Den 17.-19. – Neděle 16.7. – úterý 18.7. 2006

Konečně správná dovolená, aneb tři dny odpočinku, jedení a nicnedělání.

Trochu jsme změnili plány. A sice, že se vrátíme do civilizace o dva dny dříve, než by bylo nutné kvůli vlaku. Tím vznikla jedna příjemnost: jídlo, za ty dva ušetřené dny, můžeme zbaštit. Všechny tři dny probíhaly v podobném duchu. <a {*(„fotky-4/images/534_U­ral.jpg“); }534>Jídlo se podávalo ne dvakrát, ale čtyřikrát denně. V mém případě ráno kaše (musim říct, že se ve vaření kaše stále lepšim, hlavně díky různým přísadovým bonusům), jedno jídlo k obědu, polévka (někdy i dvě) a RealMeal k večeř, plus něco sladkého přes den.

Kromě jídla probíhala i regenerace zničených částí těl, většinou různými mastmi. Třetí den mě přestala bolet příčná klenba na pravé noze, huray. Nejhůř je na tom Jací. Tomu natekly obě nohy tak hustě, že nemá vidět kotníky.

Zkrátka a dobře, snažili jsme se naše těla před pochodem bažinami <a {(„fotky-4/images/538_U­ral.jpg“); }538>restartovat do defaultního stavu. V safe modu už pracovaly až moc dlouho. A musim říct, že se to celkem povedlo. Teď je třetí den a cejtim se vcelku normálně (píšu ve stanu při baterce a zítra vyrážíme). Žaludek se roztáhl na normální velikost, klouby už ani nebolí, všechny MPtrojky už máme oposlouchaný a <a {(„fotky-4/images/536_U­ral.jpg“); }536>společenské hry (mariáš, osadníci, bang) už nás přestávají bavit. Zkrátka, akorát čas vyrazit, nebo se už začneme regulerně nudit.

I když dny ve srubu byly velmi podobné, přesto bych u každého něco vypíchl.

Den 1. Od Anatolije (toho rybáře, co se dnes vrátil z rybolovu) jsme vyhandlovali čtyři slušně velké ryby. John s Tomem se ujali <a {(„fotky-4/images/526_U­ral.jpg“); }526>přípravy. Já, ač už mě u toho nebylo potřeba, jsem celý proces (kromě kořenění, to jsem prošvih): nandavání ryb na tyč, obalování alobalem, pečení, rozbalení a kostění; nadšeně sledoval, jak jsem se těšil. No byla to naprostá pochoutka. Každý to hodnotil slovy, že by si kluci měli zřídit restauraci. Ještě teď se oblizuju, když si na to vzpomenu.

S Tomem jsme šli spát do stanu, bylo to pohodlnější, hlavně kvůli komárům. Časem se přidal i John s Jacím. Ondra místo spacáku spal schován pod mým pončem.

Den 2. Trochu jsem zdokonalil propojení konektorů z repráčkem. Za tímto účelem jsem nejprve z režné nitě a zbytku vosku znovu vytvořil svíčku a s její pomocí a kusu drátu improvizovanou pájku. Za zdroj materiálu posloužilo staré rádio.

Když jsem pak večer při zapálené svíčce dopisoval deník, připadal jsem si jak Lenin z obrázku z jedné místní knížky (Historie KPSS, podobných titulů je tu spousta a slouží buď na podpal a nebo pod hlavu). U obrázku byl popisek: „Lenin pracující ve své pracovně“ nebo tak něco.

Den 3. Ráno jsem se vzbudil dřív než ostatní. Bylo hezky a nebyli moc komáři, tak jsem dal opět koupel v potoce. Lábuž. Včera odešel Anatólii a zůstalo po něm máslo (teda ono tu prej bylo už předtím). Všichni jsme se shodli, že mu nic není a tak hned lžíce putovala do kaše. K tomu trocha skořice od Honzů, trocha cukru a samozřejmě rozinky a opět po delší švestkové éře zase meruňky – a vzniklo něco tak dobrýho, jak po ránu ještě nikdy. Mňam.

Anatólii nám nechal tři papírové krabičky ruských bezfiltrovek. Když tak vegetáře ve srubu pod Uralem na dřevěné lavici, popíjíte čaj z plecháčku, posloucháte příjemnou hudbu z improvizovaného repráčku nebo mastíte karty, tak i když jste nekuřák, jako já, prostě neodoláte. K tomuhle pár tahů z cigarety bez filtru prostě patří. Chuť tabáku a proužek dýmu byl přesně ten poslední dílek, který doplnil mozaiku s názvem <a {(„fotky-4/images/540_U­ral.jpg“); }540>„Dokonalá dovolená“.

Pozn.: Dnes jsem v <a {(„fotky-4/images/530_U­ral.jpg“); }530>Bangu zvítězil coby renegát. S plným počtem životů a na ruce mi zbyl Saloon a dvě piva, jak na oslavu. Jó, vyhrát takhle triumfálně, coby renegát, to vždy potěší.

Pozn.: Dneska proběhlo čtvrté a předposlední satelitní spojení s naší spojkou pro distribuci informací v Praze (neboli Tomáš zavolal mámě, a ta rozešle maily, že jsme v poho). Taky jsme se rozhodli, že si každý <a {(„fotky-4/images/532_U­ral.jpg“); *}532>zavolá komu chce. Protože je úterý asi deset = v Praze osm, tak jsem samozřejmě Verču zastihl na Vojákovi a s ní i skoro celý zbytek partičky. „Parchanti, seděj vedle lednice plný žrádla, chlastaj pivo a určitě si toho vůbec nevážej.“ Zhodnotili jsme s Honzou shodně.

Stále prší a je bouřka. Vlastně tak nějak dost propršely celý ty tři dny ve srubu. Snad se to zítra zlepší.

Když byste se dnes večer rozhlídli po srubu, vypadalo to, jak příprava na bitvu: někdo pečlivě krémoval boty, někdo navlíkal do bot tkaničky, jiný si zašíval návleky, další moskytiéru… ještě si dělat pod oči válečné pomalování tu chybělo.

Tak doufám, že to zítra nebude bitva s bouřkou v bažinách, ale spíš procházka slunnými blaty. Dojít někam úplně prochcaný a nemoct ani posedět a usušit se u ohně a ráno zase v mokrym pokračovat dál, do ještě víc rozvodněných močálů, to by teprv asi bylo peklo.

No nic, jdu spát, ať jsem na zítřejší pochod fit. Už se těším na snídani – zbylo totiž ještě trochu másla i skořice.

Den 20. – Středa 19.7. 2006

Tour de swamp I.

Ráno byl plech. Až trochu moc plech, na náš pochod. Tak jsme naposled v baráčku posnídali, postupně pobalili, spálili odpadky a vyrazili. Bylo vedro a pot z nás lil, ale přesto po třech dnech dobíjení energie jsme vyrazili opět jak rakety. První úsek byl navíc po vcelku dobré cestě.

Na první pauze jsem dal kus kokošky. Byla krapet rozteklá, tak jsem jí dopřál chladivou koupel v louži pod podlým stromem. Druhý úsek už se to začlo <a {*(„fotky-4/images/550_U­ral.jpg“); }550>srát. Padlý stromy, bahnité louže, močály. Po posledních deštích bylo na cestě daleko víc vody než předtím.

A třetí úsek už byl naprosto ukrutném hegeš. „Do píči!“, zařval si pěkně od plic Tomáš, sápající se z bahna (ráno si pomocí igelitu a tejpy udělal pod návlek specielní izolaci až pod kolena). Podíval se na mě: „Nad koleno!“. Tak to nasere. Samozřejmě Jací podobně nadává pořád, ale to už nikdo nevnímá. Obávám se, že až se mu doopravdy něco stane, nikdo mu nepůjde na pomoc, protože už to každém přejde s tim, že zas jen nadává.

Celou cestu jsme to valili za naprostýho sanšajningu, ale pořád bylo opodál slyšet hřmění. Na třetí pauze se zvedl vítr a slunce zakryly černý mraky. Nechali jsme pauzu pauzou a chvatně vyrazili dál. Asi za dva kilometry je totiž tábořiště, kde jsme cestou sem spali a kde můžem postavit stany a bouřku přečkat. A tak se také stalo. Nakonec jsme se rozhodli zůstat přes noc. Původní plán byl, to dneska dotáhnout ještě asi o sedm kilometrů dál, kde jsme měli v džípě uložený tábořiště, a zítra jít jen kratší úsek ke srubu „Kučnik“. Ale problém by byl s vodou. Tohle je totiž poslední tábořiště s potokem, pak až onen Kučnik. Navíc, když už jsme tak leželi v postavených stanech… zítra to holt bude pořádnnej pochoďák, do Kučniku totiž musíme dojít stůj co stůj.

Když přešla bouřka, šlo zase vše klasicky: vaření, oheň, sušení… Tomáš dal svůj poslední zbytek dýmkového tabáku, tak si kluci vychutnali jednu z posledních cigaret. Jací právě dojedl jednu ze dvou polívek, které jsem mu věnoval a teď jde dobalit zbytky toho tabáku a pak si bude číst Pána prstenů (v angl.). Společenstov již opustilo roklinku a Sauron jim zkazil počasí… jak příhodné.

Udělali jsme s Tomášem čenž RealMealu. Protože zjistil, že mu, ač těstoviny normálně nemusí, hrozně chutná Vegetar pasta a já jí zas moc nemusim, protože je trochu ostřejší, než by na můj vkus být musela, vyměnil jsem mu velkou Veg.pastu a kousek čokolády (doufám, že během zítřejšího druhého pochodu nebudu litovat) za dvě malé Chilli, které zase chutnají mě a kupodivu nejsou ostré vůbec. No a díky tomu jsem Jacímu přenechal tu polévku, na které si právě teď pochutnal. Však ono to nakonec s tim jídlem ňák vyjde, abychom byli všichni spokojeni.

Během toho pařáku jsem si přivodil drobný úžeh a krapet mě bolí hlava. I když ibalgin, ta kouzelná růžová pilulka, už začíná konat svou práci. Ještě mám v hlavě pár myšlenek, které chci napsat, ale ty ještě počkají. Radši půjdu spát a snad se z toho úžehu do rána vyležim. Doufejme, že bude lepší počasí. Nejlépe ani horko ani déšť, jako cestou sem. Chvílema mám pocit, že prší, ale to jsou jen hejna komárů meloucí se mezi moskytiérou stanu a tropikem Tak brou.

Pozn.: Večer, když byli zrovna všichni zalezlí, zase jsem si poseděl sám u ohně, vařil si večeři, sušil věci <a {(„fotky-4/images/552_U­ral.jpg“); *}552>(včetně čerstvě vypraných trenek) – stejně jako ten večer, co jsem měl narozeniny. Jako bych nikdy neodešel. Úplnou samotu nevyhledávám, i když vlastně taky občas, ale rád si užívám, když např. vstanu dřív než ostatní a v klidu si řešim svoje věci a nebo jako teď. Člověk je s lidma a přesto sám.

Pozn.: „A krvavě rudí červi hodovali na mé paži.“ – tahle scéna ze Sandmana se mi vybavila snad vždycky, když jsem zrovna nehejbal rukou (např. při natáčení, nabírání vody atd.) a komáři si na ní nabodávali póry a sáli mi krev.

Den 21. – Čtvrtek 20.7. 2006

Tour de swamp II.

Je jedenáct hodin a už dvě hodiny prší a nevypadá to, že by chtělo přestat. Asi nám nezbývá nic jiného, než jít v dešti. Ztratit den si už nemůžeme dovolit. Teď asi teprv poznáme, zač jsou toho bažiny. No nic, jdu do deště vařit snídani.

Aspoň netahnu zbytečně pončo. Ondra z něj zbudoval přístřešek, pod kterým jsme poseděli u ranního čaje (Ondra se s pončem velmi spřátelil, spal pod ním ve srubu). Tajga na nás nakonec byla milosrdná. Během balení už jen mrholilo a když jsme vyráželi, už de facto nepršelo. Déšť se na cestě dost výrazně podepsal. Tráva byla mokrá, zem nachcaná jak houba a všude alespoň po kotníky vody. Už na druhém úseku (dnes jsme šli asi 16km) to Tomášovi podklouzlo po kládě a říznul sebou do vody, teda spíš do bláta. To muselo kurevsky, ale kurevsky nasrat a vůbec sem mu to nezáviděl… jít celej den promočeném, navíc je docela kosa, brrr. Ještě mě po včerejšku krapet bolela hlava, ale šlapalo se mi dobře, co dobře, letěl jsem jak raketa. /jsou asi tři ráno, sedíme s Johnem, Jacím a Tomem u stolu ve vyhřátém Kučniku (Ondra a VH už spí), popíjíme kávu a posíláme si cigaretku, jsme v suchu a je zase pohodička…ale k tomu dojdeme/

Celej den byla obloha zakrytá jednolitou šedí, bylo sychravo a pochmurno. Asi mám v sobě z upíra víc, než jen zuby, protože se mi šlo v tomhle počasí dobře jako nikdy a sluníčko mi opravdu nedělá dobře. Většinu cesty jsem šel jako bych měl odpojen mozek od těla. Zatímco tělo šlapalo močálem, v hlavě se odehrávaly příběhy na téma „Skvělá budoucnost a neuvěřitelná dobrodružství Michala Platkeviče.“

Zato Jací už mlel z posledního. Jeho achilovky nu dělaj z každého kroku peklo. Taky <a {*(„fotky-4/images/556_U­ral.jpg“); }556>Tomáš nečekaně fyzicky odpadl, možná tím promočením, většinou chodí v první trojce a teď dochází někdy až pět minut po nás, těsně před živou mrtvolou Jacím. Protože už do sebe cpe ixtou pilulku hroznového cukru, přestože už asi před třemi úseky ujídal nad plán, rozhodl jsem se rozdělit se s oběma o zbytek čokolády… akorát tři dílky, to se hodí, jeden bude pro mě. Normálně bych se snažil dostat do sebe cokoliv, co dodá trocha kilojoulů a navíc čokoláda je teď už jedna z věcí, o které každém sní a závidí mi mou ušetřenou tabulku, ale dnes já skutčně nejsem ten, komu energie schází a kdo ji potřebuje a navíc takovej malej dobrej skutek mě psychicky dobije stejně, jak dva dílky čokošky fyzicky.

Pochmurno, chladno a bezdeštivo nakonec vydrželo celou cestu a když se konečně před námi objevil srub Kučnik, každý si radostí výskl. Bylo v něm uklizeno a vypadal ještě líp, než ten předchozí. Pohladil jsem a snad každý se mu alespoň v duchu omluvil, že jsme jím cestou tam tak pohrdali (ale on v něm byl předtím opravdu bordel a tuna komárů). Teď byl pro nás spásou. U stropu visel pytel sucharů, vloček a tři pytlíky boršče, co tu nechal Saša v říjnu. Na okně navíc byla plná <a {(„fotky-4/images/558_U­ral.jpg“); }558>krabička bezfiltrovejch Prim s nápisem „For czech, Santa Klaus.“ Anatólii je fakt borec! Bylo mu úplně jasný, že ty tři krabičky, co klukům nechal ve srubu pod Šavlí, už budou dávno spálený, tak nám tu nechal dárek. Asi nejvíc v extázi z toho výčtu kladů byl Tomáš s Jacím, ten jen tak seděl na posteli a vychutnával si srub a cígo. My ostatní už jsme fungovali. Ondra tradičně s kanystrama pro vodu, John zátop v kamnech, já s VH dříví. Než bys řekl „Šavle“, byla ze srubu jedna velká <a {(„fotky-4/images/562_U­ral.jpg“); }562>sušárna. A že bylo co sušit, někteří měli mokro i v batohu. Mě se to naštěstí vyhlo, protože sem si batoh stavěl vždycky na kládu a ani sem sebou neříz do vody. Jo, když máte energii, jde všechno super. Dali jsme boršč s přidanym kozákem, jenž cestou našel Jací (asi jeho jediná <a {(„fotky-4/images/554_U­ral.jpg“); *}554>radost na strastiplné cestě). A pak ještě RM. Já konkrétně kuře na kari, který bylo naprosto dokonalý a nějakym zvláštnim řízením osudu jsem ho měl jenom já. Když se daří, tak se daří, jen se bojim, jestli mi ta moje klika jednou dojde.

Zatopili jsme tak, že jsme před spanim radši ještě vyvětrali. A na závěr Jací uvařil kávu, které jsme tu zbyteček našli a k tomu (opět jsem neodolal, jako ten den ve srubu pod Šavlí) jsme si poslali dvě cigaretky. Seděli jsme při svíčce u dřevěného stolu dva a dva naproti sobě a každá dvojice si spolu vyměňovala jeden plecháček kafe a bezfiltrovku. Scéna jak vystřižená z filmu „Kafe a cigára“.

Jsou čtyři ráno a právě začalo pršet. Snad bude zítra líp. Jdu spát.

Den 22. – Pátek 21.7. 2006

Tour de swamp III.

Střecha srubu není úplně redy, takže sem místy kape. Pro změnu to nejvíc odnesl Jací, vylil ráno z boty nemalé množství vody. Právě jsme posnídali kotel kaše z místních vloček. Byla tak hustá, že v ní stála lžíce. John na střídačku dobíjí baterky, takže se ke snídani rozezněl srubem Kill Bill a teď jednou Redhoti – paráda. Moc sem toho nenaspal, tak zkusim ještě trochu schrupnout.

Nakonec jsme vyrazili až kolem pátý odopoledne. Na dnešek máme jen asi osmikilometrovou etapu, což je neuvěřitelná pohodička. Obloha je komplet bílošedá a je něco kolem deseti stupňů, což má jednu ohromnou výhodu, skoro žádní komáři.

Večer jsme to zapíchli na moc hezkym <a {*(„fotky-4/images/566_U­ral.jpg“); }566>plácku, kousek od potoka. A zase automatika – Ondra pro vodu (kanystry už nosí každém na vrchu), John oheň (benzín nosíme s Jacím taky na vrchu), ostatní dřevo, do toho vyrostou tři stany, na ohni se objeví ešusy plné vody a okolo ohně spousty sušících se bot a tyče s ponožkami a návleky.

Většinou se začne čajem a pak RealMealy nebo jinými dobrotami. Tomáš dnes <a {(„fotky-4/images/564_U­ral.jpg“); *}564>našel houby. Tak stvořili s Jacím pomocí instanty a bujónu úža polívku. Chvíli jsme poseděli u ohně a pak si šli lehnout. Byla dost zima. Chtěl jsem ještě něco psát, ale padali mi víka, tak jsem to zatáh. Přeci jen jsme včera spali všeho všudy čtyři hodiny (teda asi my pisatelé – já a Tomáš).

Den 23. – Sobota 22.7. 2006

Tour de swamp IV.

Ráno (teda ráno – oznámili mi, že jsou už dvě odpoledne) jsme udělali opět velmi, ale velmi výtečnou kaši. Ušetřil jsem totiž ze včera trochu meruněk a dnes jsme k tomu najeli na švestky, plus samozřejmě rozinky a spousta cukru, kterým jsme celou cestu šetřili a opět od Honzů krapet skořice jako třešničku na dortu. Navíc téměř dvojitá porce vloček, díky včerejší vločkové injekce z Kučniku. No pochoutka – budu si to dělat i doma, MŇAM. Dosušili jsme věci a vyrazili opět kolem pátý.

Začalo to takovým přechodem potoka po padlých břízkách. Žádný velký drama, akorát ta představa, vyráchat se hned na začátku a navíc v takový zimě… Dnešní (taktéž krátké, nemá smysl se někam honit, jsme na dovolený, ne na útěku) etapa vedla přes <a {*(„fotky-4/images/570_U­ral.jpg“); }570>obrovské slatě. No už jsme trochu odvykli chůzi po velkých <a {(„fotky-4/images/574_U­ral.jpg“); *}574>vodních postelích. Na druhou stranu už jsme natolik přivykli, že už mi ňákou dobu nepřijde, že jdeme močálama a neustále kličkujeme mezi loužema, nebo čvachtáme blátem či nacucanou rašelinou. Každopádně cesta už byla lepší než předchozí úseky a horší už nebude.

Přesně podle plánu jsme došli na břeh řeky a zakempili a zase jako dycky. Zítra už dojdem do Araňecu. Tím, jak už to tak člověk zná a podle GPSky přesně víme, kolik nám zbývá kilometrů a kdy dojdem na místo, kde jsme tábořili nebo odpočívali (máme je pojmenované názvy typu: koleno, mezimoč, cestička, tábor II….) je to už vlastně jen takový pohodový výlet. Teda až na Jacího. Pro něj je to díky achilovkám spíš pohodové peklo. Když tak sedíme u ohýnku, baštíme RM nebo popíjíme čaj, kluci si posílaj cigárko, který Jací v noci (málem mu umrzly prsty) ubalil už z předchozích nedopalků, okolo les a za zády nám bublá říčka, tak, i když už všichni mluví o Pečoře a hotýlku a básníme o tom, co všechno dobrýho si koupíme k jídlu, má chuť si to tu ještě o chvíli prodloužit. Samozřejmě, že se těšim na teplo, sucho, sprchu a jídlo, ale toho si budu užívat pak už pořád, ale takovýdle posezení u ohýnku, když navíc člověk ví, že už nikam moc nemusí, že už je jen pár kilometrů od Araňce, to mi prostě bude chybět. Nejradši bych zítra sehnal v Araňci něco k jídlu (chleba, máslo, sýr, mlíko) a šel ještě na ty dva volné dny tábořit do lesa. Ale to se nestane, protože tenhle můj pocit nikdo nesdílí. Ale co, aspoň to v Pečoře pěkně roztočíme – hotýlek (snad nějakej seženem), obchod, pivo, jídlo, cukrárna!!! Vlastně na to se těšim taky. Já asi holt budu spokojenej, ať budem kdekoliv…a to je přece super.

Den 24. – Neděle 23.7. 2006

Tour de swamp V.

Abysme dneska došli včas do Araňce a mohli vyhandlovat něco k jídlu, nařídil VHčko na desátou budíka. Páč jsem si rovnou sbalil, mám teď chvíli čas, než si sbalí ostatní, na psaní.

Dnešek bude zajímavej, sice je to poslední, asi desetikilometrovej úsek a de facto bez bažin, ale! Hned u kempu je řeka, kterou musíme probrodit = bosí, protože po těch deštích stoupla voda, pak nás cestou čeká přechod močálové říčky, kde doufáme zůstal náš improvizovaný mostík a jako závěrečná tečka bude přechod asi šedesátimetrové slatě po povrchu rašeliny, kde jsme se minule probořívali až po trenky. A do toho je pěkná kosa. Tak nám držte palce, ozvu se, až bude po všem.

Jsem krásně přecpaném a je to super. Takže, říčku jsme <a {*(„fotky-4/images/576_U­ral.jpg“); *}576>brodli naprosto bez problémů a cesta byla celkem v poho. Navíc se začli objevovat častěji kozáci (jako houby, neé týpci se šavlemi v kulichách) čímž pro mě výprava dostala nový rozměr. Opustil jsem svět metrixu mého mozku a začal pohledem lovit kozáky. Dostal jsem čtyři. Málem pět, protože ještě, než jsem cokoliv našel, objevil VHčko jednoho nádherného kozáka uprostřed cesty, tak posla Ondrovi, ať ho tam nechá, aby mi jako udělali radost, že jsem ho našel. Ondra to poslal Tomovi. Jenže pak šel ještě John a tomu to už nikdo neposlal, takže ho sbalil. K houbám přibyly ještě borůvky, které za ty tři týdny dozrály a už jsem si připadal, jak na vejletě na brdech.

Improvizovaný mostek tam byl. A ta bažina! Ani jsme se nezastavili a zkusmo do ní nastoupili a šupky dupky až jsme byli na druhý straně. Zkrátka se nám nechtělo svlíkat a ňák to řešit. Buď se močál mezitím trochu změnil a nebo už jsme prostě profesionální bažináči a víme, kam šlápnout, pod kterejma travinami je to pevnější a navíc noha v botě má daleko lepší nosnou plochu než naboso.

Když jsme dorazili na místo, kde jsme tábořili přesně před třemi týdny, vydal se Tomáš s VHčkem do asi kilák vzdáleného Arabce pro něco k jídlu. Doufali jsme alespoň ve chleba, máslo a mlíko.

Když se objevili, byli jsme všichni zvědaví a natěšení, jak haranti na Ježíška. A pak to začlo: mlíko – čerstvě pro nás nadojený, chleby, máslo…plas…kilo vaflí, perníčky, tři čokolády, salám a jako zlatý hřeb šest masových konzerv a navrch doulitrovaka piva, jo a málem bych zapomněl – dvě cibule a deset vajec.

A tak začala velká žranice. Perníčky, půl kila vaflí a dva litry mlíka zmizely okamžitě – přeci jen slovo cukrárna bylo u některých (John) nejfrekventovanější za poslední týden. Pak přišly na řadu konzervy. Já si ještě před ní osmažil dvě vejce na cibulce. VHčko to trochu přehnal a chvíli vážně zadržoval zvracení. Zalili jsme to pivem a Jací se jal dělat smaženici. Úžasná, prostě výborná a to jsem byl najedenej. Dát mi jí během některého z hladových dnů, asi bych se rozplynul v extázi. To byla pochvala kuchaři Jacímu.

Zkrátka poslední večer v tajze, poslední posezení u ohýnku dopadlo naprosto úžasně. S plnýma břichama sme zalezli do stanu a už se těšíme na snídani, v mém případě chleba, máslo, opečený salám plus mlíko. Pečivo je holt pečivo, to nic nenahradí.

Ráno vstáváme v půl pátý, protože máme domluvenou loď i odvoz do pečory, tak to jdu zatáhnout, ať urvu aspoň čtyři hoďky spánku. Prší.

Pozn.: V Araňci byl obchod, ale zavřeném, jenže nějaký dítě nabronzovalo, že když přídou turisti, musej ho otevřít.