Sobota 12.7.

Makedonie – Vlaky

“Dá si někdo mafin?” John rozkrývá poklady své igelitky plné dobrot od maminky a paní samoobsluhy. Je sobota 12.7. pět hodin ráno a my sedíme ve vlaku do Budapešti, ve které strávíme asi 20 minut, za které stihneme propotit všechno, co máme na sobě, abychom pokračovali dalším vláčkem do Bělehradu. Probíhá tradiční tetris na sedačkách, sem tam pivo na baru v jídelním voze, hlazení psa… V Bělehradě přesedáme do lehátkového vlaku, jenž nás poroveze nocí do Skopje, hlavního města Makedonie.

Sestava je tak trochu tradiční, protože jedeme já Michal, John, Lenka a Holcman, a taky tak trochu netradiční, protože jede i Verča a Efa.

Neděle 13.7.

Makedonie – Skopje

Vylezli jsme z nádraží do ukrutného vedra a vydali se hledat Vesnu v ulici Emila Zoly. Vesna je jakási známá, přes Lenčinu školu, kde sutudjí mimo jiné Makedonci, u níž bychom měli mít základu pro dnešní den a noc. Cestou nás míjel jeep s českou vlajkou a jeho majitel nás, šest postaviček s bágly, neomylně odhadl na Čechy a zastavil. S velmi sympatickým týpkem, co tu projel všehcny okolní země, jsme vyměnili pár slov a zkušeností a pokračovali k Vesně cestou, jež nám poradil (stoupl si doprostřed silnice, zvedl ruku a zastavil taxikáře, kterého se zeptal). Ač dům nebyl očíslován, našli jsme ho. Byt to byl nevelký a Vesny babička, z nás a našich báglů, vypadala vcelku vyjukaně. Okoupili jsme balkon a vydali se do víru města.

Ukázalo se, že vzhledem ke 36°C, tu žádný vír není, protože jsou všichni nalezlý někde ve stínu nebo v klimatizací vybavených bytech. Ve skopijské architektuře se snoubí historie v podobě hradoidních zdí nad městem a spousty mešit a minaretů , se socialismem v podobě betonových koplexů, vše cáknuto kapitalistickými billboardy. Zkrátka standardní evropské město. Udělali jsme si procházku po městě obnášející ráchání a brození řeky u místího kamenného mostu, prohlídku místních hradeb spojenou se sprchováním travními ostřikovači, zakončenou posezením pod obrovským platanem u fontánky v jedné z mnoha místních hospůdek. Díky všudypřítomným pítkům a stříkátkům se dalo horko jakž takž snést, i když já ho zrovna moc nesnesl a během siesty u Vesny před dalším tahem městem mi nebylo zrovna hej.

Opět jsme vyrazili do víru města, jenž díky sklánějícímu se slunci a klesající teplotě již skutečně začínal vířit. Dali jsme si něcojakogyros­zkebabčů a šli se srazit na náměstí s dalším Lenky známým ze školy, z něhož se vyklubal sympatický týpek, a začal bar hopping, nebo-li hopání z baru do baru. Skopje je plná různých barů a hospůdek, jež jsou rozloženy na rozlehlých ulicích, kde nejezdí žádná auta, anóbrž zde korzují místní, potkávají se a posedávají u drinků. Pripadali jsme si jak na italské riviéře (tam jsem sice nikdy nebyl, ale jestli nějaká italská riviera existuje, tak určitě vypadá nějak takhle). Já byl z toho dnešního denního horka nějaký vytuhlý, tak jsme s Verčou skončili o něco dříve a jeli neuvěřitelně levným taxíkem domů. Ostatní ještě pokračovali s Martinem (náš průvodce) a jeho kamarádem k němu domů a dotáhli asi o půl čtvrté. Taxík vyšel asi stejně, jako kdybychom si v Praze koupili lístky na tramvaj – paráda.

První dojmy z Makedonie: je tu levněji než u nás a žijí tu milí, laskaví a celkem spokojení lidé.

Pondělí 14.7.

Makedonie – Cesta do hor přes Tetovo

Ráno (dopoledne) jsme se nějako vysomřili z bytu, rozloučili se s babi, která se už netvářila rozpačitě, nýbrž se s námi loučila téměř se slzou v oku. Autobus do Tetova jel téměř ve čtvrthodině a měl příjemnou klimatizaci, což je asi nutnost ve zdejším podnebí. V Tetovu jsme asi vystoupili zbtečně brzo, tkaže jsme stáli u silnice a řešili, kudy na další autobus. Než jsme si stačili nandat batohy, zastavil u nás týpek s mikrobusem a už jsme zase frčeli. S malou zastávkou v minimarketu jsme dojeli do vísky Vratnice, ale nakonec jsme se nechali hodit až do St. Selo. Celkem si řekl o 15 Euro.

Sotva jsme vystoupili, padlo nám do oka místní něcojakobistro, před kterým posedávalo pár místních. Zasedli jsme ke stolu a poručili si pět piv. Donesli nám příjemně vychlazené lahve s názvem Skopsko, což je asi místní typické pivo, protože ho mají téměř všude. I zde místní vypadali, že mají z přítomnosti turistů radost a jeden z místních klučinů, kteří tu pobíhali ve fotbalových dresech a který se učil anglicky, hned využil příležitosti si své jazykové schopnosti procvičit a ptal se kam jdeme a tak. Tak jsme ukázali prstem na mapě na S. Selo: “Takže teď jsme tady…” a oni na to “No to nejste, teď jste tady…” a ukázali prsem na Rogačevo. Aha. No to je vlastně lepší. Dopili jsme pivka, dojedli a vyrazili.

Nejdřív to bylo hodně do kpce a časem se topomalu rovnalo a závěr byl prakticky po vrstevnici. Cestou jsme potkali želvu a baráček se dvěma důchodci, jenžto se na nás také tvářili mile. A v neposlední řadě jsme potkali tolik očekávaného šarplaninského vlkobijce. Stany jsme rozbili před Planinarskym domem, u kterého tekla voda a byly tam dřevěné stolečky a také partička kluků, jenž měli traktor a z igelitu udělán na přívěsu příbytek. John nedojedl rýži s masem, tak ji za něj v noci dojedl pes.

Úterý 15.7.

Makedonie – Výstup vzhůru, začlo pršet

Nevím, jestli je to tím, že je snáma brzo vstávající Verča, ale vyrazili jsme na nás extrémě brzo, asi po devátý. Vyrazili jsme vzhůru a pozvolna přešli v traverz pod horou Ljuboten. Začlo se to mračit ještě víc než ráno, pak začalo kapat a když jsme si pod převýskem vybalovali bundy a pláštěnky, tak nás přelily kýble vody. Pokračovali jsme dál v mraku a větru, občas po cestě, občas bez cesty, až nám začalo čvachtga v botech a začali jsme pomalu promokat a prochládat.

Vítr sílil, déšť houstl, viditelnost i teplota se snižovaly, tak jsme se rozhodli to zapíchnout. Protože ve svahu stany nepostavíš, stočili jsme to přímo vzhůru doufaje, že natrefíme na sedlo Piribrek. Sedlo jsme sice nenatrefili, ale kousek pod hřebenem (asi protože skrz mlhu to nebylo poznat) bylo ve svahu takové vhloubení, kde se daly postavit stany. Vítr a déšť bičovali stan až do něj teklo.

Když jsem jednou překolíkovával stan, protože vítr byl tak silný, že kolíky vytrhával, říká Šů: “Nepodíval by ses, jestli nám nevypadla tyčka? Je to tu nějaký divný.” “No ani tak vám nevypadla, jako se spíš zlomila, protrhla tropiko a trčí ven.” “Aha.” Po chvíli: “Nemáte někdo ducktape?” Nikdo neměl, ale nakonec to nějak spravili.

V noci byly dva stupně a vítr trhal se stanem ze strany na stranu, jako by ho hory chtěly odtrhnout jako nějakého parazita, takže jsme museli několikrát za noc vyběhnout a stan kompletně, včetně podlážky, překolíkovat. Teda kromě Holce s Efou s jejich sice malým, ale do extrémního počasi praktickým stanem. Na trávě byla námraza.

Středa 16.7.

Makedonie – Ústup, výstup, sestup

Moc jsme toho nenaspali. Vítr, místo aby ustal, v což jsme doufali, ještě zesíli, takže jsme tyče od stanu museli podpírat batohy a hůlkami. Tyhle stany skutečně expediční nejsou. Řešili jsme, co dál, protože se zdálo nemyslitelné v tomhle nečase kamkoli jít a strávit tu ještě celý den a noc se taky nezdálo zrovna průchodné. Osud rozhodl za nás. Jedna z tyčí, ač podpíraná batohem i hůlkou, už nápor větru neustála a zlomila se a stan se zbortil. Výskočil jsem, chytil oba zlomené knce tyče a stáhl je dolů dřív, než stačili protrhnout tropiko, jako se to stalo Johnovi a Šů. Zádama, hlavou a rukama jsem se snažil promočený a větrem zmítaný stan držet v jakéms takéms tvaru a Verča spěšně balila všechny věci. Potom si natáhla na nohy vodou nasáklé ledové boty a šla sundat tropko. Než vytahala všechny kolíka a rozvázala všechny pečlivě zavázané šňůrky, měla prsty úplně zmrzlé. Pustil jsem tyče a jali jsme se stan nějakým způsobem spacifikovat, aby šel připevnit na batoh, což nebylo úplně easy, protože silný vítr se snažil brát člověka všechno z rukou?? Jak Šů poznamenala, když pak balili stan oni, mít to natočený, byla by to docela vtipná scénka. Ale to my už jsme chvatně sestupovali mlhou a vichrem dolů z kopce s tím, že se tam pak prostě nějak najdem.

Čím jsme byli níž, tím se snižovala rychlost větru, řídla mlha a stoupala teplota. Sešli jsme podél potoku a narazili na cestu. Už jsme byli mimo mraky a občas tu problesko i slunce. Poté, co jsme na nalezené cestě posnídali, se na skále kus nad námi objevil John a za chvíli už jsme byli zase pohromadě – docela klika. Sestoupili jsme skrz plantáže vynikajících lesních jahod, skrz pole kapradin a divizen až do lesů. Tam už bylo tolik slunce i stupňů Celsia, že jsme tam vybalili bágly a pár hodinsušili a opravovali škody. V součtu dvě zlomené tyčky a čtyři rozdštípůané vejpůl a jedno protrhlé tropiko. Spravila to izolepa a Šů vyšívací schopnosti. Po debatě, co dál, jsme se vrátili nad hranici lesa, kde jsme po postavení stanů zjistili, že zdejší vítr je na ty naše trosky stále moc silný, a šli spát do lesa. John se ještě vypravil do údolí pro vodu s patnáctilitrovým kanystrem.

Pozn: Jak jsme tak pendlovali sem a tam, najednou se na cestě objevilo takové zvláštní docela velké hovno a divizny u cesty byly polámané. Řešili jsme, jestli je to hovno medvědí nebo čí, a napadlo nás udělat turistický atlas hoven.

Čtvrtek 17.7.

Makedonie – Konečně jdeme horami

Spali jsme fakt dlouho, asi jsme to p předchozí noci potřebovali, a tak jsme vyrazili až těsně po poledni. Na modré obloze už se převalovaly jen příjemné bílé obláčky. Poté, co jsme nastoupali na cestu, kde jsme se včera potkali, jsme postupovali převážně po vrstevnici přes nádherné potoky s vodopádky a rozkvetlé louky. Cesta to byla příjemná, slunce svítilo a než jsme se nadáli, tak jsme se spálili. Tábor jsme rozbili v Kerimovo Bačilo, hned vedle kamenných ohrad a bačova příbytku z kamení, klacků a igelitu, vybaveným nádobím, sekerou, různými hadry a dalším vybavením provizorní bačovy domácnosti. Během večera přišel bača, pak ještě jeden, původem z Řecka, potom pár šarplaninských vlkobijců a chvíli na to se v sedýlku nad našimi stany začaly objevovat hlavičky nechápavě zírajících ovcí, jež se podivovaly, co že to vyrostlo za tři divné bochánky našich stanů na jejich loučce. Bééééé, mééééé, béééé, frk frk, haf haf.

Když se ovce ubytovaly nad našimi stany, celý průvod završili kůň s oslíkem a dalších pár šarplaninských vlkobijců. Psi si evidentně nebyli jistí, jaký k našemu tábořišti mají zaujmout postoj, tak sem tam v noci přišli ke stanům a štěkali. John ho jednou utišil dobře mířeným víčkem od ešusu.

Pátek 18.7.

Makedonie – Po hřebeni

Poté, co se zvířena odebrala na snídani do lučin, jsme posnídali a během balení si to přišoural od spodu další bača se svým stádem. Prokonzultovali jsme s ním, kudy nejlíp na hřeben a která hora je která, a vyrazili vzhůru dolinou podél potoka s přestávkou u jezírka. Cestou se do doliny slézali bačové a tak trochu nás provázeli. Vznikl tu zajímavý turistický paradox: my jsme pro ně byli daleko větší atrakce, než oni pro nás.

Pokračovali jsme po hřebeni k hoře Peskovi (2651m.n.m.). Počasí bylo příjemné a šlo se dobře. Kousek před Peskovi jsme potkali šest týpků z Kosova, co si tu dělali takový jednodenní výlet (hřebenem Šar planiny vede kosovsko-makedonská hranice). Poté, co jsme pokecali nad mapou, se Holc osmělil a požádal je o cigáro, protože naší skupince již tradičně došly. Dostali jsme nášup cigaret a při loučení ještě přídavek. Protože byli bez báglů, byli rychlejší než my, ale na vrcholku jsme je ještě zastihli. Zvali nás do hospody, již jeden z nich vlastnil nedaleko na kosovské straně, ale protože jsme chtěli dnes ještě zůstat v horách, s krvácejícím srdcem jsme odmítli.

Pokračovali jsme dál po hřebeni až ke Gornemu jezeru, na jehož břehu jsme se ubytovali. Bohužel tu nebyla žádná tekoucíá voda, žakže se pro ni muselo kousek směrem do údolí. Rozebírali jsme stav stolice, že Holc nebyl celý den čůrat, kdo si kdy cestou kolikrát ucmrndl a další, do společnosti ne úplně vhodná témata. Za celou cestu jsme nepotkali nejen žádné Čechy, ale ani žádné turisty (nepočítám-li těch šest místních Kosovců) – a to je sezóna. Takových hor už se v Evropě moc nenajde.

Sobota 19.7.

Makedonie – Na Ohrid přes Vejce

Plán dnešního dne je jasný. Vyšlápnem si na Črny vrch a z něcho 1500 metrů klesání do vesničky s pozoruhodným názvem Vejce, dále do Tetova a odtud přesun na Ohrid. A tak se stalo. Klesání bylo nejprv dlouhé a mírné, podéle hřebenew, a pak zprudka přímo do Vejce. Cestou jsme potkali týpka s nějako mulou, tak jsme si vyzkoušeli, jaké je na ní posezení. Prý stojí 1000 Euro. Jak jsme se blížili k Vejci, cestička se začala rozšiřovat, sem tam se objevilo betonové napajedlo pro dobytek, zvyšovala se teplota a od bot se pořádně prášilo. Neplánovaně jsme se rozdělili, když John, Holc a Efa to nakrosili přímo z kpce a já s Verčou jsme pokračovali po cestě, přičemž se k nám připojila Šů, která zůstala někde mezi. Kousek nad Vejcem jsme minuli salaš a připojil se k nám pes. Teda ani ne tak připojil, jako spíš na nás štěkal a vrčel, až se holky skoro bály.

Začalo přibývat políček a na nich vesničané a vesničanky (v ňákých místních pracovních krojích) shrabovali a házeli na hromady seno klasickými dřevěnými vidlemi. Zdálo se, že z nás, turistů, mají radost. Přicházeli k nám, povídali si s námi, třásli rukama a u některých se zdálo, že téměř září štěstím, že nás tu vidí. Když jsme se setkali s druhou skupinkou u obchodu před mešitou a koupili si melouny, už z nás byla naprostá atrakce. Vesnice byla plná dětí, které se okolo nás srocovali a zvědavě koukali. I když, co by dopravní prostředek tu vládly koně a muly, toho času snášející ohromné kupy sena z luk, vesnice to byla celkem moderní. Ulice vydlážděné zámkovou dlažbou, nová auta, obchod se spoustou meoderních výdobytků z umělé hmoty a místní byli oblečení mnohdy lépe než my. K našemu zklamání byla vesnice muslimská, tudíž jsme zde nedotali pivo, na které jsme se tolik těšili. Jelikož za taxi do 13km vzdáleného Tetova zde chtěli 50 Euro, zavolala Lenka svému známému Martinovi do Skopje. “What the hell are you doing in Vejce???” Ten nažhavil dráty a sehnal nám dva taxíky dohromady za 20 Euro. Vyšli jsme jim naproti, kousek před vesnici, kde jsme sebou plácli na louku a asi hoďku čekali. Když už se nám to zdálo dlouhé a vyrazili jim naproti, tasxíky přijely. Po zjevně zcela nové asfaltce nás vezli krásnou krajinou zdejších hor za zvuků místní tradiční hudby do Tetova.

Na autobusovém nádraží v Tetovu jsme se dostali do trochu patové situace. Autobus do Ohridcu už nám ujel a za tágo chtěli 120, pak 100 a nakonec 90 Euro, což bylo hodně. Tak jsme shodili bágly a dali si pivo. Jakýsi německy hovořící týpek mluvil něco o jeho známým s minibusem, ale nevypadalo to moc jistě. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, týpek v bílé košili a zavedl mě k sympatické slečně v pokladně, jenžto nám i vyměnila peníze, a ta nám nabídla, že zde jede jakýsi autobus do Strugy, což je hned vedle Ohridu. Sice jsme nedostali lístky, ale stálo nás to dohromady jen 30 Euro a kolem pl dvanácty v noci jsme po absolvování výplachu mozku v podobě galašou s místními tklivými lidovkami, kterou nám pouštěli celou cestu, vystoupili ve Struze. Opětovně za 30 Euro jsme se ubytovali v hotelu hned vedle zastávky a pak probíhalo sprchování a burkové hody.

Neděle 20.7.

Makedonie – Ohrid

Když jsme se vysomřili z hotelu, šli jsme se podívat na jezero Ohrid. Bylo příjemně čitsté a modré. Protože se zdálo, že do nacpaných minibusů, co jezdily do města Ohrid, se nás šest s našema báglama nemůže vejít a nechtělo se nám to nějak moc řešti, vzali jsme si minibus tágo za 1000 denárů (400CZK) a frčeli do Ohridu.Na kraji centra jsme se zeptali nějakých kadeřníků sedících před kadeřnictvím, jak je to tu s ubytováním a zanedlouho už jsme ťapali za typanem na zeleném skútru do fungl nového, tedy vcelku luxusního hotelu s posezením na dvorku mezi oleandry a s megasámoškou v přízemí, za 10 Euro na osobu. Paráda.

Vyrazili jsme na oblidku města. V picošce na břehu jezera jsme dali pizzu, šopskou slatu a dort Ohrid a samozřejmě pivo. Na tržiště jsme si koupili jeden obří meloun a k tomu ještě jeden žlutej. Když jsme chtěli odejít, chytil prodavač Verču a říká “počekaj” a uřízl jí měsíček žlutýho melounu, který dával ochutnávat Holcovi s Efou, kteří si jednoho žlutýho kupovali. Pak řekl ještě několikrát “počekaj”, dokud jsme neměli všichni v ruce kus melounu. Jó Balkán. A pak jsme baštili toho obřího melouna a koupali se v jezeře. Když už jsme byli dostatečně okoupaní a zmelounovaní, hodili jsme si ručníky na hotel a šli po místních pamětihodnostech. Všech víc jak tři sta kostel ůjsme asi neviděli, ale stihli jsme k tomu i amfiteátr, archeologické vykopávky antických chrámů, pevnost a další ohridskou architekturu staršího data. Poté, co si John s Holcem prokrosili traviny a bodláčí kolem hradeb, jsme si dali malý piknik s vínem, sýrem a tak. Před koncem dne jsme si dali v restošce Tavče Gravče s pleskavicou a další ohridské speciality a vše završili posezením u hotelu.