10. 8. 2011 středa

Budva

Znáte ten pocit, když usnete na pláži a probudíte se na „Václaváku“? Tak tomu odpovídá dnešní ráno. Hned se vrhám do vody – paráda! Moře je teplý, zatím nezvýřený od lidí. Meju si za bojkama hlavu šamponem Celé dopoledne se povalujem u batohů na přelidněné pláži, koupeme se. Vyráží se na pivo – já s Efou hlídáme bágly. Je azuro a fakt vedro, opalujeme se. V restauraci jsme se zasekli dýl, než se plánovalo. Do Kotoru se teda dneska už nepřesuneme. Couráme po městě s bágly. Podařilo se mi domluvit v turistickým okénku (nabízející výlety lodí) úschovu batohů na večer a až do zítřejšího rána zdarma. Pán je milej a vstřícnej. Necháváme tam tedy u něj bágly a jdem na obhlídku historického centra Budvy. Pak jdeme po promenádě s krámky a na večeři. Efa si koupila krásnej šátek (Já mám moc hezkej velkej zelenej, co jsem dostala od Johna už ráno ). V jedenáct si z batohů vyndaváme spacáky a károšky. Bágly necháváme v bezpečí a jdem bydlet zase na pláž. Dobrou

11. 8. 2011 čtvrtek

Kotor

Dobré ranko, Budvo! Je překrásně, nebe bez mráčku, horko, slano. Kdy jsem se naposledy sprchovala? 30. 7.!!! Hustý! Pobavili jsme se scénkou kolemjdoucích dvou týpků a jedné slečny – jak to vystihl Tomáš: „Balkán“! S pánem na pláži jsme si domluvili odvoz do Kotoru (55 euro/ 8 os.), vyzvedli jsme si u hodnýho pána v klobouku batohy a na dvě várky jsme se přesunuli do Kotoru autem. Dorazili jsme cca ve 12:30. Kotor je moc moc krásný město. Šů s Michalem a Johnem šli zařídit ubytování. Pán, u kterýho měli spaní posledně, umřel cca před třemi dny. Někdo jim ale doporučil jinýho pána – byl milej a hezkej (cca 40?). Ten nás ubytoval ve svých dvou bytech přímo v historickým centru – jeden byt pro 3 lidi na jednom konci (s božím sprchovym koutem) a druhej byt pro pět lidí s vanou a kuchyní na konci druhém – bydleli jsme po čtyřech. (140 euro za všechny) V našem bytě se po ubytování odpočívalo a spalo V druhém bytě (Šů, Michal, Holc, Efa) se aktivně sprchovalo a pak nás vyzvedli. Šlo se na cournutí po městě a pak na oběd do doporučené restaurace „Luna Rosa“, kde si konečně někteří dali vytoužené škeble (škeble, NE MUŠLE ). Já se šla projít s Honzou a pak jsme za ostatníma dorazili. Všude je hromada kočiček Po obědě šli všichni na kávu a na další procházku a my s Johnem na dřímánek do bytu. To vedro uspává. Asi za hodinku jsme se opět sešli. Hledání se navzájem není složité, protože historické městečko je relativně malé, i když větší než v Budvě. Šli jsme na megakopec na zdejší hrad. Tolik schodů jsem snad nezažila Jdeme po „hradbách“ až nahoru – na hrad docházíme se setměním. Hrad je to pěknej a s nádhernými výhledy na Kotor i přístav. Jsme spocený jak koně. Popíjíme vínko na „střeše“, válíme se, debatujem a čučíme na hvězdy. Střecha příjemně hřeje – romantika. Michal furt chce házet netopýrům kamínky…. Za tmy sestupujeme dolů – salutujem, protože reflektory osvěcující hrad zespoda nám svítí do gichtů a není vidět na krok, takže si zakrýváme oči. Jak jdem po schodech v řadě za sebou a „salutujem“, tak to vypadá fakt vtipně. Stejně jako naše stíny na zdi podél které jdeme. Ve městě jde Diana spát – bolí jí hlava. Zbytek jdeme k Š+M+H+E na byt zjistit, jak nám to zítra jede z Podgorici a pak jdem do jedný pěkný restaurace na večeři. Dávám si Milánské špagety, John pizzu Quatro Gorni a všem nám moc chutná. „Tralalalalala, to se mi to žere…“

Tomáš si objednává stejnou pizzu, s tím, že chce „inside oliv, peperony“, což mělo být místo oliv feferonky navíc Další hřeb byl, když se číšník zeptal odkud jsme a my že z Czech Republic a on že jo jasně Čechoslovakia, že je to stejný jako Jugoslavia…načež mu Tomáš vysvětlil, že jo, akorát „wizaut war“ (čti: vizautvááár)

12. 8. 2011 pátek

Kotor, odjezd domů

A to bylo asi vše, co bylo včera vtipné. Po večeři jsme šli spát. Dneska jsme zatípli budík a vstávali jsme v půl desáté. Přišel pan domácí, začal uklízet a tak jsme mu rovnou zaplatili. Dorazili i ostatní z druhého bytu. Pán nás nechal, ať si necháme bágly u něj v kumbálu. Je hezky a teplo. Paráda. Jdeme na pozdní snídani (skoro oběd) – kafíčko, plněné papriky a omeleta. Následoval přesun na plážičku a koupačka. Opalovali jsme se až do tří. V přístavu kotvila překrásná plachetnice. Asi ve čtyři jsme se zvedli a šli si pro bágly. Čekali jsme na pána na jeho dvorku skoro hodinu. John hrál „na mobil“, fotili jsme se, tančili (skoro), debatovali, apod. Nakonec pán přijel. Vzali jsme si bágly a švihali na autobusovou zastávku. Měli jsme kliku (jako ostatně pořád) a bus do Podgorici nám jel už za pět minut. Autobusem jsme jeli dvě hodiny. Na jedné ze zastávek šel Tomáš s Johnem na malou a já pro jídlo – autobus nám málem ujel. Naštěstí včas jsme dojeli do Podgorici. Vlak nám jel za 20 minut. Narváno k prasknutí. Sedíme na báglech v uličce před kupíčkama. A budem tu sedět celou noc. Ale to by nebyl ten správnej Balkán, kdyby tomu bylo jinak. Jedem. Za oknem tma, tunely a vysoký mosty přes údolí…světýlka