Tento sešit zakoupený v rumunském obchodě má sloužit jako deník pro naši velkolepou výpravu do několika pohoří rumunských Karpat. Jen tak mimochodem je rok 2003. Seznam účastníků (po stanech):

Honza + Šů = základní jednotka Báčovci
Mišel + Tomáš (alias Havlíček, alias Blůma) = sehraný model
Michal + Tereza = nesehraný model
Hučkař + moje maličkost (Anička) = taky model

28. 6. 2003

Odjezd: Praha – Brašov

– sraz Nad Viktorkou, přicházím pozdě, 23:30 vlak z Hl.n., protože je sobota, tak krásně prázdnej. Klasickou vlakovou kalbu plnou piv + hulení + různé nemohu komentovat, neboť jsem v rámci rekonvalescence téměř celou cestu prospala. Probralo mne, až když kluci objevili vagón s vychlazeným pivem – hned mi bylo líp! Výstupní stanice Brasov, kráčíme do našeho oblíbeného hotelu Aro Sport. Ostatní jdou ještě kalit, ale my marodi ne!

30. 6. 2003

Zarnesti, Piatra Crailui, vyhořelý bivak Diana

Dopoledne nákup – rozmnožení počtu goretexových mužů v naší výpravě. Zajímavá historka ze včerejška: Mišel se tak ožral, že mu Rumun koupil kafe. Zajímavá, leč inovativní pouze v jednom prvku. Asi ve 14:00 odjíždí vlak do Zarnesti (domnívala jsem se, že je to vesnice, ale bylo mi vysvětleno, že se jedná o město!). Tam jsem si koupila tento úža sešit i tužku, kterou píšu! Kolem čtvrté začínáme stoupat – jde to ztuha a je to čím dál tím víc do kop. U posledního pramene se strhává panika – sleduje nás vlk. Je to vlk? Není to vlk? Má za zády v lese smečku, která nás obkličuje, anebo je to samotář? Právě ve chvíli, kdy začínám raritní ukázku horské fauny pronásledovat s fotoaparátem, se ze zatáčky vyřítí pes-vořech-koště-rozhodně ne vlk a velmi přátelsky se očmuchává s naším již-také-ne-vlkem. Plebejskou mixáž si fotit nebudu! Já chci originál! Nejhorší stoupák těsně pod bivakem (pochopitelně vyhořelým) Diana supíme ztěžka, ale s vtipy na rtech.
Kluci: Michal rozebírá nápadnou podobnost našich vzdechů se zvuky pornoseriálu – „To je lepší než sex tohle.“
Mišel: „No to teda není ty vole (dále jen TV), protože sex se dá dělat vleže!“,
Hučkař přisazuje: „Ale do toho pornodabingu by se to fakt hodilo: Ty máááš ale velkeej batoh!; Máš eště vodu?; Už tam budem?“, ale korunu tomu dává Mišel svou nezapomenutelnou hláškou:
„Teda já nevim jak vy, TV, ale v tomhle krpálu bych to fakt dělat nechtěl!“. Vyvolává tím pětiminutovku nezřízeného veselí.
Šů: (už u chaty) „Kluci fakt perlili.“
Mišel: (nahlas, důrazně a ukřivděně) „JÁ jsem perlil!“
Nahoře je pěkně, zpoza smrků čouhaj hory, skalnatý, vostrý, nahý, bílý, krásný jako vždycky, krásný až to bolí. (ta zasraná tužka koupená v Zarnesti už dopsala. No to je teda vrchol!) Na kládách slavíme Tomášovy narozeniny. Honza – ač je mu blbě – vydrží téměř ze všech nejdéle a zásobuje nás historkami o videohrách, autech a brutálních filmech, následkem čehož se Hučkařovi celou noc zdá o krvavých autonehodách, ve kterých navíc figurujeme my – jeho (doufejme) přátelé.

1. 7. 2003

Piatra Crailui, La Om

Vstáváme pozdě – následky budou popsány níže – heslo dne zní: „Málo hulíš, málo piješ, s námi to tu nepřežiješ!“ (inspirováno především Tomášem a Mišelem) Chlapík, co spal v bivaku, nám říkal, že nahoře je voda – málo ale něco tam je – odešel ráno a slíbil, že zanechá značku. Po poměrně drsném stoupáku převážně sutí jsme zjistili, že svůj slib splnil. Na zemi byla šipka a ve vyschlém skalním lavoru ještě papírek s nápisem: NO RAIN, NO WATER. SORRY. Procento průserovosti na tento den se tím značně zvýšilo, ale to jsme ještě nevěděli jak moc. Hřebenovka byla pěkná, pořád nahoru a dolu, celkem zostra, místy i trochu lezací, ale příjemně – veliké chyty. Celkově dost zábavná záležitost, až na pár maličkostí: Vedro. Slunce pálí. Vody tak málo, že napít se, znamenalo dát si jednoho decentního loka a se smutným pohledem ubývající láhev rychle uklidit. Vzdálenost k nejbližšímu prameni značná, zlí jazykové (Honza – v jeho stavu se ovšem nelze divit, má teplotu a je mu blivno) tvrdí, že se to do večera nedá stihnout. Okolo šesté hodiny odpolední dostávám první opravdovou krizi, špatně už je mi taky. V sedm se horko těžko doplácávám na nejvyšší vrchol pohoří Piatra Crailui – La Om. Jsem beznadějně poslední a nevím jak ostatní ale zbývající cestu vnímám jako naprostý horor. Třesou se mi nohy, žaludek se vzpírá, plíce taky, mžitky před očima. Psychický stav nezmiňuji. Střídání suťáku a ocelových lan bych za normálních okolností vnímala jako báječné povyražení. Poprvé v životě se mi stalo, že jsem viděla západ slunce a vůbec (VUBEC) mě to nepotěšilo. U skalního okna – ach jéje, nemám pocit, že bych někdy předtím viděla v horách skalní okno, nicméně můj požitek z té nádhery byl nulový… zkrátka já jsem to skalní okno poblila. Poslední suťák jsem jsem víceméně sjela po prdeli a skončila u nohou Šů, Toma a Michala, kteří pod ním na nás čekali. Našli totiž hromadu starého sněhu (k nerozeznání od ostatních šutrů), prodolovali se skrz bordel na povrchu, rozehřáli ho na vařiči a udělali mulťák. Popravdě řečeno byla dehydratace nás všech tak trochu přes míru (byla jsem sice jediná, kdo zvracel, ale určitě ani zdaleka ne jediná, kdo kolaboval), takže tento krok byl hodnocen jako nej nej nej!!! Mně to sice příliš nepomohlo, neboť můj žaludek nebyl s to udržet vůbec nic, ale kluci se o mě tak vzorně starali, že jsem po chvíli byla schopná se za svitu čelovky dosoukat k bivaku. Tam jsme dostali hrozně moc vody od velmi hodné Rumunky. Krize zažehnána! Padli jsem do spacáků a vzdor očekávání nikdo nemohl usnout (kromě kromaňonce samozřejmě, kromaňonec se totiž zcela vymyká všem obyčejným lidským zákonům). Naše organismy, po několik hodin usilovně přemlouvané k tomu, aby ještě vydržely, aby došly, se z toho komplexního vypětí prostě nedokázaly jen tak přecvaknout na normální odpočinek. Proto jsme se rozhodli příští den-

2. 7. 2003

Piatra Crailui

pojmout jako odpočinkový. Michal (plánujíce trasu nad mapou): „Nožičky nebojte se, vy chodit nebudete!“ Vstali jsme brzo a) protože do nás pralo slunce; b) jak už jsem zmínila stejně nikdo pořádně nespal. Tak ve dvanáct jsme se vykopali k odchodu, v půl druhé při sestupu jsme dali dlouhou pauzu na oběd, kluci jointa. Krátce na to náš odpočinek skončil, museli jsme se vysápat plus minus 300 výškových metrů do sedla, přes nějž vedla jediná cesta k dalšímu plánovanému pohoří IZER PAPUSA. Dohromady vzato po včerejším zážitku, kterému jsme začali důvěrně přezdívat „extrém“, to byl kopeček k posmání. Neuvěřitelně mi připomínal Beskydy. Cestou nahoru bouřilo a goretexoví mužíci jásali. Když jsme pak ztratili cestu a padali do údolí příkrou strání, začalo pršet doopravdy. Goretexoví mužíci zajásali ještě víc, oblékli si své komplety, sedli si pod strom, aby na ně nepršelo (?!), a dali si jointa. Déšť přestal. Pokračovalo se v cestě. Nalezená pěšinka se ukázala býti potokem. Nic nevadí, alespoň to bylo záživnější, koneckonců koho by bavilo trmácet se pořád po značkách. Mimoto v potoce je pravděpodobnost, že dojdete do údolí, stoprocentní. Pak jsme dorazili na rozcestí. Bylo to nejen rozcestí cest, ale i rozcestí našich map, jejichž údaje se různily. Zřejmě následkem toho jsme odbočili špatným směrem. Po 2 km chůze jsme na to přišli. Následovala sáhodlouhá debata, do níž se částečně zapojil i místní bača (zapálil si cigáro a ptá se: „Papusa?“, my kýváme hlavami, bača nato: „Da, Papusa.“, postupně ukáže rukou na téměř tři světové strany a řekne: „Papusa.“. Konec rozhovoru.). Rozhodli jsme se pokračovat, při první příležitosti zahnout vpravo (směr Papusa) a hlavně, co nejdřív najít místo na spaní. V údolí u potoka loučka půvabná, plná klacků, kravích lejn a zrzavejch mravenců, který koušou. Večeře – oheň – kluci joint:
Michal: " To je joint jako Platónův ideál jointa!„
Honza: "Zapalovač je v mažoretkách.“ (Hučkař posléze překřtil mažoretky ještě na hostesky – kdyby to někoho zajímalo, řeč je o sultánkách.)
Michal: „Myslíte, že už šli spát mravenci?“
Hučk: „To by řekli dobrou noc.“

3. 7. 2003

Izer Papusa, medvěd

Tomáš: „VSTÁVEJTE VŠICHNI DOKOLA, VENKU JE MODRÁ OBLOHA!“ Myslel tím zřejmě totálně zamračené nebe, z něhož se téměř bez ustání sypal déšť. Valná většina výpravy to vítá s povděkem, vůbec nám totiž nevadí válet se ve stanech, spát. jíst, vařit si čaje, psát si deníky, kouřit atakdále… KONEČNĚ SPRÁVNÝ (A ZASLOUŽENÝ) RELAX. Aktivní jedinci buď remcají (Havlíček), anebo si perou ponožky v potoce jarem (Honza v GB = goráčová bunda). Honza pak s vymydlenou hroudou v ruce obešel všechny účastníky zájezdu, strčil jim ji pod nos a řekl: „Čuchni!“, všichni čuchli a odvětili: „Hmm, jar.“ Pouze Šušňa se zmohla na originálnější komentář: „Tys je nevymáchal! To bude fakt legrace, až pudeš do kopce, zapotěj se ti nohy a budeš mít v botách bublinky!“ 11:00 Pořád prší, máme dobrou předsíňku, a tak se můžeme koukat ven, což je příjemné. Byla jsem se koupat v potoce (Mišel taky), voda ledová, ale z hlediska mého zmučeného namoženého svalstva to byl výtečnej tah. Kolem poledne pršet přestává. Vykoupat se jdou postupně všichni. Michal s Honzou u toho řvou, že si myslíme, že je žere medvěd. Mimochodem – Michal se dnes konečně vysral!!! Normálně bych to nezmiňovala, ale vzhledem k tomu, že už od začátku výletu jej bylo možno několikrát denně zahlédnout, jak se vrací z lesa s hajzlpapírem v ruce a smutkem ve tváři… Jo a spali jsme na slepýšovi! Čeká nás minimálně 5 hodin stoupání lesem a předpokládám, že pak nás čeká další stoupání ještě výš. Zkrátka nástup! Zasraný mravenci jsou všude. Zbytek dne byl takovej makovej, vlastně si z něj moc nepamatuju. Snad jen tunel pod horou a kluky, jak v něm akčně mizí, dlouhou cestu lesem, pak salaš a šílenej stoupák travnatým svahem na hřeben – cesta žádná, krásně vidět Piatru, kopec toho druhu, co je úplně nekonečný – jedna terénní boule za druhou. Po svahu nad námi (daleko) přeskotačil medvěd (opravdovej živej medvěd!!!). Obdivovala jsem, jak v tom terénu může běhat, když z lidského hlediska se v tom nedalo pomalu ani chodit. Večer jsme se plácli na hřeben a konečně vypukla ta pravá horská pohoda: sedíme v trávě, čumíme, výhledy na všechny strany, nad námi se valí mračna, jejich útržky plavou nad lesy po údolích, je frišno, teple oblečení vaříme večeře. Michal si urobil puding, za nějž by se nemuseli stydět ani v Grand Hotelu Pupp. Hučkař pro změnu brkaši – vypadá to, že se mu rozsypaly do báglu snad všechny pytlíky, žere to už aspoň po třetí (to, že má celou dobu chuť na yum-yumku snad ani nemusím připomínat…) V noci máme všichni schízu z medvěda, plácání stanových tropik ve větru evokuje mnohé představy… Když jdu na záchod je ještě tma, zuřivě osvěcuji čelovkou všechny hrbolky v širém okolí a tetelím se strachy, že mě medvěd kousne do zadku.

4. 7. 2003

Izer Papusa

Mimochodem – v případě nějakého veřejného čtení tohoto deníku je nutno vzít na vědomí povahu jeho pisatelky. Jedná se o osobu se značně posunutým vnímáním reality. Jsou-li zde nějaké události zaznamenány jinak, než se odehrály, nejde o úmyslný klam, nýbrž o zásah duše zakukleného romantika, jehož obrazotvornost z čiré nutnosti přežití činí z nesnesitelných všedností něco víc. Koneckonců jde o pocity. Takže 4.7. Šušňa mě dnes natolik zblbla, že jsem rozdělila včerejší den na dva. Tvrdila totiž, že je dnes pátého a že zítra má Michal narozeniny… Způsob, jakým plyne čas na horách se mi líbí. Letí rychle a úplně jinak než v civilizovaných oblastech. Nikdo nikdy přesně neví datum – nikoho to nezajímá. Kolik je hodin se zjišťuje výjimečně, pouze orientačně a maximálně třikrát denně. Je nám tak hej. Dnešek byl dlouhý. Zřejmě proto, že se nám konečně poprvé podařilo vstát brzo a vyrazit ještě před polednem. Šplháme na Papusu (vrchol) – nebo si to alespoň myslíme – a nad námi se stahují mračna černočerná, počastují nás sprchou s kroupami a než dolezeme nahoru je po všem. Na kameni trůní Honza a každému nově příchozímu tvrdí, že: „Tohle už je konečně Papusa!“, a že: " Tohle je určitě Papusa!„. Zatímco se navlíkáme do bund, šusťáků, pláštěnek a ponč vytvářejíce tak prapodivné útvary různých barev a vzhledu (během ani ne deseti minut jsem byla počastována výrazy: slepice, pštros, brouk a velbloud), srocují se kluci nad mapou a vynášejí zdrcující verdikt: To na čem stojíme rozhodně není Papusa! Papusa je tamto (pochopitelně) dál a výš! Co dodat? V závěru jsme na Papusu vůbec nešli, dala se totiž obejít. Nahoře nás čekal dlouhej, dost rovnej úsek, opravdu parádní, šlo se rychle. Pak zastávka na oběd – nádhera, výhledy… Michal: "Tomu řikám hory. Ne se trmácet vo půlnoci s čelovkou někde po skalách.“ Kus nad námi bača se stádem ovcí. Nahoře na kopci podezřele velké zvíře. Medvěd! Bača chytá jednu ovci za přední nohy a surově ji táhne pryč od stáda směrem k němu. Medvěd sedí. Bača povaluje ovci na zem a něco tam s ní vyvádí – je daleko, nevidíme co. Zbytek stáda nás zatím obchází – směr od medvěda…
Tom: „To von asi zařezává tu ovci pro toho medvěda, aby se nažral a nešel mu po tom stádě.“
Já: „V tom případě můžem klidně dál sedět, protože se medvěd nažere a nás nechá taky na pokoji.“
Šů: „Hele, ten medvěd jde sem!“
Všichni urychleně balíme!
Honza: „Klid, dyť je daleko – aspoň kilák.“
Já: „Tys neviděl včera medvěda v běhu?“
Šů: „Pojďte pryč.“
Honza: (sedí na rozhrabošeném baťohu a vaří) „Nikam nejdu, dělám si voběd.“
Všichni ostatní už stojíme, bágly připravené u nohou. Bača pouští týranou ovci, která se – zjevně bez úhony – vydává k nám.
Tom: „Tak von jí asi podojil a nechal mu tam mlíko…“
Ticho. Ovce nás pomalu míjí – je to beran. Bača se úplně klidně plouží za ním, medvěd se povážlivě blíží. Navrhuji, abychom se nenápadně zařadili mezi ovce – bača bude chránit stádo, bude tedy chránit i nás. Můj návrh se nesetkává s úspěchem, nicméně Šušňa běží za bačou zeptat se ho, co máme dělat. Chvíli zuřivě gestikulují: Šů ukazuje na medvěda, říká „URSUS!“, klepe zubama, jako že se bojíme a podřezává si obrazně krk. Bača nejdřív nechápe a pak se začne smát (na Šušňu i Šušně zároveň), mávat rukama jako že „keine urs“ a ukazovat jeho velikost asi tak po kolena…??? Lehce nás to uklidní ale ne dostatečně. Šů úspěšně šíří paniku: „Tak to asi bude medvídě. Medvídě má určitě za hřebenem obrovskou mámu. Poďte pryč! Já se fakt bojim!“
Já: (váhavě) „Ale keine znamená německy žádný.“
Šů: „Hele ale poďte, už je fakt blízko!!“
Honza: (sedí a jí) „A kam chceš jít?“
Šů: „Pryč! Někam za kopec, přece tady nebudu sedět a čekat, až mě sežere.“
Hučk: „Tak já si ale vyndám foťák.“
Šů: „Proboha POĎTE UŽ!“
Honza: „Nikam nejdu, žeru.“
Michal: „Hele a není to náhodou pes?“
Šů: „Ne! Jdeme!“
Medvědo-pes se blíží. Upřeně ho sledujeme, připraveni k rychlému útěku (pochopitelně bez Honzy). Debata probíhá zhruba takto:
„Je to pes. Má huňatej ocas.“
„Není to pes, podívej se na tu hlavu.“
„Má medvěd ocas?“
„Má, ale jinej.“
„Hele, dyť si to sedá úplně jako pes.“
„To není argument, medvěd a pes pocházej z toho samýho prapředka.“
„Z boku to vypadá úplně jako medvěd.“
„To bude tim, že to možná opravdu JE medvěd.“
„Dyť to má náprsenku, bílou, viděli ste už někdy někdo medvěda s náprsenkou?“
„No, sou přece i medvědi s náprsenkama, nebo ne?“
„Myslíš pandu? Tak to seš ale v úplně jinym zeměpisnym pásmu.“
„A co pižmoň?“
Tak už dost. Byl to pes, ale musím uznat (když jsme ho míjeli, všichni si ho pořádně prohlédli), že opravdu vypadal tak trochu jako medvěd. Kráčíme dál. Při jedné z četných zastávek začíná Tomáš řešit svůj odchod – Honzův monolog nad mapou ohledně toho, jestli Havlíček stihne být v sobotu potažmo v neděli ráno v Brasově: „Tomáši, … čistě teoreticky … jsme někde tady … a ty potřebuješ … někam sem … takže teda EHM!“ Nakonec se rozhoduje vstát zítra za úsvitu a zbývající vzdálenost prostě doběhnout. Protože je to Tomáš, osoba, která činí všechno na doraz, tak nikoho nepřekvapí, že mu došla bomba, rozbil se vařič a rozsypala se brkaše, takže nejen že poběží přechod z Izer Papusa na Fagaras nahoru a pak zase dolu až do Brasova za 24 hodin, ale navíc to celé o hladu. Je to zkrátka trulo. Vzali jsme si ho do stanu, aby se ráno nezdržoval balením, následkem toho do noci štrachal, uvařil si z naší vody a nechal nám v předsíňce bordel. Jinak ho máme rádi. O jeho předchozím večerním pálení odpadků (a to všech dostupných, plasty nevyjímaje), které uspořádal, aniž by mu došlo, že jsme všichni od něj po větru, raději ani nemluvě. S Tomášem nás opustilo několik důležitých prvků naší výpravy:

a) jeho věčné remcání a popohánění, které občas dosahovalo až té míry, že sundaval lidem stany nad hlavou, aby urychlil jejich balení.
b) řada různých obveselení, které nám připravoval nejen svými kuriózními oblečky
c) hulení
d) z předchozího bodu plynoucí Tomášovy nelogické a nestíhatelné monology
e) jahodové a karamelové bonbóny
f) naprosto neignorovatelný mečivý hlas
g) 99 účelové demagogie
h) kamarád, člověk, kterého máme rádi
i) nakonec, obávám se, že i dobré počasí – nebo alespoň zatím to tak vypadá

Nutno podotknout, že v bodech a), b), částečně i c), d) a g) nám ho celkem úspěšně začal nahrazovat Hučkař. V bodě a) též Honza. Večer jsme spali na nádherném místě – další kopec, který Tereza chtěla obejít: „Holky tady je cestička!“ (myslí traverz/u)
Já: „Ale my potřebujeme nahoru.“
Terka: (zřejmě mi nedůvěřuje) „Ale tady je cestička.“
Šů: „Ale my potřebujeme nahoru!“
Terka: „A proč?“
Šů: „Protože tam chceme spát. … Kde si chceš postavit stan na cestičce?“
Terka: „Ale tam je taková malá prohlubeninka.“
Já: „Myslíš sedýlko?“
Šů: „Co řekla?“
Já: „Malá prohlubeninka.“

Kluci vydatně pohulili na Tomův odchod:
Hučk: „Tak jdem spát?“
Honza: „A co ten špek?“
Michal: „Dyť jsme ho teď vyhulili.“
Honza: „Aha.“
Já zatím sledovala blesky nad šeřícím se Fagarasem. Totální mystika. Stmívání dává horám jinou barvu. Noří se od zelena přes blankytně šedou až po úplně černomodrou v dáli, na obzoru ty blesky, bere to dech. Bouřka mě nakonec zahnala do stanu. V noci pořádně foukalo, Terezinými slovy: „Já jsem byla úplně v šoku, já jsem se probudila a na mně ležel stan!!! Tak jsem vzbudila kluky, aby mi řekli, co mám dělat a oni jenom pokrčili rameny a spali dál…???“

5. 7. 2003

Virful Rosu

Data, data – škatulata … dalšího pobízení netřeba, hýbou se samy. Tuším že sobota. Vstávám s Tomášem, musím na záchod, vychází slunce, a tak hopsám dobrou hodinu po hřebeni jenom v sandálech a fotím. Do spacáku lezu úplně promrzlá, zato kompletně šťastná. Na obzoru vybuchuje rudá. Podruhé vstávám, když mi za stanem začne zuřivě štěkat pes, ženu ho pryč, ale za chvíli se vrací a ne sám. Naše morálka se s Havlíčkovým odchodem vrací k normálu – celé dopoledne se válíme ve stanech a neděláme zhola nic, akorát si pořád povídáme o tom, jak je to dobře, že už nás nikdo nehoní. Lezeme na Rosu a pak dolů, dolů, dolů až do sedla – teče tam potůček, přes potůček cestička, na cestičce kravička. Nabíráme vodu a vaříme ob. Krávy se okamžitě rozhodnou, že potřebujou přes nás na druhou stranu kopce – všechny! Lezou do potoka, pijou, víří vodu, jedna se do něj vymočí – dnes asi jen čaj.
Terka: „A teď už deme na ten Faharáš?“
Honza: „No jasně. Ještě musíme do sedla a pak už jdeme na ten Faharáš.“
Michal: „Teda nevim jak ty, ale my jdeme na Fagaras .“
Terka: „Nechte toho, to si ze mě zas děláte srandu, že jsem se jednou přeřekla.“
Já: „Ale tohle už bylo minimálně potřetí.“
Terka: „Dyť řikám, že jsem se jednou přeřekla. Pak už to bylo schválně.“
Stahují se mračna. Michal: „Bude pršet. Krávy se pasou nízko.“
Šů: „Proklatě nízko!“
Prozřetelně jsem si oblékla šusťáky, ve stráni nás chytla bouřka jako prase. Sedíme na báglech nad cestičkou jak slepice na hřadě a bičují nás kroupy. Na protějším svahu pod námi je vidět salaš. Mišel: „TV, bača se má, TV, ten teď někde sedí pod střechou a směje se TV.“
Honza: „Hovno! Báča sedí tady a mokne!“ Bouřka přestává a po chvíli se mění v trvalý déšť. Šlapem dál. Uvažuji nad koupí goretexových kalhot. Krátce po šesté se vyjasňuje. Táboříme na planině, tráva pod námi je plná krup – připomíná mi to Jiříka, jak sbíral Zlatovlásce perly. Šíleně to studí – spím na báglu, takže si připadám jako obrázek slona spolknutého hadem v knížce Malý Princ. V noci jsem se probudila s tváří položenou na hrnku – taková zoufalost pro trochu pohodlí.

6. 7. 2003

Fagaráš

Michal má dneska narozeniny! Venku je fuj! Šů ráno vylezla ze stanu a řekla: „Hm tak přesně takhle to vypadalo loni, až na to že navíc ještě nepřetržitě pršelo.“ Několik málo slov o Šů: Chytrá, praktická, schopná – administrativní hlava skupiny. Rumunský průvodčí ji pasoval na naši vedoucí, ani nevěděl, že se celkem trefil. Organizačně jedna třetina hlavy výpravy – druhé dvě třetiny tvoří Honza. Je vtipná a milá. Má neuvěřitelnou paměť (člověk by se jí bál dát svůj deník, protože určitě přijde s tím, že tohle se stalo jinde, tohle jindy a tamto řekl někdo úplně jinej, než komu jsem to připsala). Je jen trochu s podivem, že při své monstrózní paměti občas neví, co komu kdy sama vyprávěla a je schopná dát určité historky k dobru i třikrát po sobě (třeba tu jak Íva plakala z kouře). Výbornou úlohu sehrává ve chvílích (jako je třeba tato), kdy se Honza nudí a chce vyrazit, zatímco my ne – dokáže ho zabavit na velmi dlouho. Zrovna hrají slovní fotbal. Honzu to baví, protože vyhrává. Taktéž je poměrně dobrá v šíření paniky (medvědopes, včerejší bouřka byli jsme přímo na kopci a nebylo úplně jisté, jestli se něco nepřižene. Museli jsme ale počkat na Terezu, která si z našeho umístění vůbec nedělala hlavu – hromosvod by se nepostavil líp – a nechala si od kluků pět minut upravovat pončo, ačkoliv zrovna výjimečně vůbec nepršelo.) Ráno klasika. Válíme se, žereme, kecáme. Terka shání igelitové pytlíky, Bať jí včera namluvil, že si je má dát do bot, aby uchovala suché nohy. Tentýž Bať ji dnes vyvedl z omylu slovy: „A víš jak to klouže?“ Mokré boty máme vši krom Šů – moje pětileté Planiky se proměnily v dokonalé houbičky plné vody – až na to, že houbičky se daj vyždímat! Ždímám aspoň ponožky – voda, špína, smrad. Příště už na to nešáhnu.
Michal: „Přijde mi, že máme čim dál tim víc odpočinkovejch dnů.“, spokojeně se souká po pozdní snídani zpátky do spacáku.
Mišel: „Timdle tempem dojdem za tři dny tam, kam došel Tomáš včera, TV.“
Šů: „Ježíš to neřešte!“
Michal: (úplně klidně) „Mišeli, hodils mi ponožku do kafe!“
Mišel vypráví: „To byl ňákej chlápek, co lez na ňákou horu, né TV, a to bylo v ňákejch třicátejch letech, né TV a ten měl sebou jenom tablety s pervitinem a čaj z koky, TV, a nic jinýho, TV, ne!“
Terka: „Hele, Bať, a když budu sušit goráč plínou, tak ho asi zničim co?“
Šů: „To akorát budeš mít mokrou plínu a stejně nic neusušíš. … … … Ty máš sebou plínu???“
Terka: „No, to sem ukradla Juráškovi…“
Michal: „Počkat, já jsem si furt myslel, že mluvíš o kocourovi – Jurášek sem, Jurášek tam, nakrmit whiskas.“
Mišel sedí před stanem ve své luxusní umělohmotné teplákové soupravě se svítivě zelenými pruhy, kšiltovku na hlavě, v ruce cigáro: „Tomu řikám pořádná dovolená, néé TV.“
Šů: „Ty bys měl sedět spíš na Slapech s tim jak vypadáš.“

Co příště nezapomenout:
- rukavice
- více sladkostí
- namazat si boty
- funkční zapalovač
- tužku
- nepromokavé kalhoty
- na prostor nenáročnou a zábavnou hru
- šusťákový obal na spacoš
- bažanta !!!!!
- maso v jakékoliv (no to zas přehánim) formě
- pytlíček s náhradními díly ke stanu
- mulťák

Vyhrabali jsme se asi ve čtyři. Honza: „JDEME! MUSÍME NA FAHARÁŠ!“ V momentě, kdy máme komplet zabaleno a chystáme se nahodit bágly na záda, začíná samozřejmě no co? No chcát! Terka: „Tak stavíme stany, ne?“ My: (téměř jednohlasně) „NE!“ Prší, prší, prší, prší, pak chvíli neprší, narážíme na pramínek – Honza s Michalem se nadšeně vrhají vytvářet vodní stavby k nabrání vody – výsledek je skvostný, ze stráně trčí ven červený trychtýř – mám to na fotce. U pramínku občas vysvitne slunko, je to úplná náplast na duši. Bohužel je evidentní, že tam, kam jdeme, vládne lezavý chlad, mokro a neproniknutelná šeď. Na dalším kopci už je to jasné, za námi nádherný výhled na Piatru (bílá, bílá, strohá bílá a dramaticky vkusně nasvícené mraky – nefotila jsem, musela bych se vymotat z ponča, sundat batoh, vyhrabat aparát… atd., ale mám ten pohled schovaný pod víčky), před námi… no darmo mluvit! Tolkienovy Mlžné hory. Scházíme do sedýlka a hle – konečně jsme dosáhli hlavního hřebene toho zatracenýho Fagarase. Michal: „No jo, to se hned pozná, že už sme na F., všude kolem modro, v údolí svítí sluníčko, jenom nad náma je hnusně!“ Táboříme v dalším sedle – je pozdě a tam, kam jdeme vůbec není vidět, takže nic jiného nezbývá, místo pěkné, ale nevhodné, je jasné, že bude vichróza. Pod námi bača se stádem, jeho psi si nás standardně přišli oštěkat. Michal: „No jo, ten je! Typická fagarašská rasa, jedno ucho nahoru a druhý dolu, úplná klasika.“ Michal má zcela nepokrytou radost úplně ze všeho kolem, protože je to prostě typické fagarašské. Zajímalo by mě, jestli ho těší i mlha, teplota 4 stupně, déšť a vítr…? No nic, návraty ztracených synů se nikdy neobejdou bez sentimentu. Přišla sms od Toma: Ten magor nejenže to stihnul, ale ještě se v Brasově děsně ožral s Rumunem – dorozumívali se anglicky – třeba mu to pomůže dosáhnout lepších výsledků v rozřazovacím testu na letní škole angličtiny, kvůli které nás celou dobu tak honil. To, že si s sebou opravdu odvezl hezké počasí mu nezapomenu asi tak stejně, jako mu kluci nezapomenou, že si s sebou odvezl marihuanu. (Oprava: Hučkař mi vysvětlil, že si ji neodvezl, že už žádnou neměl. Skoro to vypadá, že na ní měl stejný rozpočet jako třeba na jídlo…) Je chladno – usuzuji, že dozrál čas na griotku s rybízovým čajem. Ruku v ruce s padající tmou si to přihasil šílený vítr. Aby ne, údolí pod námi je poloviční trychtýř nezanedbatelné velikosti! Gaussova křivka superlativních funkcí našeho stanu zřejmě dosáhla vrcholu už včera. Nakřachlá tyčka se prolomila úplně. Čtvrtina stanu nás celou noc obšťastňuje plácáním do hlavy.

7. 7. 2003

Fagarášský vichr

Bílá, bílá, bílá, bílá
Komu by se nelíbilá
Bílé ráno, bílá noc
Bílé kolem trochu moc!!!
Počasí horší a horší, nemůžeme si ani povídat, neslyšíme se přes hukot větru. Jsem zvědavá, kdy nás to odvane dolů – určitě to nebude trvat dlouho. Čím dál tím častěji sním o tom, že se válím u rybníka ve svých modrých bikinách a opaluji se!
Honza: „Tak balíme, bando, a za půl hodiny vyrážíme! Dneska musíme být na nejvyšší hoře Rumunska (nevím, jak se píše – název dodám později ) a to je dvacet kiláků, takže pohyb!“
Mišel: „Tak na to ti, TV, seru, TV!“
Terka: „Dáme další kolo slovní kopané?“ (včera v ní excelovala: „To bylo v takovejch těch kosmírnejch válkách…“; Šů: „Myslíš Hvězdný války!?“)
Ostatní: „Cožééé? Neslyšímééé!“
V dané situaci se vůbec nevyplatí pít, člověk – křehká to lidská bytost – pak musí do toho sajrajtu na záchod. Nejvíce tímto faktem trpí Tereza, jejíž obsese dosáhla takového stadia , že se předevčírem ptala kluků, jestli by jim nevadilo, kdyby se šla vyčurat jenom do předsíňky. Dneska ji Hučkař při dopolední obchůzce přistihl, jak serte na pláni ani ne 20 m za naším stanem. Namísto, aby se zastyděla a se staženýma kalhotama rychle odhopkala aspoň kus do údolí, se ho snažila přimět, aby zalezl zpět do stanu a počkal. Hučkař pochopitelně odmítl.
„Tak se aspoň otoč a jdi jinam!“
„Neboj!“
Zasloužila by, aby ji při tom někdo vyfotil.

Honza: „Já bych šel!“
Michal: „Já taky.“
Já: „Já taky.“
Terka: „Já taky. Ale venku je fakt hnusně!“
Honza: „Co to znamená?“
Terka: „No že bych šla. Ale kdybych tady mohla zůstat ležet ve spacáku tak by mi to vůbec nevadilo.“
Honza: „Aha.“

Honza agituje: „Pojďte ven, je tu teplo, jdeme, je vidět i na 10 metrů!“
Já: „Jé ahoj, Tomáši, co tu děláš, já myslela, že už se někde učíš anglicky.“
Honza: „Pojďte, venku je krásně, ptáci tu lítaj – teda spíš padaj – TEĎ vidim do údolí, poďte ven! Mišeli, teče tady pramínek s pivem! Slyšíte? Právě ustaly větry!“
Já: „Tobě Honzo ustaly větry – to musí být Šů ráda!“
Honza: „Hele a támhle jsem viděl modro … teda skoro. Vylezte bando, ukážu vám Kanáry!“
Mišel: „Ty tam máš kanáry, co tam dělaj?“
Honza: „Chčijou ti na stan, takže si myslíš, že venku prší, přitom je tady 30 stupňů ve stínu!“

Kluci hrajou golf s holema:
Michal: „A Mišel je jamka!“
Honza: „A je to časovej limit, dokud se Mišel nevychčije.“
Mišel: „Pomóóóóóc! Vráždááááá!“

Honza: „Zkřížíme meče!“
Michal: „Jasně, jeden za všechny, každej sám za sebe.“

Atak byl celkem úspěšný, pět ze sedmi účastníků chce vyrazit. Problém je v tom, že vždy, když se rozhodneme začít balit, začne zrovna pršet, takže z toho pokaždé nakonec sejde. Šů s Terkou jsou tvrdošíjně proti jakémukoliv posunu v tomto počasí. Nezbývá než razantně zakročit. „Začínám balit!“, zařvu – ostatní se více či méně ochotně připojí. Dohodneme se, že dojdeme alespoň k bivaku, to jsou 3 km. Cesta ujde – pramínek – bivak je trochu níž v údolí, je kolem něj vidět, občas prosvitne sluníčko. Jinak ve špatném stavu – člověk by v něm spal pouze v případě krajní nouze, evidentně do něj teče. Nahoru stoupáme skalnatým žlábkem – je hezky, na obloze svítí taková zvláštní žlutá koule a hřeje to … Idylka netrvá dlouho. O kus výš začíná foukat. Ale ne jen tak foukat jako že foukat, nýbrž FOUKAT! Včerejší poryvy, při nichž se nám zlomila tyčka byly oproti tomu domácí mazlíčci. Tohle už je průser. Mlžné hory předvádějí, co umějí a očividně nás nechtějí nechat projít (podobností naší výpravy s Pánem prstenů by se našlo víc…). Umějí toho dost. Zlovolný vítr nás zfackoval kroupami tak zle, že jsme upustili od cesty přes kopec do dalšího sedla a slezli do nejbližšího údolí postavit stany. Poryvy s námi házely sem a tam – začíná mi být jasné, že v těchto podmínkách nejsem ochotná nejen sápat se na jakési Moldovenau, nýbrž nejsem ochotná sápat se po Fagarasi vůbec!!! Tzn. Jsem pro všema deseti, aby se zítra sestoupilo. Věřím, že ostatní smýšlejí stejně. Začíná toho být opravdu příliš – nikdo není schopen snášet takový nečas neomezeně dlouho. Šušňa vypadá velmi zle – podezřívám ji ze zimnice, Michala bolí v krku, Terka kašle, já jsem celá rozpálená a je mi pořád kosa… V údolí fičí úplně stejně moc jako nahoře. Místní bača (sympaťák, překvapivě mladý, komunikuje s Hučkařem, jinak klasik: holiny, vaťák, ovčí kůže, huňatá čepice, sukovice, přes to jakýsi obleček, kapuci a návleky z igelitu – zjevně si šil sám) nám ukazuje místo, kde údajně nejméně fouká (hovna, šutry, mokřina) . On by to rozhodně měl vědět, ale já osobně jsem žádný rozdíl nezaznamenala. Stavění stanů by bylo komické, kdyby nebyla taková zima, díky níž je snad úplně každý v pořádné krizi, na zemi leží dvě placky a skupinky dvou až tří lidí se je snaží narovnat do tvaru kupole za pomoci provázků, kolíků a hrubé síly (té především)! My ovšem musíme nejprve spravit tyčku, čehož se zdatně ujímá Hučkař. Ve snaze mne zabavit nějakou činností, abych nezmrzla, mi udílí zcela nesmyslné rozkazy, které já zcela nesmyslně plním, následkem čehož 20 minut povlávám po pláni sem a tam svévolně zmítaná Zuzaniným stanem. Nakonec rezignuji, létající obludu surově jednou nohou přišlápnu, do zbytku se zabalím a čekám. Hučkař nakonec tyč bravurně slepil a začínáme stavět – pomáhá nám Michal, protože oni už jsou hotoví. Jen co přivážeme tropiko, tyč opětovně praská, takže celé znovu. Potýkám se s vichrem, který se mi zákeřně a vytrvale snaží vyrvat zbytky stanu z prokřehlých rukou a říkám si: vydrž, vydrž, jednou se to zlomit musí! A taky že jo. Provizorní obydlí přece jen nakonec stojí, je v něm sice taky pěkná kosa, ale není to taková tragedie jako venku. Hučkař ještě staví závětří z kamenů. Bojím se, že mi v noci přistane šutr na hlavě, ne že bych nedůvěřovala H. stavitelským schopnostem (naopak – to, že dokázal dát dohromady stan za daných podmínek jasně naznačuje, že jsou vynikající), ale ten vichr je fakt strááááášnej! V určitých chvílích tohoto dne jsem si nesmírně zazlívala svou ranní (polední-odpolední?) aktivitu, která spustila všeobecné balení a odchod (obzvláště při pohledu na Šů mě výčitky svědomí tloukly ze všech stran), ale nakonec se ukázalo, že všechno zlé je k něčemu dobré. To, že jsme se utábořili právě v údolí, kde pase on, probudilo v bačovi jistou míru pohostinnosti a velmi štědře nás obdaroval brynzou, takovymtimjejich jakože kukuřičnym chlebem a syrovátkou. Nevim jak ostatní, ale já jsem se mohla zbláznit, jak to bylo dobrý! Na dobrou noc mi Hučkař vyprávěl, jak bača bydlí, usínala jsem s vizí teplých ovčích kůží na dřevěné lavici, s pocitem jiného světa a vyjma takových detailů, jako je např. igelit nebo láhev od coca-coly, i s pocitem jiného století.

8.7. 2003

Sestup z Fagaráše, hospoda

Tak bacha . je večer. Sedíme venku u hospody v údolí – pijeme pivo (!), vyhrává nám tu jakási rumunská dechovka (z rádia – bohužel ne origoš). Pět medvědů na stole – Michal je okamžitě překřtívá na líné psy – z našeho pobytu v horách je pomalu a jistě vzpomínka.
Šů: „Vždycky když vlezem do hospody, tak veškerá zodpovědnost je ta tam! Normálně to je: Ježíš půl osmý! Kde postavíme stany?…. ale teď…?
Michal: "Taky bych měl psát. Nejde někde okolo batoh?“
Šů: „Dávám si nohy na lavici, kdyby vám někomu smrděly, tak se nestyďte to říct, já je dám, zase pod stůl.“
Hučk: „Úplně cejtim, jak mi uhnívaj nohy, teď jsem u kotníků.“
Zkrátka hospa!Ale zpátky k dnešnímu ránu. Mimochodem je to neuvěřitelnej luxus sedět na lavici u stolu – a jak to píše :! Takže ráno: hnusně a zima. Fičí. Mlha. U Báčovců (od letošní Fatry už je tento název považován za oficiální) ve stanu se konzultuje cesta. Verdikt zní: Půjdeme tam, kde nás to včera sfouklo, překonáme ten zatracenej vrcholek, pak do sedla a sestup dolů, kde je chata. Zní to dobře, až na ten marast venku. Balíme v dešti, stan úplně prochcanej a vyrážíme. Mlžné hory na chvíli zmírňují zásahy svých spárů a nechávají nás projít (včera to tak nevypadalo), i když vítr se nás i tak snažil shodit do údolí. Chvílemi jsem se bála. Když přišel poryv hodilo to občas s člověkem tak, že musel udělat vyrovnávací úkrok 20–40 cm stranou. Když jdete po hřebeni, fučí to zleva a vpravo je hned vedle cestičky kolmý travnatý svah – do jaké hloubky vede, nelze posoudit, protože se tam válí mlha – je to na pováženou! Po x hodinách dorážíme do sedla. Obávaný sestup se nakonec ukázal jako úplná pohodička. Ráno jsme si všichni mysleli, že budem spát v chatě, ale dole bylo tak hezké počasí, že z toho sešlo. První chata v údolí vypadá hlavně dost neobyvatelně, částečně se rozpadá. Chtěla jsem si dojít na WC, ale vevnitř žádné nebylo. Nakonec jsem našla dřevěnou boudu venku. V ní chyběly na zemi dvě prkna, díra 20 × 20 cm vedoucí, světe div se, přímo do čistého horského potoka. Ani ne 10 m nad boudou korýtko, kde se nabírala pitná voda. Šokovaně míjím osly a jdu se vyprázdnit do lesa – zjevně nejsem ani zdaleka jediná, komu je žinantní srát do potoka. Scházíme dolů, už lesem, říčka nádherná hned vedle cesty. Užíváme si, že vidíme – žádná zatracená mlha! Normálně vidíme. K večeru probíhá akce pivo: Kluci: „Tady je hezkej plácek na stany.“
My: „Fajn.“
Stavíme stany.
Honza: „Tak to dostavíme a deme na pivo.“
Šů: „No počkej, ale někdo tady musí zůstat, přece to tu nenecháme.“
Kluci: zaraženě mlčí a rozpačitě hledí jeden na druhého.
Já: „A to ste si jako fakt mysleli, že vy pudete chlastat a my si tady zatím budem vyšívat?“
Hučk: „Já bych potřeboval zaštupovat ponožky.“
Cha, tak jsme to zase sbalili a všichni jdeme dál – 1. hospa je hnusnej hotel, 2. hospa je RENOVARE, až 3. hospa se ukáže být našim cílem. Dohromady minimálně 3 km. Kluci se tak nadšeně vrhají k okénku s pivem (však taky celou dobu natahovali nohy, seč mohli), že mě jejich chování přimělo předvést před hospodou taneček neandrtálce, který právě ulovil mamuta. Dávám si tři Ursusy (12 ) a jakési jídlo, z něhož se vyklube víceméně řízek s bramborem. Otravuje nás somr-chlápek, neustále mi bere sešit a něco do něj píše, většinou finanční částky, o které se nás snaží ožebrat. Hlavně díky němu se rozhodneme držet hlídky – budeme totiž spát přímo tam, kde pijeme, mezi stoly pod střechou. Noční hovory s Mišelem:
Mišel: „ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
Honza: „Co řveš?!“
Mišel: „Já řvu, TV, ne!“

Hučk: „Tady maj ubrusy jak Na rybníku.“
Mišel: „To jo, TV, akorát že Na rybníku sou víc poblitý!“

HLÍDKY – NOČNÍK: – koho by to napadlo, že z mého skvostného deníku bude nočník…
Anička: ? – 24:00
Tereza: 24:00 – 01:00
Bať: 01:00 – 2:30
Hučk: 2:30 – 4:00
Michal: 4:00 – 5:30
Mišel: 5:30 – 7:00
Šů: 7:00 – ?

Dle okolností Šů vzbudí zbytek skupiny (může i v 8:00) a ten půjde spát někam na louku – bágly pod hlavu. Hezkou hlídku všem! P.S. Na stole je Hučkařova lékárna, kdyby někdo potřeboval inspiraci. Dále pak povinností každé hlídky jest napsat do tohoto sešitu báseň (i krátkou), která bude alespoň zčásti vystihovat náš výlet. Jo a taky neztratit Hučkařovu čelovku, tento deník a můj mobil s časem – zmáčknutím červeného tlačítka se rozsvítí (vpravo)

Já začnu – báseň!

Fagaráš, Fagaráš,
co s ním zkrátka naděláš,
když rozhodne se ukázat ti,
co je špatné počasí,
nezbývá než srazit paty
a do stanu zahasit.
Zima, vlhko, mlha všude
do spacoše rychle zalez,
zítra možná (MOŽNÁ!) lépe bude,
teď to raděj vůbec neřeš!
Klepat kosu, zahřát nohy,
poslední dny klasika,
přitom tiše prosit bohy:
Víme kudy? Víme kam?
Ještě že tu Michal s námi,
v mapách čísti umí on,
ví kudy jít, žádné fámy,
žádná krize, žádný shon.
Hory zkrátka nejsou sranda,
smyjou z lidí přetvářku i hřích,
jakákoliv účelová propaganda,
vzbudí na nich jenom smích…
Hory krásné, tvrdé, nahé,
vracejí nás zpátky na zem,
letos koncem příliš vlahé,
stejně po nich rádi lezem!

Anička! OPILÁ

Hlídce a hore zdar. (už sem jak Jeff :)
Báseň (převzato): (zčásti)
Jó takový probuzení po vopici, to je věc.
Žízeň není k uhašení, hlava bolí jak hrnec.
Kdo nepije, neví, co je opilcovo ráno.
Jedem domů, to mě sere, ale už je dáno.
Tak zas příště snad se sejdem, v horách nashledanou.

To jsem zvědavej, co tu budu do půl třetí dělat.
Průběh hlídky:
01:21 – NUDA
- po zběžném ohledání
- 2× LUCKY STR.
1× LM (posléze přeškrtnuto a napsáno 0)
0× SPAJTA
0× MARLBORO
5× URSUS (EMPTY)
1× RIESLING JIDVEY (- )
1× PIETROSA MERLOT (- )

1:38 – NIC SE NEDĚJE
1:45 – ROZBYL SE ZAP (NEVA MÁM SVŮJ)
1:52 – CIGÁRO END
2:10 – MIŠEL SI PRD
2:24 – NUDA
END

Honza

2:53 MICHAL SI TAKY PRD, ALE JEN MÁLO. SYNDROM KRÁTKÉ KŮŽE ZAVŘE OČI OTEVŘE PRDEL
RUMUNI JUCHAJ NA NĚKOLIK PÍSNÍ FURT DOKOLA. (NEBO TO NEPOZNAM)
3:06 BYL MĚ TU ZKONTROLOVAT VELKEJ BÍLEJ HAFAN. NA TICHÉ VYBÍDNUTÍ (PADEJ) ŠEL OBCHÁZET JINAM (ALESPOŇ DOUFÁM)
3:18 NUDA DOKONCE UKLÍZIM
3:23 ANNA JDE NA TOALETU
(TENTO ZÁPIS JE SICE PŘESNÝ, ALE MOC MĚ NEUSPOKOJIL TJ. NEZÁBAVNÉ JEŠTĚ ZDE DOPISUJU DENÍK TEĎ STAVÍM SALAŠ)
3:25 JDE ZPĚT
3:27 POSEDÍ CCA 2 MIN A ZALÉZÁ
3:31 RUMUNUM JSEM KŘIVDIL ROZJELI TO NANOVO, ALE TEĎ UŽ 5 MIN. NIC.
3:40 TAK TO JE ASI DEFINITIVNÍ HUDEBNÍ KONEC. MLADÝ RUMUNČATA MUSEJ BEJT DO 4:00 V POSTÝLCE. JSEM ZVĚDAV CO TU POTÁHNE ZA ZJEVY.
3:55 TAKY SE DU VYCHCAT
4:02 BUDIM MICHALA ŠOKEM

 Hučkař

MICHAL
4:08 – právě jsem přišel na to jak na mobilu zjistim kolik je hodin
5:00 – v monastýru bijou zvony
Zkusim vyplodit tu báseň pro Aničku

Faharáš

Mlha kam se podíváš,
že jí není rovno,
i když oči napínáš,
stejně vidíš hovno.

Teplota je konstantní,
něco kolem nuly,
Žrádlo žerem instantní,
táhnem ho jak muly.

Pořád lezeš nahoru,
sus, sus, sus, sus.
Já se na to vyseru,
ten pes není ursus.

Vítr fouká pod pončo,
nepomáhá goráč,
Mišeli, stav na kafčo.
Rozsypal ho! Soráč.

V botech máš jak v rybníku,
protože furt leje.
Asi sem chyt koliku,
od žaludku zleje.

Bomba s plynem dochází,
stejně jako voda.
Puchejře se ohlásí,
v prstech zima bodá.

Přesto všechno sem tu radši
s touhle partou magorů,
než před telkou na svým gauči
dělat živou mrtvolu.

MICHAL 2003

5:30 – jdu budit Mišelka

9. 7. 2003

Monastýr, jízda na kládách, Brašov

Vstáváme brzo – přece jen chceme vysmahnout před tím, než podnik otevře, když už jsme se jim drze vychrápali přímo na verandě… zas na druhou stranu my přece nemůžeme za to, že zrovna když jsme chtěli jít spát začala bouřka. Popocházíme směrem k monastýru a hledáme místo, kde bychom mohli chvíli sušit stany (aspoň z toho nejhoršího). Je to kuriózní, protože klášter včetně blízkého okolí je vymydlený, čistý, upravený jako obrázek, zatímco hned na druhé straně silnice je lesík plný odpadků a humusu. Jsem strašně nevyspalá a mám děsnou kocovinu – po 3 pivech (EHM EHM EHM). Stačí pár dnů zdravého pohybu a tělo se vehementně vzpírá i tak častému společenskému neduhu, jako je alkohol. Následuje prohlídka monastýru – hezký ale na můj vkus příliš ze škatulky, obdivuji místní vegetaci – v ambitu trůní až podezřele velký durman. Místní mnich se pozastavuje nad Michalovými vlasy a náušnicemi – sám má plnovous až do půli hrudníku… Připadám si trochu nesvá – člověk nezná místní zvyklosti, bojí se, že vleze někam, kam nemá, udělá něco, co se nedělá. Kaple uprostřed čtvercového dvora mne upoutala natolik, že bych se i přes svůj zapřisáhlý ateismus byla ochotná do ní chodit několikrát týdně zpovídat. Čeká nás asi 10 km cesty do nejbližší vesnice (doufám, že se z toho zase nevyklube „městečko“), kde by údajně měl jet autobus. Jdeme po asfaltce a šíleně nás to sere – silnice rovná, nudná a nekonečná (aspoň že neni vedro). Ve chvíli, kdy už toho máme nad krk, projíždí kolem náklaďák s dřevem. Terka na posl. chvíli zkusmo zvedne palec a světe div se, auťák okamžitě zastaví. Propadáme panice – sakra co teď, dyť se tam nemůžeme všichni vejít, přece nebudeme balancovat na kládách s báglama na zádech… Nakonec to jde, kluci a zavazadla putují mezi klády a kabinu, holky do kabiny. Chlápek nás dovezl přímo až na nádraží. Jede to za hodinu. Kupujeme čerstvý chléb a nenasytně ho do sebe cpeme – konečně normální jídlo. Příležitostní lovci mamutů též pivo. Jsem přežraná a padá na mne únava. Nemám vůbec žádnou energii, došla šťáva, došly vitamíny, vyrážka na rukou se úspěšně rozlejzá. Ve vlaku chrápu – aspoň chvíli. Brasov pořád stejnej, do centra jedeme autobusem, lístek 7000 lei, štípátko = klasická děrovačka. Hotel – příjemný recepční nechá Terku, Michala a Mišela spát dohromady v dvoulůžáku – Terčino vysvětlování, že se nechce oddělit od svých kamarádů, nejprve chápe tak, že chceme spát všech 7 v jednom pokoji… Vyházím mokré věci z batohu a tryskem do sprchy – je to absolutní lábuž. Směju se při představě, že zítra si můžu dát ještě jednu. Večeříme melouna a pak jdeme do hospy. Nacházíme takovej docela ucházející bárek (pivo 26) a usedáme.je to fajn, ale už nic zvláštního, nic nového. Jako kdybychom šli do hospody v Praze – prostě kalíme. Pouto společně strávených dnů v horku, v zimě, v žízni, v mokru zůstává viset už jen v podvědomí – obrazně řečeno asi tak o 1000 m výš. Kluci dávaj tequily, na baru předvádíme bodyshot – Hučkař mi vylil do pupíku skoro celýho panáka, takže mám Aztecu až na kalhotkách a vypadám jako kdybych se pochcala, Mišel, standartně již o sobě vůbec nevědouc, dělá ostudu – plive na podlahu a tak. Raději ho odvádíme domů. Barmani si nás oblíbili natolik, že nám cpou telefonní čísla a v závěru si s klukama dávaj rande zítra v sedm před hotelem. Recepčnímu se znechuceně protáčejí panenky, když kolem provádíme Mišelka. Vrhám po něm blyštivě zlomyslný úsměv. Ať si zvyká, co jsou zač, ti Češi.

10. 7. 2003

Brašov

A dneska? Dneska mám narozeniny já! (pro případ, že bych to zase chtěla zapomenout, je mi 22) Dostala jsem fůru věcí: kytku (Bať), meloun (Šů), nakl. okurky (Hů), arašídy a gumový medvídky (Terka). Taky sms od našich – UK OK. : Sama jsem si nedělila příslušnost do skupiny goretexových mužiků. Ty kalhoty jsem nakonec koupila – jsou krásný!!! Den je jinak pohodově proflákaný. Pořád pobíháme po obchodech, vši nakupujou – Honza taky kalhoty, Šů bundu, Hučk windstopperku… Hodně žerem – konečně taky, hodně spíme, dvojí, nakonec nezdařený výlet k lanovce a večer na pokoji. Ráno nás vzbudila Šušňa slovy: „Ahoj, jenom jsem vám chtěla říct, že jsme vaši noví sousedé – přestěhovali jsme se!“ Úleva a radost v jejím hlase i obličeji byla přímo úměrná tomu, že předtím spali na čtyřce – tj. pokoj, který a) nemá okno; b) má špatný zámek; c) jediná židle v pokoji se rozpadá, d) postel se taky rozpadá; e) noční stolek nemá šuplík; f) nejde vyvětrat; g) je hnusnej, h) straší tam!!! Aby toho nebylo málo, rozhodla se Šů aktivně usušit stan. Pověsila ho na mříže na okně a odkráčela na poštu vzdálenou cca 5 minut od hotelu. Během cca 5 minut od jejího odchodu se strhla šílená bouře… jo a vedle stanu si postavila boty – nevim proč, protože byla jediná, kdo je měl téměř doopravdy suché … každopádně už nemá! Předchozí zápis je úplnej nesmysl, protože Šů má s sebou jenom jedny boty – pohory a následkem jakési nehody též 1 (slovy jeden) sandál. Na poštu jsem ji osobně viděla odcházet, a tak vím, že po jedné noze neskákala. Takže oprava: ty boty byly s dalším stanem ve vedlejším okně a patřily Michalovi. Z pochůzek po Brasově si vybavuji tržiště (5 rajčat a 4 papriky za asi 12 kč) a takovej velkej zastřešenej prostor, kde to hrozně smrdělo – kupujeme origoš rumunské sýry od babči, dává nám normálně ochutnat, všechno bere přímo do rukou, doufáme, že se z toho nepo… Fascinuje mě úplně klasická bába kořenářka. Večer jsme poseděli jen s vínem (sýrem a špekem) na pokoji, přišel Ionut (čti jonúc = rumunsky Honza), milej sympatickej chlápek z včerejší hospody, jsem unavená, a tak jdu brzo spát. Nechce se nám domů.

11.7. 2003

Odjezd z Rumunska

Budí nás přehnaně aktivní Tereza, vyháním ji z pokoje slovy, že my máme sbaleno už od včerejška, takže hodláme až do sedmi spát. A že mám nařízenýho budíka, čímž jsem se snažila decentně naznačit, že se příště nemusí obtěžovat… V sedm ji tam máme zase. Já: „Terko, nevim jak to děláš, ale já ať kdykoliv vlezu do kterýhokoliv z našich 3 pokojů, tak tě tam vždycky najdu.“ Pobalíme, zkontrolujeme, razíme koupit chleba a najít zastávku. Čerstvý chléb samozřejmě v „alimentari“ ještě nemaj, takže včerejší – Rumunsko dost trpí kulturou igelitu, ale na nepatřičných místech – viděli jsme cestou koně ustájenýho v 6 čtverečních metrech tohoto materiálu, ale pečivo do něj zabalené ani jednou!!! Takže kámen! Terezina přehnaná aktivita vypadá tak, že pobíhá, mluví, organizuje, řeší, zřejmě je ráda, že už jedeme domů, srší energií na všechny strany, vláčí nás na zastávku autobusu, aniž by se obtěžovala nám říct, že vlastně vůbec nevi, kde ta zastávka je, ale že tam viděla projet bus č. 4, takže vydedukovala, že tam někde být musí. Pochopitelně TAM (Šů: „Terko, ty jsi tu zastávku viděla … tak mi prosimtě řekni kde?!“; Terka: „TAM!“) není! Ptáme se, vracíme se, nacházíme, jedeme, revizor nás kontroluje úplně všechny, a to tak, že nám lístky trhá vejpůl, kromě Honzy. Zřejmě proto, že Honza lístek nemá. Je komunikativní a směje se na nás. Na nádraží jsme dostatečně včas. Hučkař mi s dobrým úmyslem kupuje k snídani kebabči – zřejmě se mne chce definitivně zbavit… Vlak: Máme v kupé indiánku, je neuvěřitelně velká, vypadá jako kůň a mluví jenom španělsky – jede naštěstí jen do Aradu, ale i tam budeme až odpoledne. (Šů: „Kobyla se složila.“ – poznámka k oné paní, která se nám nepochopitelným způsobem nasoukala do rohu tak, že opravdu zabírala jen jedno místo k sezení, a usnula). Nuda, nuda – zaháním ji soustavným jedením – drncání vlaku nějak podporuje trávení či co. Nuda, nuda, dlouhá nuda.
Michal, Šů a Honza hrají mariáš, ostatní – nuda!
Michal: „A máte někdo ten Reflex?“
Hučkař: „Ne, ten si vzal Havlíček.“
Mišel: „Já myslel, že ho spálil?“
Hučkař: „To ne, Havlíček spálil jenom ty stránky, který už čet. Přece to nebude zbytečně tahat.“ K večeru téměř všichni usínají – my chvíli kalíme ve vedlejším kupés Pavlem z Brna – je to takovej ten výřečnej, živej, docela hlučnej typ, evidentně rád středem pozornosti, nicméně dost inteligentní i vzdělanej, takže v jeho případě to není na škodu – zkrátka ideální typ pro pobavení čtrnáctihodinovou jízdou vlakem zdeptaných Pražáků. Dává nám ochutnat „nejznámější rumunskou pálinku“ – klasa: plastová lahev, etiketa přinejmenším podezřelá, cena plus minus 8 Kč. Ze slušnosti si dávám loka a oněmím překvapením – ono je to totiž vážně dobré – velmi ucházející hruškovice bez syntetických přísad. A my o ní nevěděli – SAKRA! No tak snad někdy příště… kolem prochází rozespalá Šů a vypadá úplně jako hrabě Peyrac…
Vtipnej slovenskej celník (velmi velmi výhružně): „Čo! Vy tady fájčítě!?!?“
Terka: „Já myslela, že … ale tohle je kuřácký kupé…???“
Celník (velmi výhružně): „Fajčiari alebo niefajčiari to ma nezajímá! Nikdo něbude fájčiť keď idě kontrola!“
Terka: „Tak to se nezlobte, my jsme…“
Hučkař: „A můžu dostat razítko?“
Celník (výhružně): „Razítko dostať nemožetě, ale otlačok áno!“ Kolem 12-ky si jdu lehnout do prázdnýho kupátka. Párkrát mě budí celníci, balíci, štípáci a tak, ale vcelku už nevím o světě. Ráno mě opětovně burcuje Terka (asi je fakt ráda): „Za 10 min jsme tam!“ Sednu si a zavostřím kalným zrakem skrz vokno – moje nejposlednější naděje, že vlak v noci přepadnou teroristi, unesou nás do hor a budou nás po nich s bičem v rukou nutit chodit, se definitivně rozplývá v šedé realitě. Vidím Prahu. Zavřu oči a vidím Piatru, vznešeně bílou, pyšnou, s nosem zabořeným v oblacích. Pod nohama mi šustí tráva. Vůně mateřídoušky. Za zády kamarádi, téměř v mracích, podávají si ruku s pomalu klesajícím sluncem. Vítr v uších. Rozpřáhnout ruce a letět. Závrať. Sen. Otevřu oči: Praha! Praha a nekompromisně vtíravý fakt, že naše velkolepá výprava právě skončila.

P.S. Ale zkuste hádat, koho byste tam našli, kdybyste dnes večer zavítali do jedné nejmenované smíchovské hospody…?

Časově nezařaditelné:
 – Blesky nad Fagarasem – pořád
 – Já: „Ty jo, to je ale luxusní sraní s takovymhle výhledem.“
 – Hučkařova nová videohra sestávající ze sestřelování much ve výřezu stanového vchodu dobře mířenými výdechy. S postupujícím večerem se obtížnost zvyšuje.
 – Od té doby, co odjel Kibic, spí Kňour ve stanu s Kromaňoncem. Protože je Kromaňonec v zásadě velmi hodný člověk (ačkoliv si to většinou díky svým chvilkovým omezenostem není s to sám o sobě uvědomit, nebo na to díky Kibicovým konopným produktům soustavně zapomíná), zdá se, že má na Kňoura chvílemi i vylepšující vliv. Kromaňonec se často dá velmi dobře identifikovat na základě své podobnosti s Polednicí. Naše Polednice vlastní hakysak za dva tisíce. Pravda má trochu problémy s rovnováhou – kdyby chtěl vejít do dveří, pravděpodobně by se netrefil, ale jinak je podobnost opravdu velká.
 – Hučkařův tvrdošíjný, téměř nikdy neutuchající a vždy falešný zpěv jedné a té samé písně od Kryla.
 – Bača milionář se od bačy nemilionáře pozná tak, že před turisty utíká. Bača nem. naopak utíká k nim a snaží se vysomrovat, co to dá. Náš bača sýrový král byl z úplně jiné kategorie – hodný člověk (těch už je dnes málo). H. říkal, že krásně voněl – poctivě, čistě (míněno ve smyslu nechemicky, pochopitelně ne umytě.)
 – Hučkař: „Vlastní nohy nikdy nesmrděj tak jako cizí!“
 – Když jsme sešli do údolí, změnil se tlak a vši začali srát vrstevnice.
 – Hučkař: „Holky, ale vy se vůbec nepotkáváte v tý konverzaci. Potkávejte se!“
 – Honza: „Zabloudilo kuřátko…“