale po pěšince a ne suťovištěm,
takže to jde výborně. Slyšíme střelbu z protějšího kopce (nebo
z údolí?). Skoro půl hodiny vytrvale někdo pálí. Že bychom došli do
oněch lovišť medvědů, kterýma John strašil? Ta Bára říkala, že včera
potkali Švýcary, kteří medvěda viděli… Sluníčko vytrvale žhaví,
dneska jdeme bez mráčku. Je to fajn, ale docela to vedro dává zabrat. Michal
si při chvílích odpočinku vyrábí různá stínítka z mikiny a hůlek.
Sešli jsme až téměř do údolí a začínáme opět mírně stoupat jak mapa
a značky velí. Potkáváme několik pěkných „jednomužných“ bunkrů a
skupinku Čechů se psi (jsou to kluci, kteří znají Johna od Vojáka).
Vyprávějí, že Máju minuli, protože u jezer, co jsme spali je chytla ta
průtrž mračen a bouřka, a tak vystoupali špatným směrem do sedla co mi
dneska a sestoupili do blbýho údolí. A pak už se teda nevraceli. Jsem
ráda, že my jsme ji neminuli! Po dalším stoupání docházíme až
k prameni, kde nabíráme vodu „do plnejch“, páč v tomhle horku pijeme
fakt hodně a voda mizí rychle. Všude kolem vody je nasráno od ovcí –
nebudeme ji tedy pít, ale necháme si vodu radši jen na vaření
Holcman má pořád
hlad
Kousek nad
pramenem procházíme kolem salaše – naštěstí jsme dost daleko, abychom
se nemuseli vybavovat s halekajícím bačou. Dál míjíme i krávu a koně.
Už jsme skoro v cíli. Ještě přejdeme jedno malé sedýlko a měli bychom
být u jezera, kde máme dnes nocovat. V dálce pozorujeme stáda ovcí, jak
„tečou“ze svahu do údolí a „rozlejvaj“ se na louku do všech stran,
jak pramínky mlíka. Je večer a bačové je se psy shánějí z hor. Konec
kochání – jde se dolů. Přicházíme k jezírku – je to hodně
zvláštní místo. Bez přehánění to tu vypadá jako město rozbořené po
zemětřesení a z části zatopené vodou. Kameny jsou tu naprosto unikátně
vrstvené – hladkej světle šedivej vápenec se střídá v pravidelných
vrstvách s něčím tmavým měkčím, co mi připadá jak zkamenělá
organická vrstva nebo vyvřelina. Michal to nazval slepencem. Vim prd co to je,
každopádně jsou to bloky vrstvených desek, rozlámány a popadány, jak
když se zřítila nějaká věž. Voda je z poloviny zatopila a vypadá to
hezky a zvláštně. Jezírko je poměrně malé, zelené, plné řas, čolků a
žab. Asi se v něm koupat nebudu. Rozbalujem stany, večeříme (na paprice
pikant) a chytáme slabý signál na mobil. Po chvíli snažení se nám
podaří odeslat zprávy domů. Do Théty dojdeme až zítra. John vymyslel supr
mňamku – lončák namazanej Májkou a obloženej syrovym česnekem
…došel nám totiž
k Májce chleba. Před spaním se koukáme na Johnově mobilu na jeden díl Big
Bang T. Pak už všichni zalejzáme a jdem spát. Je chladno, ticho a tma. Jsem
ráda, že jsem konečně mohla napsat domů
Dobrou.
Ticho, sluníčko, klid. Poslední ráno v horách. Jsem vzhůru jako první
už v půl osmé. Ze stanu mě vyhnala akutní potřeba. Jsem ráda, docela si
ten klid užívám. Sluníčko vykouklo zpoza skalnatého štítu a zalilo náš
dolík s jezírkem teplem. Tropiko stanu osychá a horko vyhání ze spacáků
i ostatní. Opět je nebe bez mráčku. Snídáme. Čajík s cukrem a
citronkou bodne. John vaří rejži a cibuli s tuňákem. Já dopisuju
cestovníček. Dopoledne se pomalu balíme. Přišel to omrknout moc pěknej
pejsek. Asi ještě štěně (mlaďoch) kavkazáka, spolu se stádem ovcí přes
kopec. Moc se tulí a nepohrdne lončákem. Fotíme se s ním. Před jednou
hodinou se konečně zvedneme k odchodu, je pěkný vedro. Sestup z hor
ubíhá rychle, pěšinou strmým srázem. Koleno pobolívá, asi už má docela
dost, ale pořád je to tisíckrát lepší než jít kamenným suťoviskem.
Vedro je na padnutí. Asi kolem páté docházíme do údolí do vesničky
Théte. Cestou se osvěžujeme ve vytouženém potůčku. Potkáváme zde
slečnu u stanů pozorující dalekohledem kamarády na skále z Deutche
Alpenverein. Jíme nezralé špendlíky a poohlížíme se, kde sehnat pivo.
Dojdeme „až“ k první hospodě, na kterou cestou narazíme. Hospodská
terasa nás uvítá pohodlím svých stolů a židlí a hlavně pivem a Fantou
chlazenou přímo z řeky vedle. Je to boží Za euro ochutnáváme
i místní ovčí sýr. Následuje kafíčko a samozřejmě další pivo
Nikšičko. Slečna, která jediná s námi komunikuje anglicky (jinak bychom
tu uživili spíš Italštinu), nám dokonce zařídí i odvoz do Skodry
(Shkodar). Její tatínek nás tam prý za 80 euro odveze oranžovým
Mercedesem Benz – bývalý popelářský vůz z Berlína. Tenhle obchod jsme
rádi uvítali. Rozseděli jsme se tu díky pivu a překrásným výhledům a
tak už začíná být spíš večer než odpoledne. Před odjezdem jsme se
stihli ještě s osazenstvem hospody poveselit. Šů a Holcman (následně my
všichni) si zatančili za zvuků „balalajky“, na kterou zdejší
„strejda“ výborně válel. Trochu zdlouhavě jsme se „naloďovali“ –
místní museli nejdřív z korby auta sundat sudy a následně naložit naší
bagáž a nás. Rozverně se loučíme a vyjíždíme na korbě oranžového
„náklaďáku – dobytčáku“
Máme naložena piva i rakiji na cestu. Terén je
víc než neuvěřitelný, nechápu, jak tim to auto projede. Balvany, díry,
sráz podél „silnice“. Strmě stoupáme s obrovskou radostí z atrakce,
které se nám za pouhých 10 euro na osobu dostalo. Co následovalo, se nedá
slovy popsat. Tuhle mega-jízdu jsme si užívali víc než tři hodiny a
nejlíp to vystihl Holcman přirovnáním, že to vypadalo jak „stěhování
paviánů“. Horská dráha hadr! Došlo i na Tomášovo „veselé“ sádlo,
jízdu hromadně vestoje, halekání na kohokoliv v okolí, apod. Pán byl
supr, zastavil kdykoliv jsme potřebovali na „toalet“, natrhal nám cestou
keříky malin a o pauzách nám hrál k tanci na ten svůj
„balalajkovitej“ nástroj. Kochali jsme se zapadajícím sluncem, teplým
vzduchem, naším zpěvem (od „Prfect day“ až po „Vysoký jalovec“
), rychlou
jízdou…no prostě vším – dokonalost sama. Nalámaný i rozlámaný jsme
byli všichni pěkně. Pán nás hodil až do centra před hotel Rosafa a
vyložil nás asi v půl desátý. Jediný mínus celý jízdy bylo, že Michal
nakonec nechal v autě hůlky :/ Ubylovali jsme se v hotelu – pokoje po
dvou (4 eura/os/noc), bez snídaně a bez koupelny. Zase se dneska tim pádem
nemeju
Šli jsme
naproti do pizzerie na večeři (Margharita a pizza Ham). Z restaurace jsem se
odvalila rovnou do pelechu. Šů, Holcman a Michal prý ještě pili vínko na
dobrou noc… Usínalo se těžko, z okna hučela ulice, štěkot psů a
troubení aut. Dobrou noc, Škodro
Uff. V noci bylo děsný vedro a nad ránem kokrhali kohouti (kupodivu).
Bolelo mě koleno, vlastně docela obě, takže sem se moc nevyspala. Vstáváme
asi v půl osmý. S Holcmanem, Efou a Honzou vyrážíme ven na snídani.
Viděli jsme obchod se zvířátky (koťata a štěňata v klecích) – holt místní zverimex
no. Vyměnili jsme eura za místní leke (200 leke / 1,50 euro) a koupili jsme
si burek, zašli na kafíčko a salep. Mňamka. Opět je nádherně a sluníčko
září o sto šest. V dáli na kopci vidíme hrad Rosafa. Koupili jsme si
u pouličního stánku ovoce – konkrétně fíky, mlsáme a vyrážíme
směrem k jezeru, které má být kousek za městem. Teda aspoň si to
myslíme. Navíc nechceme jít po hlavní silnici, ale bočníma uličkami. To
se nám daří, místy se dostáváme i do slepých uliček a případně ulice
jen tak končí (třeba někde za barákama na louce). Je parno, poznáváme
místní život ulice už dýl, než jsme plánovali. V jednom obchodě
dostáváme vodu. Snažíme se držet si směr. Jdem už docela dlouho.
V další slepé uličce už nevydržím a ptám se kluka za plotem, jestli
jdeme správným směrem k jezeru (naznačuju plavání
). Překvapivě mi
anglicky odpoví, že jezero je daleko a jinym směrem a že jestli chcem, že
nás tam sveze. Zírám a ochotně nabídku přijímáme. Půjčil si taťky
auto a jedem k jezeru
Je to muslim a nerozuměla jsem jméno. Studuje ve Škodře
prvním rokem Ekonomii na vejšce. Vypadá docela plaše, je moc milej a snaží
se komunikovat. Jedem za město, kolem hradu a řeky až k jezeru, kde nás
bere do rybí restaurace přímo na břehu vody. Chceme ho pozvat za to svezení
na oběd, bohužel má ale Ramadán (nemůže pít ani vodu celý den až do
20:00 hod.). Je mi to trochu blbý, ale co se dá dělat…objednáváme si na
jeho doporučení místní specialitu (rybu – „kapr“ z jezera) a steak,
no a cpeme se. On tedy jen kouká a konverzuje. Snažíme se mu nějak
odvděčit (aspoň penězi na benzín) – marně. Asi mu přijdem divní. Po
jídle nás chce vzít plavat, my ale nemáme plavky. Navíc už trochu
spěcháme za ostatníma, vejlet se nám zkrátka protáhl a oni jsou ve městě
a jen jsme jim napsali smsku. Už je skoro jedna hodina. Chápe nás a veze nás
zpět až před hotel. Dali jsme mu aspoň naše maily a pozvání do Prahy.
V hotelu balíme a v 14:30 se scházíme před budovou s ostatníma. Mám
štěstí, stíhám poslat domů pohledy
přece jen z Albánie jim pošta nechodí každej
den a bylo by škoda je tedy poslat až z Černý hory. Přímo před hotelem
si nás odchytl taxikář a žebravý děti. Pán nám řekl 50 euro za auto, a
tak jsme se k němu naložili a ještě do jednoho auta nějakýho jeho
známýho a už frčíme do Budvy v Černé hoře. Hranice přejíždíme bez
zádrhelů a čekání, protože pan taxikář sebevědomě předjíždí
stojící kolonu aut, odejde s našimi pasy, aby se za chvilinku vrátil, dal
nám je zpět a opouštíme Albánii bez jakýchkoliv průtahů. Taxikáři nás
po plynulé cestě (místy se mi z jízdy i kvality vozu tajil dech) vysypou
v Budvě. Přímořské městečko, plné turistů, života a obsazených
apartmánů. Jdeme do hospody blízko pláže a večeříme. Marně se snažíme
sehnat ubytování pro osm lidí. Nakonec se za tmy uchylujeme i s batohy na
pláž. Sedíme hned vedle diskotéky, ale je to jedinej flek bez hotelových
lehátek. Hurá do morže
Plavu. Boží a teploučká voda. Dopisuju cestovníček…a
pak vybaluju spacák a karimatku a jdu spát
Černá hora - Prokletije, Karanfili Černá hora - Budva, Kotor