Den 4. – Pondělí 3. 7. 06

Tápání močály

Tak jsme <a {*(„fotky-2/images/088_U­ral.jpg“); }>vyrazili do pětidenního močálo-komářího pekla. Cestu jsme úplně netrefili, její kvalita silně klesla a po čase křižovala neobejditelný močál. VHčko s Johnem zkusili cvičnej přechod bez batohů (a bez kalhot), přičemž natáhli přes močál lana- jedno nestačilo. Protože batohy měly okolo 35 kilo, dosáhly i ti nejlehčí z nás váhy 100 kg, tak jsme radši náklad rozdělili a šli na dvakrát. Zout boty, ponožky, kalhoty – nevnímat desítky komářích bodanců na odhalených nohách, batoh na záda, chytit se lana a vzhůru do močálu. Při každém kroku se hustým mechem porostlá hladina zavlnila jak obří vodní postel, noha se zanořila do půlky holení do mechu a člověk cítil, jak se rašelina pod bosou nohou protrhává a člověk se noří hloub do vody. Další krok, všechno se zhoupne a rozvlní <a {(„fotky-2/images/090_U­ral.jpg“); }090>…houp…hou­p…houp…najednou cítím, že rašelina pod mou nohou narušená předchozími chodci už mě neudrží a další krok už nestihnu. Posledních pár protrhnutí rašeliny a hup, zajel sem do vody až po trenky, naštěstí jsem pod nohou ucítil tuhou jílovitou zem…to mě uklidnilo. Další přechod už byl skoro zábava. Přeběhnout padesátimetrovou vlnící se vodní postel a nepropadnout. Osušit, oblíct, nandat batoh – což sám bez cizí pomoci zvládl jen málokdo.

Další větší překážka byla trochu víc vodní a protože do brození se už nikomu nechtělo, našli jsme nejužší místo a obětovali trochu času stavěním <a {(„fotky-2/images/102_U­ral.jpg“); }102>provizorní lávky z klád a klacků, co jsme kde našli.

Cestou jsme co chvíli stavěli a za pomoci GPSky a mapy se snažili <a {(„fotky-2/images/104_U­ral.jpg“); *}>lokalizovat, kde jsme, což nebylo úplně snadný, protože mapa byla z roku 76, takže cesty až úplně neseděli a na souřadnice se také nedalo moc spoléhat. Většinou jsme se orientovali podle vzdálenosti a azimutu k soutoku. Když cesta najednou skončila ve slatích a my zjistili, že na správnou odbočku se musíme 2 km vrátit, a to ani nevíme, jestli tam správná odbočka je, už tak pokleslá nálada ještě klesla. Když jsme se vrátili na místo, kde by měla být odbočka, udělali jsme to nejlepší, co jsme mohli – našli sušší místo a zakempili. Byli jsme unavení, nohy promočený, zdecimovaní podáním komárů a celodenním koukáním skrz zelenou moskitiéru – a nevěděli jsme co budem dělat dál.

Varianta A: zkusíme jít po možná správné odbočce, která je ovšem mizerné kvality a nikdo neví, jestli je to skutečně ona a nezavede nás do ještě větších sraček.

Varianta B: vrátit se a zkusit přebrodit onu bahnitou řeku a jít po cestě dle Míši Pistina, což znamená ztratit další den a stejně nemít jistotu, že ta cesta bude lepší.

Někdy kolem půlnoci (jak jsem říkal, světla jako ve dne) se lehce ochladilo, čímž ubylo komárů a dalo se existovat i bez moskitiéry. Zároveň vysvitla nová naděje = varianta C. Začali probíhat nezávislá měření a nakonec padlo rozhodnutí, že jsme na jedné větší cestě, kterou nám sice nikdo nedoporučil, ale podle všeho vede na stejné místo jako ta, na kterou máme odbočit. Navíc by po pár kilometrech měla křížit řeku, takže budeme vědět, jestli jsme se mýlili nebo ne. A navíc cesta je docela „solidní“ , takže fuck off odbočky. Tomášovi se do týhle varianty moc nechtělo…tahle expedice je vlastně tak trochu jeho dítě a tak to bere trochu víc zodpovědně a nechce, abychom se vrhli do ňákýho průseru. Přeci jen, kdyby jsme dostali nějaký žaludeční křeče z tý vody z močálu, co pijem, která je fakt hnědá jako že doopravdy hnědá, a do toho byli někde v prdeli, tak bychom byly skutečně v prdeli.

Pozn. VHčko se ukázal jako nedocenitelný motor výpravy. Kdykoli jsme se zastavili a nevěděli jistě, že jdem dobře, vyrazil třeba kilák na průzkum, aby zjistil, na čem jsme.

Dny 5.,6.,7. – úterý 4.7. – čtvrtek 6.7. 06

Močály

Protože tyhle tři dny byly velmi podobné, rozhodl jsem se popsat je naráz. Takže, varianta C se ukázala jako správná a p pár kilometrech jsme skutečně narazili na řeku. To, že to nebyla žádná bahnitá sračka, ale krásná <a {*(„fotky-2/images/108_U­ral.jpg“); }108>čistá řeka (hejna komárů tu ale samozřejmě byla také) bylo příjemné povzbuzení. Protože jsme chcípal pod tíhou batohu a zároveň propočítával, že nesu moc jídla, spojil jsem příjemné s užitečným a pozval všechny na neplánovaný oběd v podobě rýže.

Průběh dní byl víceméně stejný. Vyráželi jsme hodně po poledni a chodili spát hodně po půlnoci. Vzhledem absenci noci se čas řídil spíše komáry. K snídani ovesná kaše, čaj. Po výlezu ze stanu nasadit moskytiéru, vybýt v ní komáry, co tam vlítli. Po vlezu do stanu vybýt komáry vevnitř, což se většinou nepovede úplně, takže ráno jste stejně ožraný.

Celej den šlapačka. <a {(„fotky-2/images/144_U­ral.jpg“); }144>Rovná severská krajina by byla docela hezká, nebejt kompletně podmáčená a plná komárů. Pořád šlapete v bahně nebo slatinami a do toho stále překračujete padlé stromy. Při každém kroku zajedete do bahna, které vám obalí kotník a sevře ho jak lepidlo. <a {(„fotky-2/images/146_U­ral.jpg“); }146>Čvacht…m­llllask…čvacht…mlas­k… náveky nepomáhají, boty jsou durch, občas zajedete téměř pod koleno, překročit každý další strom jde hůře a hůře. Dokonce i komárů přibylo a objevili se i obří hovada – prokousli i třívrstvej goráč. Občas jdete přes ohromné houpající se slatiny a doufáte , že se neproboříte někam hloub než do půle lýtek.

Režim je 30 minut chůze, 10 minut odpočinku. To <a {(„fotky-2/images/174_U­ral.jpg“); }174>sedíte někde na <a {(„fotky-2/images/186_U­ral.jpg“); }186>padlém stromě, studí vás chladnoucí pot, pálí přespříliš namáhaná záda, okolo vás bzučí <a {(„fotky-2/images/124_U­ral.jpg“); }124>hejna komárů bodajících do jakékoli odkryté části těla, lezou vám po moskytiéře pár centimetrů před obličejem, když je co, pijete přes moskytiéru. Když neni voda, jdete bez snídaně, a to se toho moc ujít nedá. Co chvíli se ozve „KURVÁ“ nebo „MRDAT!“ To zas někdo po překročení asi tisícátýho stromu zajel po koleno do bahna. Občas máte chuť zahodit baton, strhnout moskytiéru a utéct z toho bodavého bzukotu. Bohužel jsou-li všude kolem desítky kilometrů močálů, nemůžete to prostě zabalit a jít na pivko. Jediný, co můžete, je zatnout zuby, vytáhnout nohu z bláta a zanořit jí do dalšího a těšit se, že až ten zkurvenej močál přejdete, budou vám odměnou krásné pevné čisté hory – Ural.

Když dojdeme na místo, kde se rozhodneme zůstat, jde všechno téměř <a {(„fotky-2/images/178_U­ral.jpg“); *}178>automatic­ky. Během chvíle hoří oheň, na něm se vaří jídlo, okolo se suší boty a ponožky, nohy zasypáváte pudrem, bodance mažete mastí, zalezete si do stanu a konečně sundáte moskytiéru z hlavy – všechno najednou vypadá o něco lépe. Okolo jedné v "noci!je komárů nejméně a dá se fungovat i bez moskytiéry. Co k tomu dodat, pokud nejste fakt drsoni, tak to po nás neopakujte. Leda v srpnu, to je tu prý daleko míň vody.

Pozn.: Cesta byla někdy dlouhý, rovný, ale zarostlý a promáčený „profil“, někdy jen pár vyšlapaných stop v močále (dvoje lidské a jedny psí) a někdy jen kličkovaná podmáčeným pralesem po losích stopách.

Pozn.: Mimochodem ve čtvrtek 6.7. jsem měl narozeniny. Přípitek vodou s přidanými vitamíny proběhl během jedné pauzy uprostřed močálů, v promočených botách jak jinak než za asistence komárů. A pak hned zase šlapačka. Příští narozeniny chci slavit na nějakém suchém a teplém místě s Verčou po boku, mít kurevsky velkej dort s 28 svíčkama a cpát se chlebíčkama, rozbalovat dárky a připíjet se dobrým alkoholem.

Den 8. – Pátek 7.7. 06

Spásný srub

Dnešek probíhal jako každý jiný dne v močálech. Snad jen komárů ještě přibylo. Zato jsme vyrazili s tim, že dnes už konečně dojdeme pod hory a po 8mi kilometrech, že má být jakási chajda a u ní se rozhodnem, zda tam zůstanem či ještě něco ujdem. Jen tak pro představu – za daných podmínek jsme nebyli schopni chodit denně víc jak cca 17km. Navíc to byl již pátý den pochodu bažinami a každý už se těšil na den odpočinku, který jsme si slíbili až budem pod horami. Včerejší narozeninový večer jsem trávil sám rozjímáním u ohně a sušením věcí, protože včera pršelo trochu víc než obvykle. Takže jsem byl ještě navíc krapet nevyspalej.

Když už jsem nakous počasí, klima je tu příjemné, na pochod ideální. Takové to polojasno, ani zima, ani teplo, každý den je chvilka azůro a chvilku sprchne (takové drobné, kraťoučké přeháňky).

Po oněch asi osmi kilometrech někdo, jako každou chvíli, zvolal, akorát místo „kurva“ nebo „mrdat“ mi to znělo spíš jako „chata“. A skutečně, uprostřed travnaté pláně skvěl se <a {*(„fotky-2/images/216_U­ral.jpg“); }216>malý srub. Ťapali jsme k němu travou asi do půli stehen vysokou a koukali střídavě na srub a na teď již krásně viditelný a ničím nerušený hřeben Uralu s dominantní Šavlí. Z komínové roury s plechovkou nahoře se kouřilo, což mě naplnilo napůl očekávání a napůl obavami. Kdo se skrývá uvnitř? Dveře se otvírají…a ven vychází dva týpci. Jeden asi čtyřicátník nakrátko a druhý, řekl bych mladší s delšími tmavšími vlasy. A jeden krásný velký <a {(„fotky-2/images/234_U­ral.jpg“); }234>pes. Tak to po jejich stopách jsme velkou část cesty šli! Řekli nám, ať nestojíme venku a jdeme dovnitř, že tam nejsou komáři. No tak to jsme těžce pochybovali. Předevčírem jsme totiž u jednoho takového srubu spali (jmenoval se <a {(„fotky-2/images/160_U­ral.jpg“); }160>Kučnik) a byl plný odpadků a hlavně snad tisíců komárů hemžících se na igelitovém okně. Vešli jsme skrz takovou polozastřešenou kůlnoidní, spíš ještě venkovní, místnůstku na dřevo a za prahem na nás, po pěti dnech v močálech, dýchlo teplo domova. Místnost byla útulná, v kamnech praskal oheň a hlavně nikde ani jeden komár. Naše nechápavé pohledy „jak je to možné“ utnul jeden z Rusů ukázáním na zelenou doutnající spirálu na stole. Ten proužek dýmu připomínající vonnou tyčinku ty komáry z celého srubu vypudil. V tu chvíli mi to připadalo jako malý zázrak.

Místnost měla tak čtyři na čtyři metry, jednu stěnu tvořila velká palanda, v rohu u dveří kamna, co vypadala jak menší položený zrezlý barel s vyvařenou plochou na hrnec. Vedle v rohu jednolůžková postel (samozřejmě dřevěná) a uprostřed podlouhlý stůl s dvěma lavicemi. Škvíry mezi sosrobenými kládami byly pečlivě utěsněny rašelinou. Dvě okna byla zvenčí i zevnitř pobita pevným igelitem.

Rusové měli na stole vyskládány bonbóny. Asi jsme na ně koukali tak mlsně, že nám je nabídli, ať si je sníme, že oni zítra odchází a už je nebudou potřebovat. Po chvilce ostychu začaly pomalu ze stolu mizet, pak začaly mizet rychle a pak ještě rychleji.

Seděli jsme v teple u stolu, baštili bonbóny, popíjeli horkou kávu, které pro nás navařili na venkovním ohništi plný hrnec, klábosili s nimi o věcech, o kterých se tak většinou klábosí a bylo jasno. Nejen, že dnes už dál nejdem, ale zůstanem tu i zítra, abychom usušili věci a tak vůbec se dali zas ňák dohromady.

Z <a {(„fotky-2/images/196_U­ral.jpg“); }196>debat vyplynulo, že včera byli na Šavli po turistické trase od západu, bydlej v Pečoře, oba se jmenujou Saša (aspoň myslim), pes je Šavyk a nějakého okradení z jejich strany se skutečně obávat nemusíme. K pohoštění přihodili ještě hrnec polévky, která přispěla k tomu, že jsme se, v kombinaci s naším hrncem polévky, hrncem rýže se sušenou rybou, haldou zdejších sucharů, spoustou čajů a již zmiňovanou kávou a bonbóny, konečně zase jedou cílili najedení a dostatečně rehydrovaní. V suchých ponožkách, plátěných maskáčích a bavlněné košili a s plným břichem jsem se zase jednou cítil skvěle. Naše umělé Hi-tech oblečení beztak sklidilo kritiku, že přece jsme každý den u ohně a spadne nám na to uhlík, tak se nám to protaví. Co na to říct. I jejich levné holinky byly daleko praktičtější než naše pohory za několik tisíc, které zde akorát tak trpěly a díky jejichž věčné mokrosti měli někteří solidní puchýře na patách. Johnovi na obou patách už kůže chyběla téměř úplně – nechápu, jak s tim vůbec mohl jít.

I stravu měli zmáklou. Opražené kostky chleba a v lahvi vlastnoručně vyrobené tekuté máslu jsou dobrej bonus. Nad ovesnou kaší ohrnovali nos (snídali makaróny s omáčkou a masem). I když naše RealMealy, to je zase naše výhra. Příprava téměř nulová a jídlo jako od maminky (jen ta cena). A na poli sušeného masa, to zas byla novinka pro ně. Pytlík Jerky od nás si prý nechaj na památku.

Kamery měli dvě (jednu s dotykovým displejem), tak jsme se pochlubili alespoň manuální nabíječkou na baterky vyrobenou z motorku do tiskárny. Jak říkám, vynálezy starého Báči zaujmou každého.

I když prkna palandy pod alumatkou trochu tlačila, usínal jsem s pocitem naprosté blaženosti.

Pozn.: <a {(„fotky-2/images/204_U­ral.jpg“); *}204>Hory jsou posypány čerstvým sněhem, dnes nebo včera v nich muselo sněžit.

Den 9. – Sobota 8.7. 2006

Super Veget

Rusové se během dne pobalili a odešli. Jeden z nich prý má být za tři dny v práci. No nevim, sem šli sedm dní, my pět a oni to musí zvládnout za tři! Ale nechme Rusy svému osudu, třeba se s nimi ještě setkáme, protože jsme se domluvili, že když to vyjde, počká jeden z nich na zastávce v Pečoře v náš naplánovaný návrat do tohoto města, a pojďme si užívat poklidného odpočinku na tomto příjemném místě.

Ráno jsem uvítal koupelí, zčásti v místním potoce, jenž tvořil kousek pod srubem dobře přístupné esíčko a zčásti pod Johnovou úža sprcho. Trochu chladné, zato ohromně osvěžující. Taky jsem si vypral pár věcí a zase jsem se cítli čerstvý jako v den odjezdu. <a {*(„fotky-2/images/236_U­ral.jpg“); }236>Slunce svítilo, na ohni se vařili konvičky čaje, který se vevnitř popíjel <a {(„fotky-2/images/246_U­ral.jpg“); }246>u partičky mariáše, čtení knížek či <a {(„fotky-2/images/244_U­ral.jpg“); }244>jiné relaxační činnosti. Čaj, suchary a suchý vyhřátý srub na venkově pod horami, co víc člověku chybí ke štěstí. Snad hudba? Našli jsme zde staré rozbité rádio, vypreparovali z něho repráček a připojili pomocí konektoru do sluchátek s našimi MP3 plejery a byla i <a {(„fotky-2/images/2420_U­ral.jpg“); }242>hudba. Jak jsem tak rozjímal, uvědomil jsem si, že se mi docela stýská po mém kroužku v obočí, který jsem si před pár měsíci vyndal a že tuto drobnou cennost po babičce vlastně chci dál nosit. Tak jsem jen tak zkusmo vzal jehlu a jejím tupým koncem (smočeném v Betadinu) zkusil prošťouchnout zarůstající „tunýlek“ v obočí. Hurá, nezarostl, po drobných obtížích jehla prošla skrz.

Po vášnivých debatách o tom, co si kdo všechno dá v Praze k jídlu a na co se nejvíc těší (já osobně se už nemůžu dočkat toho občerstvení v plastové krabičce, co dostaneme v letadle), při proužku dýmu linoucího se ze zelené protihmyzové spirálky, jichž nám pár Rusové dobrosrdečně nechali, a za poslechu příběhů Spejbla a Hurvínka („necky jsou savec“) jsme šli pomalu spát. Někteří s radostí užili i zdejší <a {(„fotky-2/images/238_U­ral.jpg“); *}238>kadibudky. No kluci to trochu přepískali s topením, takže jsem se asi po hodině převalování na svém jednolůžku, vcelku propocený uchýlil na zem, kde bylo značně chladněji.

Den 10. – Neděle 9.7. 2006

Zelené peklo

Kurva, do čeho jsem se to zase navezl!!! Tahle myšlenka napadla v močálech snad každého a dnešek nebyl výjimkou. Rozdíl byl v tom, že když jsme dnes opouštěli (téměř se slzou v oku) „náš“ srub, v usušených a nakrémovaných botách, předpokládali jsme , že dnes, když už budeme de facto v horách, půjdeme již suchou nohou. Začalo to <a {*(„fotky-2/images/254_U­ral.jpg“); }254>skutečně nadějně, suchá lesní cesta, modrá obloha, sem tam jezírko, dokonce mě chvíli podél cesty doprovázel malý ptáček. O kousek mě vždy předletěl, sedl na větývku a asi z metru si mě prohlížel tak zvědavě, jako já jeho. Žel, idylka netrvala douho. Cesta se opět začla nořit do bahna, mizet ve slatích a schovávat se pod padlé stromy. Když jsme prošli sedlem a odbočili na sever, podél řeky (chtěli jsme totiž Šavli obejít a utábořit se na její východní straně někde u Hofmanova ledovce) proměnil se náš pochod v zelené peklo. Voda, stromy, hejna komárů, vysoká tráva, slatě, bahno… Po týhle cestě už dlouho nikdo nešel až na losa, jehož stopy nám krapet pomáhaly. Často jsme jí ztratili úplně a bloumali mokřinami ve snaze ji zase nalézt. Jindy jsem si připadal jako pradávný lovec, když jsem ve struktuře stébel trávy hledal drobné odchylky. Často jsem ji spíš tušil a předpokládal, než že bych ji skutečně viděl. Dneska jsme šli asi největší prásk a tak, když došlo na přechod řeky, nikdo už neměl energii vymejšlet nějaký opičárny, takže všichni ji <a {(„fotky-2/images/264_U­ral.jpg“); }264>někde překrosili, kde to komu přišlo nejlepší, ale suchejma nohama to nezvlád nikdo.

Musim říct, že až na poslední dva úseky, se mi dnes nešlo špatně. Asi to bylo tím, že jsem jako jeden z mála neměl žádný puchejře a až do zmiňovaného brodění neměl v botech nijak extrémně moc vody. Taky jsem šel část cesty první, což člověka psychicky nabíjí (oproti tomu, když jde poslední) a snaha neztratit cestu a zjistit, kam vede dál člověka zase zabaví a odvádí pozornost od mračen komárů. Taky jsem zjistil, že se svým modelem moskytiéry jsem to docela vyhrál. Sice nesedí na hlavě tak dobře, jako ty od Tatanky, ani nebyla tak levná, jako druhý zde se vyskytující model, zato je skrz ní zdaleka nejlíp vidět.

To ovšem němění nic na tom, že nám všem z toho zelenýho pekla už pomalu začínalo hrabat. Nejvíc se to projevovalo hlasitým a sprostým nadáváním občas doprovázeným úderem holí do keříku, který byl zrovna nejblíž.

Nejpoužívanější slova: „Kurva!“, „Mrdat!“, „Já už se na to vyseru!“, „Doprdele já se sem přijel lézt a ne se brodit močálama!“, „Komáři zasraný!“, „Děte už do prdele! (Případně do píči)“. Myslím, že tento výčet plně vystihuje převládající atmosféru.

Když už jsme byli jen pár kilometrů od plánovaného konce, vysrali jsme se na hledání, zase jednou ztracené cesty (která se od necesty lišila jen tím, že už po ní někdo někdy šel, jinak to byl ten samej hegeš) a začali to stáčet směrem k horám. Jak se začlo jít do kopce, ozvaly se mi kolena a začal jsem dost ztrácet tempo. Ve chvíli, kdy začal pomalu končit les a objevil se první balvany posetý hřebínek, Tomášova touha po tom, být už konečně na skalách stočila směr našeho putování právě na onen hřebínek, což se nakonec ukázalo jako nejlepší řešení. I když už jsme všichni padali na hubu (Jací si u jednoho takového pádu způsobil zhmožděninu na hlavě) dotlačili jsme to až k plesům pod Šavli, kde jsme to na prvním místě, kde bylo reálný postavit tři stany, zapíchli. Nejdřív to vypadalo, že tu bude problém se dřevem a tak jsme konečně pochopili knírkovo upozornění, že v parku nesmíme kácet živé dřevo. Ale nakonec se ukázalo, že v místních zakrslých keřích je spousta suchých větví. Byly tři ráno a <a {(„fotky-2/images/274_U­ral.jpg“); *}274>právě vysvitlo slunce. A tohole místo se stalo naším „base campem“.