Pondělí 21.7.

Albánie – Dürres

Náskládali jsme se na zasátvku u hetelu a čekali na nějaký busík do Strugy, odkud by nám měl jet bus do Albánie. Po chvilce zastavil u silnice týpek v malém citroenu saxo a za ním taxík ford, že nás do Strugy hodí za 50 denárů na hlavu, což je výrazně levnější, než jsme jeli včera. Protože taxikář ve fordu už tři lidi vezl, řekl, že vezme už jen jednoho, takže zbylých pět musí do malého saxa. Jak nás tak cpal do auta, dopadlo to tak, že já jsem jel sám. Cestou ještě lidi z mého vozu vystoupili a kupodivu nás nijak nepřeskládali, takže jsem se vezl prakticky sám. Když jsme je pak předjížěli, tak se mi naskytl vtipný obrázek, kde na předním sedadle sedí John zavalen batohy, přičemž jeden vyčuhující z okna drží rukou, a vzdau neidentifikovatelná změť hlav, těl, rukou a nohou narvaných až po střechu, a snažící se držet dveře od kufru, které skrze naspání nešly zavřít. Když mě viděli, jak je míjím, způsobně sedící ve svém kloboučku sám na zadním sedadle, zmohli se jen na nechápavé “Cože, on tam sedí úplně sám?”

Vyhodili nás na autobusáku a za chvilku už jsme frčeli do Albánie, konkrétně do přímořského města Dürres. Chvíli jsme se zdrželi na hranicích, kde nám dvakrát vybírali pasy, ale jinak bez potíží, a už jsme byli v Albánii, která nás uvítala obrovským množstvím betonových bunkrů a kulometných hnizd podél horské silnice, po které jsme jeli. Nutno podotknout, že od napsání průvodce, kterého jsme měli, se tu už hodně změnilo. Všude rostou hotely ajk houby po dešti a probíhá tu něco, co bych nazval anarchistickým kapitalismem, zkrátka každej tu prodává a snaží se vydělat. V každém domě jsou dole obchody, na ulicích i na plážích sedí či procházejí prodejci všeho možného od pečené kukučice přes nafukovací lehátka po ovčí hlavy a kopyta. Ovšem vše tak nějak samovolně a bez zjevného řízení. V autobuse nedostanete lístek, taxíky nemají taxametry, prodejci tu jsou běžně i malé děti.

Na autobusáku, kde jsme vystoupili se o nás krapet pohádali taxikáři. Nakonec jsme jedním nminibusem odjeli ještě s jakýmsi divným týpkem, který se tvářil, že nám sežene ubytování a s jedním klikem, co nám sloužil za tlumočníka. Nakonec se ukázalo, že jediný, co je týpek schopnoej sehnat, je asi deset minut jízdy autem od pláže, takže fuck off a nechali jsme se vysadit u pláže s tím, že si něco najdem sami. Ukázalo se, že to není žádný problém. Zatímco Šů s Johnem koukali po hotelích, dostali jsme nabídku na privat dvěstě metrů od pláže. Nakonec zvítězil vcelku levný i vcelku luxusní hodel s velkým balkónem. Udělali jsme si večerní procházku po pláži spojenou s večeří a my hoši jsme neodolali a šli se smočit do nočního opuštěného moře. Břeh je zde velmi velmi pozvolný, takže když si chcete zaplavat, musíte nejprve ujít několik desítek metrů s mořem po kolena. Den jsme zakončili dýchánkem na balkóně.

Úterý 22.7.

Albánie – Dürres

Vedro, davy lidí, hustá doprava, špína a odpadky, teplé moře, žebrající děti. Dopoledne jsme se vydali vykoupat se v moři. Mezi davy jsme se propletli až na okraj přístupné pláže, který byl ohraničen plotem střeženým ozbrojeným hlídačem. Pláž za plotem byla volná, s méně odpadky a také nepřístupná obyčejným turistům. Utábořili jsme se u plotu a nastřídačku jsme se vykoupali. Poté, co jsme se nabažili slaného okoupání, jsme se vydali zpět do hotelu.

V hotelovém pokoji jsme si odpočinuli a pak se vydali na prohlídku města Durres. Jelikož jsme nebyli ubytovaní v samotném městě, nýbrž v jakémsi samostatném městečku zvaném Plage, které sestávalo především z hotelových komplexů, museli jsme se nejdřív do města nějak dostat. Nejprve jsme zvolili pěší cestu, přestože Holcman orodoval za autobus. Nakonec, jelikož se ukázalo téměř nemožné pohodlně dojít pěšky do města, jsme vzali taxíky, čímž jsme Hoclovi částěčně dali za pravdu. Ve městě jsme našli “some place nice”, kde jsme si mohli odskočit – jedinou podmínkou výběru byla toaleta. A pak – příjemná procházka spojená se západem slunce na molu (kde jsme museli čekat asi půl hodiny, než se Holc a John nabažili cvakání svých fotoaparátů), prohlídkou starobylého divadla, kde právě cvičili na nějaké baletní představení, poletování netopýrů… Po prohlídce města jsme se opět taxíky vrátili před hotel, neboť jsme usoudili, že večeřové some place nice bude lepší zvolit poblíž našeho ubytování. Nakonec jsme se usadili v restauraci naproti hotelu. K našemu (mému a Lenčinému) údivu neměli nejen bílé víno, ale víno vůbec, tak jsme s Lenkou ke své večeři pily společně s klukama pivo. Po večeři jsme zvolili opět dýchánek na balkóně konečně s vínem a taky samo s pivem a olivami.

Středa 23.7.

Albánie – Tirana

Po vcelku brzkém probuzení (hotel jsme museli vyklidit někdy kolem osmé ráno) jsme se šli projít na pláž, kde jsme se svými bágly byli opravdovou atrakcí. Turisté se zatím trousili jen v nemalém počtu, takže to bylo celkem příjemné. Po nočním dešti to nebylo na koupání, takže John nakonec věnoval svou nafukovací matračku udivenému klučíkovi, který se nám předtím snažil prodat nějaké krémy na opalování či co.

Vyrazili jsme z pláže s bágly na zádech k silnici. Zde jsme chytli stejného taxikáře, který nás předchozí den vezl k hotelu. Ten nás dovezl na autobusové nádraží, kde jsme nasedli na autobus a hurá do hlavního města Albánie – Tirany.

V Tiraně jsme s pomocí příslušníka zákona našli hotel Republika na hlavní ulici, kde jsme si zaplatili na dvě noci (2× 70Euro za všechny), jelikož jsme usoudili, že hlavní město stojí za to poctít návštěvou více než jeden den. Když nás hostitelka vedla nahoru, z nepochopitelných důvodů nás rozdělila a “femina” šla do jednoho pokojíčku. Po ubytování jsme se vydali na obhlídku města (s průvodcem v ruce). Obešli jsme město, cestou popili na some place nice, pak se zburkovali. Prošli jsme se kolem místního rybníku a vydali se zpět do města.

John o nějaké soše v parku: “Very nice, beautiful. Let’s go some place nice.”

Po procházce po městě jsme se celí uťapaní, ale s vědomím toho, že jsme zde viděli vše, co k vidění bylo, vrátili zpět do hotelu, kde jsme odvolali další noc. Peníze nám prý vrátí zítra, až budeme opouštět hotel.

Po odpočinku a osprchování jsme se, mimo Johna, který se necítil příliš fit, vydali vyhledat some place nice. Dali jsme si vínko, pivko, Michal hamburger. Pak jsme se zastavili v sámošce, nakoupili sýry, olivy, víno a pivko a vydali se zpět za Johnem do hotelu. Toho jsme však nezastihli v “mužském” pokoji a Lenka se mu dokonce nemohla dovolat. Pro pařbu jsme tedy zvolili menší, femininní pokoj. Možná bychom už začali být nervózní, co je s Johnem, když jsme zjistili, že je vedle v pokoji (museli jsme se minout). Záhada s nedostupným mobilem byla taky vyřešena – Lenka volala na svůj vlastní.

Čtvrtek 24.7.

Albánie – Škodér

Ráno jsme obdrželi zpět peníze za předplacenou noc a po předchozí dohodě jsme se vydali do malebného městěčka Skadra (každý tady tomu říkal jinak), které bylo na cestě do Černé hory. Jakmile jsme narazili na ten správný autobus, hned se rozjel. Cestou posbíral ještě pár cestující (dokud jsou volná místa, naskakuje se i za jízdy).

V cílovém městě jsme se po chvilce somření u silnice vydali hledat pro nás vhodný hotel. Po dotazu na levný hotel nás odkázali na hotel Rowena, obroskou stavbu tyčící se nad náměstíčkem, kde jsme vystoupili z busu. Hotel to byl bezpochyby zajímavý. Úctyhodná památka vzdávající hold komunismu. Pokoj, který nám byl nabídnut, byl opravdu levný. Ovšem polorozpadlý interiér a toaleta na chodbě (a bez prkýnka) zcela nevyhovovala zažívacím obtížím několika členů skupiny. S díky jsme odmítli a zaplatili si hned za rohem dva pokoje v malém, ale čistém penzionku. Když jsme si naházeli věci do pokoje, vydali jsme se na obhlídku.

V průvodci velmi opěvovaný hrad nás samozřejmě lákal. Hned zkraje jsme narazili na partičku (vlastně na její část) stopujícíh Čechů. Už je to tady – alespoň je to na konci dovolené. Další Čechy a Slováky jsme pak potkali na samotném hradě, jež se tyčí nad soutokem tří řek a je z něj také pěkný pohled na jezero Skadra(?) tvoříčí hranici mezi Albánií a Černou horou.

Dlouhou ulicí jsme se vydali na procházku k hradu. Překavpivě zachovalý (i když ne příliš udržovaný, tak jako všechny zdejší památky) hrad, tajemná zákoutí, polozbořený minaret a temné podzemní chodby. To vše se dalo volně prozkoumávat. V rámci hradu se nachází příjemná restaurace, před níž je v malé klícce uvězněná roztomilá opička, která naši skupinu zdržela jak při vstupu, tak při východu z restaurace. Nezvládám jejich kafe, jsou to takový ty náprstky, správný kafe, ale ne pro mě, zvyklou na pořádnej hrnek do půlky dolitej mlíkem, holt to není kraj pro mé kávové choutky.

Cestou zpět do města jsme se rozdělili, neboť jsem se chtěla zastavit v hotelu. Když jsme se s Michalem snažili najít katedrálu, u které jsme měli s ostatními sraz, našli jsme vcelku velký a pěkný kostel. Usoudili jsme, že to bude ono, ale nebylo. Po okružní cestě tiranskými (nebo tyranskými?) uličkami jsme se nakonec s úspěchem našli. Nakonec se rozhodlo, že se ještě před večeří zastavíme v hotelu, takže naše putování po tiranských zákoutích s cílem najít ostatní bylo vcelku zbytečné.

Pro večeři jsme si vybrali pizzerii, kde, jak se zdálo, jsme byli snad jediní hosté. Všichni jsme si objednali pizzu. Michalovi se najednou udělalo špatně. Chlapík, nakonec to překonal. V deset jsme už byli zpět v hotelu a usínali s přecpanými břichy.