1. Výprava se chystá

Členové expedice: plánovač celé akce Honza, vyjednavač a hlavní speaker Šů, zábavní člen a maskot Holcman a kronikář Michal (tedy já).
Nástěnkáře Michela jsme letos nechali doma.
Všechno to začalo na Ukrajině, když jsme koukali z Ukrajinských karpat na rumunské jenžto byli o poznání vyšší, skalnatější a drsnější. Ale to bylo loni.
Ve středu 21.6 v hospodě U Sokolovny ve Vršovicích při příležitosti oslav Šůiných narozenin se sešlo celé osazenstvo (tedy jako my čtyři) a padlo konečné rozhodnutí: pojedeme stopem do Bratislavy v sobotu ráno 24.6. léta páně 2000. V té době jsme ještě nevěděli, jestli budeme čtyři, nebo jestli budou jen tři. Ano, byl jsem to já kdo haproval a to díky čtvrteční zkoušce z elektroniky, kteroužto jsem úspěšně splnil. (Podrobnosti budou obsaženy v mém životopise).
Nutno jet nakoupiti zásoby potravinové, plynné i jiné. Dále vyměnit obnos korun za mároše (150 DM,– každý), zříditi pojištění, vytřídit vhodné oblečení, stan, károšku, spacák a tak dále a tak dále. Vše narvat do baťohu, napsat cedule “Brno” a “Blava” a tradá.

sobota 24.6. 2000

2. Praha – Bratislava – Štůrovo

Ráno v sobotu 24.6. jsme si dali sraz v 8.00 v Řepích (s Holcem na Smíchově).
V 8.15 volám k Honzovi: ozve se rozespalá Šů: " To už je tolik? Tak mi už nějak vstanem." O půl deváté přijíždíme na Smíchov, kde už Holc čeká 3 cigára. V 10:40 už stojíme na Chodově u dálnice na Brno. Mimo nás tu stojí ještě jedni stopaři. Stopujeme, projíždí zelený trabant, tak všichni skáčeme, protože potom budeme mít štěstí. Postupně přichází asi patero stopařů. Štěstí je tu. Po 40 minutách už Šů s Honzou mizí v dáli. Postupně mizí v dáli i ostatní stopaři a za pět minut dvanáct mizíme i my. Jediní, kdo tam ještě zůstal byli ti co tam byli už před námi. To by mě fakt sralo. Frčíme to 200 a na palubním počítači svítí chvílema spotřeba 18 litrů na 100 km. Žel nás vyhodil u Velkého Meziříčí u pumpy, protože zahybal.
Jdu se vychcat a cestou zpátky vidím dvě přitažlivé slečny osamoceny nasedat do auta. Oslovím je, nechávám působit kouzlo své osobnosti a už zase frčíme. Akorát se ptali, jestli jim nic neuděláme, tak sem je ujistil, že ne, načež opáčily, že je to škoda. Jedna z nich (ta hezčí) ještě při nepodařeném pokusu zavřít dveře nevinně vyzývavým tónem pronesla: „Já jsem tak nezkušená“. Jinak se, až na to, že jsme málem nabourali, nic zvláštního nestalo. Vysedáme na konci Brna u IKEI, kam slečny jely koupit boty a jdeme k benzince. A tam, kde se vzali, tu se vzali, Šů s Honzou tu u stolku svačí.
Po radostném shledání přišlo příjemné zpestření v podobě mávajících mažoretek v minisukních na korbě pomalovaného amerického bouráka, za nimž jela kolona fakt nadupanejch, vobrovskejch hranatejch americkejch bouráků. Prostě káry jako svině. Jednomu Cadilacu jsme nakoukli i pod kapotu. Vypadalo to jako něco mezi autobusem a letadlem. Dodělali jsme cedule „Bratislava“, mávli slečnám, kteréžto již měli nakoupené boty a vraceli se domů do Lipnice a Kamenice, a vydali jsme se stopovat. Nejprve na výjezdu z pumpy, ale tam to netálo za nic, pak o kus dál. Po 35 minutách jsme stopli dodávku. Zastavili až u Honzy s Šů, ale ty řidiče překecali, ať nás vezme všechny.
Cesta v zavazadlovém prostoru ubíhala celkem dobře. Náš slovenský řidič profesionálně umluvil všechny celníky a podobné uniformované potížisty v tmavých brýlích hláškami typu: „Tož, chceli zme urobiť dobrý skutok. Tuto studenti jedů až do Rumunska.“, nebo „K proclení máme iba zopár drobností a stopárou.“ V Bratislavě maj dost dobrej vysílač. Po výměně 600.-Kč jsme dali pivko (Šů banán) pojedli a navečer v 19.20 nás už odvážel vlak z Bratislavy hlavné stanice do Štůrova za 132.-Sk. Po deváté jsme ve Štůrovu a už se stmívá. Holt východ je východ. U pumpy kupujeme NATURU a slyšíme z rádia plynulou Maďarštinu. Maďarština je fakt prdel, prostě Wimer hadr. Po ušlápnutí asi 4km k pěšímu hraničnímu přechodu od místních paní zjišťujeme, že přechod zavírá ve 20.00 a že máme smůlu. Po chvíli bloumání vlézáme do kempu, kde jsou i záchody a umývárna, za nimiž rozbíjíme (rozuměj rozkládáme) károšky a spacoše. Ještě zíráme po hvězdách, přičemž po chvíli usínáme. Až na Holcmana, protože má na zádech kámen a tak se mu blbě spí.
Poznámka: Na Slovensku jsou fakt krásný holky.

Neděle 25.6. 2000

3. Budapešť – Arad

Neděle 25.6. V 6 hodin nás budí Honza. Bílá obloha dává jasně najevo, že dnes bude pršet. A skutečně. Asi po deseti minutách bdělého stavu tu jsou první kapky. Baleni pod střechou dámských záchodků probíhá ve vcelku pozitivní náladě, jen tu a tam proběhne rozcuchaná osoba v noční košili s rolí čehosi bílého v ruce. U východu nás staví postarší správce campu a vyžaduje nocležné. Vcelku uvítá, že stokoruna je v českých korunách.
U Dunaje chvíli postáváme, protože na druhé straně je nádherná a obrovská bazilika. Voda v Dunaji je překvapivě čistá. S Honzou se shodujeme, že tak širokou řeku jsme ještě neviděli. Jen Holc machruje, že Rýn je širší. Za 20.-Sk na osobu kupujme lístek na loď, jenž nás převeze do Maďarska. Samozřejmě nejprve musíme přes celnici. Jediný já jsem dostal razítko do pasu, to bude tím kouzlem osobnosti. Na lodi je s námi asi pět automobilů a skupinka lidí. Loď je upoutána na dlouhém ocelovém laně na bojce několik metrů od břehu, čehož využívá a jakoby okolo ní opíše část kruhu. Pak se odpoutá a veze nás šikmo proti proudu na druhý břeh. Pořád prší a na mojí šustě shledávám jistý nedostatek – promoká.
Schováváme se v prosklené zastávce, na níž se podepsal zub času. Na jedné skleněné tabuli je nápis černou fixou „szeretlek gabor“, tak hned zamachruju, že vím co to znamená „szeretlek“ – znamená to miluji tě. Romantičtější slovo si opravdu nemohli vybrat. Honza a Holc se vydali hledat autobus a přišli tak do prvního setkání s Maďarštinou. Jedna ženština na ně spustila pětiminutový monolog v jejím rodném jazyce. Když po skončení produkce kluci jen pokrčili rameny, tak se zasmála a odkráčela. Mezitím se v budce nějaký starší upravený pán v plátěných kalhotách jal koštětem vymetat pavučiny. Není zde směnárna, tak nám jiná paní (slečna?) vyměnila 2500 forintů za 20DM. Něž jsme se vydali na autobus, tak pán v plátěných kalhotách ještě vyčistil okna pomocí borové šišky.
Autobus Ikarus stál dohromady asi 1600 For. Cestou do Pěšti vcelku tuhneme. Maďarsko je hezké, srovnatelné s Čechami. My chlapi si dáváme pizzu za 190 For, a jde se do metra. Po chvíli zírání na plán města najdeme nejohmatanější místo na mapě – naší polohu a pak skoro hravě i cestu do stanice Keleti, kde je nádraží. Jaké to překvapení, automaty na lístky jsou jako ty naše za totáče. Jaké to překvapení – také tu mají sovětské vagóny jako v Praze – jen je mají barevně odlišené podle tras. Přestupujeme na červenou trasu a kontroluje nás revizor – pohoda. Po přestupu nás zase kontrolují. Jaké to překvapení – na každou trasu je nový lístek, to není jako u nás v Praze. Pokuta je 40DM, nakonec platíme jen 20, ale jak říká mladý revizor na adresu naší sličné vyjednavačky: „Only for you“.
Nádraží Keleti vypadá jako Masaryčka (včetně jeho obyvatel). Po četných peripetiích a asi deseti návštěvách informací nakonec měníme 60 DM a kupujeme lístky za asi 1700 na osobu do Lökösházy na hranicích s Rumu. V 15:10, po třech hodinách na nádraží, odjíždíme v kuřáckém kupé směr Rumunsko. Hrajeme karty, vcelku se bavíme, komentujeme místní slečny, Holcman už od Prahy pronáší různé hlášky, které mi zakázal psát, páč by pak mňál se Šenbou peklo. Problém! Průvodčí ihned odhalil,že jedeme do Rumunska a nemáme tam lístky; naše nepozorované, tajné překročení hranic asi neprojde. Požaduje asi 4000 F za osobu jenom za překročení hranic. Cena se sice shoduje s cenou, co nám řekli na nádraží, ale 150 DM dohro je prostě moc. Protože průvodčí nemluví anglicky, tak na sebe notnou dobu něco blekotáme, načež na mě spiklenecky kývne, ať jdu s ním do uličky (v kupé je totiž ještě jeden člověk). Z displeje jeho příruční kalkulačky, kterou má u místí dráhy snad každý, náhle zmizí nápis 150 a objeví se 50, což mu briskně vyplatím, doufaje, že mě ostatní neukamenují. Ještě mi cosi vysvětluje, jako že dá dvacku kolegovi, co přijde po něm. Neukamenovali mě, ba naopak všichni jsme docela happy, jak to dobře dopadlo. Ovšem dějství ještě nekončí. Na hranicích přichází druhý průvodčí a s ním problém, protože o předchozím úplatku mu kolega zřejmě neřekl a my samozřejmě nemáme lístky. Mluví plynně anglicky, takže slovo má především Šů. Když mu řekne, že jsme platili 50 DM, tak se zasměje způsobem, jenž nesvětí nic dobrého. Naštěstí Šů briskně dodá 50 za osobu a vyjednává dál. Do chvíle trapného ticha Holcman prohlásí: „Ty vole, to je v o cigáro.“ a nerušeně si zapálí lakinu. Jelikož lze Šů výraz (a náš taky) přirovnat ke slovům typu: „Ne! Nelze. Nezaplatíme. Prostě nepřipadá v úvahu“, tak to nakonec vzdává a odchází. Občas se mihne okolo kupé se slovy " It´s not good", ale už nám dává svátek. Pak si ještě píše naše pasy, že musí ještě napsat nějakej blábol, či co. Maďarští celníci jsou naprosto bez problému. Přejíždíme na rumunskou hranici. Je tu pár vojáků, někteří mají štafličky a prohlížejí stropy. V jednom cestopise se píše, že tudy možná vede balkánská drogová cesta, ale nevim. Celník se ptá za zvací dopis, víza, zpáteční lístek, ale nic nemáme, dokonce ani dostatek předepsaných peněz. Vysvětlujeme, že si jídlo vezeme s sebou. Na celníkova slova „Go back“ se zvedáme, jako že máme jít někam dozadu, ale on kývá, jako že ne, a že to raději nechá na kolegovi. Až časem jsme pochopili, že to „back“ znamenalo zpátky do Prahy. Druhý celník se ptal na zbraně, výbušniny a drogy, pak se přátelsky usmál a odešel. Když tu přišel šok v podobě tmavšího mohutného celníka, který okamžitě nekompromisně zavelel „Curyk do Prahy“. To curyk opakoval několikrát a vypadal při tom sakra vážně. Když nás nějakou dobu podusil, nasadil trochu přátelštější výraz a řekl něco ve smyslu „No dobře, pro tentokrát jeďte“. Holc jako jediný nedostal razítko do pasu a byl z toho úplně v prdeli a dostal depku typu „Vždyť to razítko v pase bylo skoro to jediný, proč jsem jedu. Vždyť to jediný, co mi po tomhle výletě zbude, je pár ušmudlanejch fotek a razítko v pase.“ Zbývala nám jedna stanice do Aradu, při níž jsme projevili svou hloupost a naivitu, a to když jsme falešnému průvodčímu zaplatili 10 DM a 400 Forintů za pět minut jízdy.
Blížíme se do Aradu, stále prší a atmosféra houstne tak, že by se dala krájet. Na nádraží to vypadá dost hustě, přirovnal bychto k nějakýmu filmu, ale žádnej takovej jsem asi neviděl. Měníme 40DM ve směnárně a dostáváme 400 000 lei. Jsme tu milionáři!!Odbyli, ale nenaštvali jsme pár veksloŠů, koupili lístky do Sibiu a odebrali se do opuštěnější části nástupiště. My chlapi jsme si opět koupili pivko a nervozita začala klesat. Dokonce i Holcman přestal každých pár minut prohlašovat, že se bojí a že se mu tu nelíbí. Také jsme rozvedli rozsáhlou a vášnivou debatu o antikoncepčních pilulkách. Vlak nám jel až ve 23.32, což bylo asi za tři hodiny, jenže pak Honzu přepadla geniální myšlenka, a sice, že jsme překročili časové pásmo směrem na východ, tím pádem jsme místo hodiny čekání pouze přeřídili hodinky. Ve vlaku to trochu smrdělo, ale nic extrémního, řekl bych pohoda. Pořád prší a čeká nás osmihodinová jízda vlakem. Jak pravil Honza, podle vlaků se zde dají řídit hodinky, a měl pravdu, odjeli jsme tři vteřiny před plánovaným odjezdem. Byla to klasická 2. třída, takže jsme zabrali dvě a dvě sedačky vedle sebe. V našem oddělení seděla ještě tříčlenná rodina s holčičkou, takže jsme docela v klidu pochrupávali. Asi v půl čtvrté jsme byli všichni vzhůru a do vlaku začalo přistupovat víc Rumunů. Shodli jsme se na tom, že alespoň jeden z nás musí být vzhůru kvůli batohům. Trochu se ochladilo, tak měníme kraťasy za kapsáče. Chopil jsem se propisky a začal dopisovat deník. Mezitím všichni usnuli, jen občas se někdo probudil a prohodil pár vět, či došel na záchod a zase usnul. Začalo svítat. Holcman chrápe, což mě moc netěší, protože s ním spím ve stanu, ale naštěstí to vypadá, že to byla jen vyjímka. Rumunská holčička docela huláká ze spaní, matka jí tiší. Už se rozednilo a je vidět do okolí: krávy, koně, ovce, kostelíky a rovina přechází z pahorkatiny do vyšších kopců. No jo, už se blížíme. Na východě se mraky začínají trochu trhat, tak uvidíme. Tunel. Je 7 hodin a Michal po probdělé noci ráno konečně uvítal spánkem. Už jsem ho dvakrát vzbudila, nejdřív kvůli deníku a pak kvůli tužce. Mraky se totiž pomaličku roztrhávají a na jednom z protějších kopců jsem na chvíli zahlédla sluníčko.

Pondělí 26.6. 2000

4. Sibiu – Turnu Rosu – Fagaráš

Najednou sebou škubnu, leknu se a v panice otevřu oči. Šok! Šušence do ksichtu koukám. Aha, jsme ve vlaku a Šů mě budí, protože jsme v Sibiu a budeme vystupovat. Když se zorientuju budím Holce, jenže on dělá mrtvýho. Honzův postulát (nikdo nevím, co to slovo znamená, ale mně se tam prostě líbí), že rumunské vlaky jezdí přesně (Jako švýcarské hodinky), se opět vyplnil. Po osmi hodinách jízdy nemáme ani minutu zpoždění. Tedy je 7.15 pondělí. Sibiu je vcelku město jako u nás, jen je plné Dáčií. Zjišťujeme, že autobus do Turnu-Rosu – poslední vesnice před horami nejede a vlak až odpoledne. Dostáváme nabídku od taxíkáře v šusťákové bundě že za 150000,– nás tam hodí. Říkáme, že uvidíme. Na poště posíláme pohledy svým blízkým, milovaným a Šenbje. Měníme pár set tisíc, kupujeme si chléb a hamburgery. Ano, opravdu tu je „Fast Food“ a mají hamburgery, ale nejsou to o obyčejné hamburgery jako u nás, jsou takové placaté a o hodně větší. Jen Holcman se trošku obává místní majonézy. No snad se z toho neposerem. Rozhodneme se jet károu, ale levněji. S Honzou jsme se vydali na lov nejlevnějšího taxíkaře a za chvíli už jsou naše bágly nakládány do kufru a na zahrádku Dáčie za 100 000,–. Naivně jsem si myslel, že bytohy na zahrádce připevní gumycukem, ale konopné lano nám pro pocit bezpečí musí stačit. Startér – jak řidič říká elektromotór, samozřejmě nejde a tak jsme roztlačeni ostatními taxíkáři. Bez komfortu, jako jsou tlumiče, vzorek na pneumatikách, funkční palubní deska či kola, která zatáčí, jen když se točí volantem, jsme se samozřejmě museli obejít. Na předpisy typu stůj dej přednost v jízdě, či plná čára se tu nehraje. Prostě to krosí, tam kde je místo. Ještě berem benzín, pak nás Honza tlačil (málem jsme zajeli babku žebračku) a tradá do Turnu Rosu. Fotíme se s řidičem, nabíráme vodu ze studny s rumpálem a celokovovým džberem. Honza zjistil cestu, tak se vydáváme vzhůru vesnicí, podél potoka výš a výš. Přicházíme nově, snad letos opravenému kostelíku a stavení (Rumunsky monastir). Žije tu již 3 roky sympatický, vlídný, mladý mnich, který nám to tu ukazuje, Na to, jak je to nový je to fakt výborně namalovaný, jak kaple někde na zámku. Mnich nám nabízí vejce, ale odmítáme. Kousek pod kostelíkem dáváme hamu papu a těsně před tím, než se stačíme zvednout a odejít, všichni usneme a spíme dvě a půl hodiny. V 15.30 mě probudí štěkot mnichova psa z kostelíka. Začíná kapat a tak navrhuji odchod. Jsme sice Holcem označen za prudéra, že mohli ještě spát, ale přesto vyrážíme. Trochu se rozpršelo, ale je to jen takový jemný deštík, který jen zvýšil vlhkost již tak vlhkého vzduchu. Dostoupáme na konec široké cesty po které jdeme a před námi je první pořádný výstup a to do sedla pod nejmenovanou horou 1820. Turnu Rosu má 380. Cesta se proměnila ve strmou pěšinu bukový lesem a déšť zesílil na slušný liják. Po chvíli vytahujeme ponča, usedáme na batohy a čekáme v lijáku. Po chvíli okolo projde několik promočených Rumunů s borůvkami směrem dolů. Žena somří cigáro. Co bude dál? Moje již pamětnické pončo začalo notně prosakovat, když tu se déšť začal tišit, pak opět zesílil a noknec úplně ustal. Vyrážíme dál po klikatící se rozbahněné pěšině. Já s Honzou jdeme vpředu a vždy po chvíli počkáme na Šů s Holcem. Najednou proti nám kluk, dva psi a pozor, to nekecám, dva koně. Z toho krpálu fakt šli koně. Před námi začne prosvítat konec lesa, tedy louka náš cíl. Honza drásá posledních pár metrů se slovy: „Honzo, máš na to svaly.“ Je nahoře. Mně chybí posledních pár kroků. Kyselina mléčná dělá svoje, plíce supí, srdce pumpuje rychle a nahlas. Posledních pár kroků 3..2..1. Sedlo je dobyto a s ním i první pohled na krásnou scenérii okolních zalesněných hor. Notný kus od nás a nad námi se rýsuje holý vršek oné hory, která nás čeká zítra, Přichází Šů a Holcman, rozbíjíme stany, my fialový a Šů u Honzou červený, jenž jak zjišťují má notný nedostatek v podobě odkrytého vchodu, což by mohlo v případě deště, či větru kritické. Je tu spousta kravských a koňských hoven. My chlapi dáváme uzenou kýtu s bramborovou kaší a poté Šů podává kávu a horkou čokoládu. S naplněným břichem a v suchých věcech jde nálada prudce nahoru, takže dokonce zpíváme… no spíš hulákáme. Holcman má sebou tanga, ale Šů říká, že normální je to pohodlnější, tak kontruji, že tanga si člověk víc vychutná. Po vzrušené debatě nakonec ovocný nápoj tang skutečně rozmícháváme. Přijdou dva pasáčtí chlapci a Holcman čistící si zuby v modrém jágrově spodním prádle u nich vyvolal nelíčenou zvědavost. Ještě si s Holcmanem postesknem, jaknám chybí naše Jany. Protože je zima a jdeme spát. Po Transilvánii se rozléhá TAJEMNÉ VYTÍ.

Úterý 27.6. 2000

5. Vítr v kapse – hora Suru

Ráno asi okolo deváté nás probouzí plynná rumunština z úst roďky co jde na borůvky a jako odpočívadlo si vybrala zrovna to místo, kde stojí naše stany. Kousek pod námi se pase stádo koní a krav. Přichází další borůvkář a sním pes. Somruje cígo a ujišťuje nás o směru (který samozřejmě známe) a o turistických značkách ve tvaru červeného kříže. Balíme, když tu začíná pršet. Fofrem dobalujeme, a vyrážíme skrz poslední bukový les. Honza s Šů jdou napřed a pak my dva. Šů to docela šlape, protože jsme jí vůbec nedošli, až na první zastávce, na konci bučin, ve kterých ona roďka sbírá borůvky. Cesto na hřeben se s Holcem vcelku zasekneme na borůvkách. Mňam. Kousek pod hřebenem hledáme studánku, ale neúspěšně. Sotva jsme chvilku na hřebeni, jsou proti nám dva vousatí bačové s hejnem ovcí. S Holcem na ně halekáme, jako, že kde je voda a oni halekají a mávají dřevěnou holí někam v našem směru. Po čase skutečně skoro na cestě vyvěrá ze skály pramen vody. Jídlo uvaříme zde, protože bůh ví, kde najdeme další vodu. Notně se ochladilo a začíná foukat. Ošusťákováváme se. Trošku kape. Jdeme po hřebeni. Na severu se do dáli rozprostírá krásně prosluněná náhorní plošina nad kterou pluje pár bílích nadýchaných oblaků. Na jihu se táhne zbytek pohoří, nižšího a také zalitého sluncem. Přesne nad naším hřebenem se táhne pruh hnusnejch, červenejch mraků, takže máme pořád zataženo. To je fakt k nasrání koukat se jak je všude okolo hezky. Ohlédneme se a za námy cválají asi čtyři koně a dvě hříbata. V dáli po vrcholu kopce cválá další. Kousek od nás se zastaví a pasou se mezi jen několik centimetrů vysokými zakrslými jehličnatými keříky. Nejlíp to vystihl Honza, když řekl: „Tady bych chtěl být kůň“. Přibíhají další dva a za nimi klopýtá mezi drny asi dvanáctiletý chlapec v holínkách. Tedy nejprve vidíme jen malou čárku pohybující se z kopce, ale když přiběhne k nám vypadá jako postavička z Toma Sayera. Po chvíli námahy a mávání klackem se mu podaří nasměrovat koně směr ke zbytku stáda. Obří krkavec nám přeplachtil nad hlavou. Docházíme ke kamenné mohyle, kterých je tu spousta. Vítr zesílil v pořádně prudký vichr. Omrzají nám nosy a máme docela prokřehlé ruce. Proč jsem byl tak hloupý, když jsem stál doma před skříní a dával rukavice zpátky do přihrádky zpátky do batohu. Jdeme, jdeme a jdeme.Vichr hučí, že není slyšet vlastního slova. Kapuce od šusťákové bundy se třepotá ve větru a dělá zvuk, jako kdyby nade mnou letěla helikoptéra a u nosu stále visí malá studená kapka. Na vlastní kůži poznáváme proč se Fagaraš nazývá větrné pohoří. Najednou se Honza zastaví u vyčnívající skály a blaženě se usmívá. Přijdu k němu a najednou…ticho. Žádný vítr. Dokonce vylezlo už i sluníčko. Odpočíváme v závětří skály a s obavami pozorujeme zlověstnou, do šedých mraků zahalenou, tmavou zlou horu Suru. Snad na nás bude milosrdná. Vyrážíme do vichru. U jednoho stády ovcí, kterých je tu kolem bezpočet sedí na skále mladý pasák. Občas mávne do vzduchu svým pláštěm a zahaleká na ovce, poté si začne pískat písničku, která je ještě chvíli slyšet za námi. Příbytky ovčáků jsou velmi prosté. Jsou to takové stany z plachet dole obložené vyskládanými kameny. Hora Suru je k nám velmi milosrdná. Čím jsme k ní blíž, tím více mraky mizí. Když k ní dorazíme je úplně azůro. Ve výšce necelých 2200m u zbytků zimního sněhu v naprostém vichru rozbíjíme tábor. Je kosa jako v ruském filmu a stan se všemožně kroutí, klátí, prohýbá a třepotá ve větru. Přes specielní ukotvení. Vzhledem k zimě to na příjemnou noc moc nevypadá.

Středa 28.6. 2000

6. Budislavui, jezero Avrig, trojvrchol Mizgavu, sedlo Šerbota

V noci zřejmě mrzlo, což dokazuje i pozdější nález ledu ve stínu kamene. Je pořád zima, až se nám ani nechce ze spacáku (v něm je taky zima, ale ne tak velká). Asi v devět vylézáme. Stan Honzy a Šů je orientován na východ, protože foukalo od severozápadu a stan by jim jinak uletěl. Je úplně jasno, takže jim raní slunce svítí přímo do stanu. Přesídlujeme se na károšku před jejich stan, protože kromě sluníčka je tam i závětří. Balíme, neuváženě jsme odkolíkovali stan. Jen tak tak jsme ho chytili a Šů mi pomáhá ho udržet, než bude složen. Báča (Honza) se šel podívat na Suru a bača se přišel podívat na nás. Plácal cosi Rumunsky, asi o ovcích. Dostal cígo a odešel. Odcházíme po úbočí Suru a drásáme na horu Budislavui. No čekal jsem to horší. Potkáváme dva fakt sympatický bači a jejich pět sympatických psů. Poprvé vidíme nejvyšší vrchol, náš budoucí cíl, Moldoveanu. Bačové nám popisují, která hora je která, jak k jezírku Avrig a kde je možnost noclehu, včetně časů kdy tam dojdem. Mají výborná rouna z ovčích kůží a ukazují nám jak fungují. Je to dost vychytaný. Dostáváme od nich čtyři vylisované bílé kvítky. Vypadají jak z bavlny. Fotíme se i se psy. Když přijde řeč na počasí, říkají, že tři, čtyři dny nebude pršet. Říkáme si, že to musí být zkušení bačové a že na to mají šestý smysl, ale pak uakzuje na krk mladšímu, kde jsou ošunťělá sluchátka od rádia. Varují nás před hady, vlky a medvědy. Prý mu jeden vlk šel po ovci, ale psi ho zahnali. Napíší nám adresu kvůli fotce a odcházíme po prosluněné louce. Procházíme malým sedlem a stoupáme na další horu. Hřeben dál přechází ve špičaté rozpraskané skály po nichž se jít nedá. Když jsme nahoře, přicházíme ke skalnatému srázu. Hluboko pod ním se rozkládá zelenomodročerná větrem lehce zvlněná hladina jezera Avrig. Sestupujeme po skále k jeho břehu. Je tu pár dost velkých hromad do zrzava zrezivělých plechovek a dalšího odpadu. Jezero je do půlkruhu obstoupeno skalami. Přímo pod skalami do něho odtávají zbytky sněhu a naproti odtéká po prudkém srázu dolů do údolí. Dáváme si tu obídek, když tu z dálky sestupuje přes deset kluků jen v šusťákách. Vypadá to skoro na školní výlet, nedaleko odtud je totiž horská chata. Odcházíme po skalní stěně šikmo nahoru Cesta vede po prudkém skalnatém srázu. Na jednom místě je natažen řetěz, aby se mněl člověk čeho držet, ale není to tak hrozné. Chvílemi cesta mírně mizí kvůli korytům od tajícího sněhu, který se zde stále drží. A zrovna tady poprvé za celou cestu se mi z popruhu uvolní láhev z vodou. Ještě dlouho potom slyšíme, jak se v hloubce pod námi odráží od skal. Vyzlínáme po rozpadajícím se úbočí na horu Scara. V sedle pod námi je vidět červený plechový bivak z bílím křížem a o kus níž ve svahu na druhé straně sedla nějaký stan, jako jsou ty naše. Scházíme dolů, kde dostáváme solidní výtlem. Další plán je jasný, obejdeme tuhle horu a utáboříme se v sedle naproti. S hory se vyklubal trojvrchol Mizgavu (2264,2277,22­12 m.n.m). Od té doby co jsme na hřebeni se pohybuje stále ve výšce nad 2000 metrů. Vypadá to , že nám dojde voda, ale je slyšet i vidět, jak se z jednoho svahu stéká. Je to dost daleko, snad najdeme něco blíž. Když zalézáme do stanu v sedle Šerbota je stále modro, jen paprsky zapadajícího slunce hřejí stále míň.

Čtvrtek 29.6. 2000

7. Jsme tam, kde jsme byli

Prší a tak zůstáváme na místě a plánovaný výstup na Negoiu, druhou nejvyšší hora Rumunska odkládáme na zítra. Jíme, spíme, jinak se nic zajímavého neděje. Jen nějací nezbední ptáci nám posrali stany.

7. Censored

V době vzniku tohoto deníku byla tato kapitola z pochopitelných důvodů před běžnými čtenáři sryta.

Čtvrtek 29. 6. Je fakt kosa. Budí nás nějaký ptáci, co nám blbnou na stanu. Je naprosto hnusně, zima a prší. Shodujeme se na tom, že jestli nepřestane pršet, tak výstup na druhou nějvyšší horu Rumunska a zároveň nejdrsnější a nejnebezpečnější část cesty odložíme na zítřek. Pršet nepřestalo, vítr nepřestal, zima nepřestala. To by opravdu nešlo. Je rozhodnuto, zůstáváme. Slejzáme se v Šůinym stanu. A tu konečně přichází čas na mé již dlouho avizované žertovné překvapení pro dny trudomyslnosti. Chvilka napětí, beru baterku, Holcman myslí na stínové divadlo, rozšroubovávám ji, vyndavám pérko, vyjímám udělátor na náhradní žárovku, otáčím ho a překvapení je tu. Využil jsem balkánské drogové cesty a propašoval přes hranice kostku hašiše. Vysypal jsem cígo, vyměnil filtr za papírový, na sycherhajsce nahřál třetinu překvapení, rozemnul do tabáku, nacpal zpět do cíga a už to koluje. Trudomyslnost je tu tam. Dostáváme geniální nápad. Protože Šů doma zapomněla jeden kokos, uděláme hned po příjezdu obří kokosovou párty. Přínesem si kokosky, koka, malibu a další kokosové výrobky, pojedeme do Kokosojed, protože tam létají černý kokosy se žlutým zobákem a je to kousek od Kokostelce. To bude párty, už se nemůžeme dočkat. Honza se snaží zahrát na harmoniku Zelené údolí a později Škoda lásky, ale moc mu to nejde. Nástroje se ujímá Holcman a stanem se rozléhá polka. Začínáme tančit. Po chvíli tančí celý stan. Tančící stan skáče po celé louce, jen občas vypadne harmonikář, a aniž by přestal hrát polku jásavou, snaží se naskočit zpět. Náhodnému horolezci se naskytne zvláští obrázek: Nejprve se začíná ozývat polka a najednou okolo protančí tančící stan s pobíhajícím harmonikářem, jenž se snaží naskočit zpátky do stanu. Stan odtančí a po chvíli odezní i tóny polky. Jednou z toho uděláme videohru.

Vcelku slušně jsme se vyhulili, ale došli všechny cíga, což Holcmanovi způsobí na dost dlouho velké trauma. Hašišové opojení časem, fakt nevim, jak to bylo dlouho, odeznívá, vracíme se do svého stanu a zbytek dne už jen žerem a spíme. Ještě že jsme nešli, protože pršelo celý den. Šů s Honzou mají ve stanu rybníček. Je vlhko, sychravo, větrno a prozože jsme spali přes den, tak někteří nemohou usnout. Já jsme usnul hned.

Pátek 30.6. 2000

8. Negoia, Strunga Dracului, jezero Caltun

Ráno, mlha hustá, že není vidět vůbec nic. Sbírám všechny lahve a odcházím pro vodu k asi 200 metrů vzdálenému prameni. S deseti a půl litry vody chvíli tápu po kopcích v mlze, protože Honza s Šů jsou úmyslně potichu abych to měl těžší. Poznávám kámen, u kterého jsem byl včera na hajzlu a pochvíli se již přede mnou vyloupnou z mlhy dva stany. Balíme a v bělobě okolo nás se ozývají zvonce ovcí, bečení a štěkot. Mlha trochu prořídne a odkryje několik psů, nehnutě sedících do půlkruhu a zírajících na nás. V té mlze to vypadá až mysticky. Každý z nich má jedno ucho nahoru a jedno dolů. Všude kolem jsou ovce, potlouká se mezi námi koza, žere nám odpadky a Holcman (ach ten paradox) somruje cígo do bači. Usmolená Carpatia mu, zdá se zachránila život. Vyrážíme vzhůru mlhou. Konečně je jasné, proč jsou zde turistické značky tak četné a tak blízko po sobě. Jdeme v tradičním pořadí: plánovač Honza, kronikář Michal a za námi v mlze maskot Holcman a vyjednavač Šů. Častěji čekáme abychom se sobě neztratili. Vrchol Šerboty. Další cesta vede přes nejdrsnější úsek celé cesty, má něco přes kilometr a jeho zdolání obvykle trvá něco přes pět hodin. Už začátek je dost adrenalínovej, úzká skalnatá cestička chvílemi mající jen půl metru na šířku a po každé straně prudký skalnatý sráz, kterému do kolmosti moc nechybí. Navíc je naprostá mlha. Chtěli jsme to vyfotit, ale naše automatické foťáky přes onu mlhu nebyly schopny zaostřit. Později se dovídáme od dvou českých turistů, že ty srázy mají asi 300 metrů, a že když to viděli bez mlhy. tak to vzdali. Teď není čas na hrdinství a na řadu přichází opatrnost. Z bezpečnostních důvodů měníme pořadí: Honza to jistí vepředu, já vzadu a Holc s Šů jsou mezi námi. Pomalu slézáme po uzounkém vrcholu hřebene. Dnešní cesta se změnila z vysokohorské turistiky na lezení po skalách a obrovských balvanech. Utahuji si batoh co nejvíce k tělu, aby se neklátil a rukama se chápu skal. Cesta pod horu Negoiu vede po skalnatém polorozpadlém hřebeni. Mlha mírně povolila a my lezeme chvíli po skále nahoru, chvíli dolu, chvíli traversujeme, dvakrát jsme museli spouštět batohy na pásku. Holcman pořád říká něco o tom, proč jsme nejeli k moři, Šů má zpočátku trochu strach a zřejmě i depresi, ale po nějaké době lezení (teda u mě a Honzy to bylo od samého začátku) veškeré chmury opadly a nastoupilo čisté nadšení. Honza uprostřed skal a balvanů jde srát. Vrací se jako nový člověk. Doklimbíme pod Negoiu, kde se cesta trochu zlepší, a kde se vzal, tu se vzal nad námi na kameni kamzík. Než jsme ho stihli vyfotit, odcválal do dáli k dalším dvěma. Cesta na Negoiu je opět vcelku lezení po skále. Holcman stále zjišťuje co je to za obtížnost, dokonce, na to pozor, prohlašuje, že až budeme v Srbsku, tak, že si s námi něco lehkého vyleze. Ano, Holcman se skutečně rozhodl, ač je to k nevíře, že si vezme sedák, uváže se na lano a poleze. Jsme nahoře. Něco málo pojíme. Ani mě nenechali pořádně naobědvat, snědl jsem sotva pár krajíčků arabského chleba, něco málo paštiky a loveckého salámu a už zase sestupujeme. Přicházíme ke slavné Strunga Dracului (Ďáblova průrva). Barvou na skále napsáno ENTER a šipka dolů do průrvy ve skále. Hned od počátku jsou ke stěnám přidělány řetězy mizící v mlze pod námi. Sestup dolů je díky řetězům v pohodě, jen trochu bolí ruce. Upřímně lituji toho, kdo tady poleze nahoru. Jsme u exitu, stačí přejít pár sněhových polí, malý hřebínek a obejít jezero Caltun, na jehož protějším břehu stojí žlutý plechový bivak zřízený místní horskou službou Salvamont. Jezero je mnohokrát hezčí než Avrig. Voda je průzračně čistá a v hloubce tmavě modrá, je tu zakázáno mytí a koupání. Přestože obloha je už téměř bez mraků rozhodli jsme se přespat v bivaku. Je to jakoby rozpůlená obří plechovka. Vevnitř jsou do elka postele šířky dvoulůžek, dále pak stůl a lavice. Kousek od bivaku se travnatá loučka zatáčí dolu a ubíhá do údolí. Vzhledem k tomu, že jezero je ze zbylých stran obstoupeno skalami tvoří to tu takový uzavřený prostor. Chvíli po nás přicházejí dva Češi, právě ti, kteří minuli naše stany a vzdali cestu na Negoiu. Sem přišli zespod, ale prý slyšeli ze skal naše výkřiky typu: „Tý vole to je krpál.“ Dostáváme od nich celou krabku Malborek, na což všichni koukají, jako by potkali kouzelného dědečka (hlavně Holc). Dostáváme loka ferneta, obdivujeme benzínový vařič a vůbec děláme před spaním spoustu takovejch těch serepetiček, o kterejch už mě fakt nebaví psát.

Sobota 1.7. 2000

9. Dofča

Sluníčko, sluníčko a zase sluníčko. Vynášíme věci, včetně sebe samých a rozprostíráme po louce, aby uschly. Naši dva přátelé vyrážejí dříve než my, jak se brzy stane pravidlem a ještě nás obdarovávají druhou krabkou Malborek. Přichází ovce, psi a s nimi jedno velice přítulné černé štěně a bačové, jenž vybírají kasičku s penězi od nocležníků. Po notné chvíli somření, slunění, masírování a tak konečně balíme a vyrážíme. Je krásně a tak se moc nehoníme. Na jednom sněhovém poli se zastavujeme a děláme kraviny, jako pyramidu ze tří lidí ve stojce na rukou (což se samozřejmě nepovedlo). Na jedné super louce se rozvalíme, opalujeme se, žereme a podnikneme výlet na jednu skálu trčící na konci oné louky. Docela jme tu skejsli. Další cesta probíhá po vrcholu hřebene, pod nímž je vidět klikatá silnice vedoucí do tunelu, jež vede pod pohořím. Všude je spousta kytí od kopretin po bouřku. Po nějaké době je na druhé straně vidět výjezd z této chlouby rumunských komunikací. Fotíme rumunské vlajky se „severní točnou“, která ukazuje úplně blbě a opět se zde zasekáváme. Před námi se objevila hora, o které se opět mylně domníváme, že už je to Moldoveanu. Když slezeme do sedla pod ní k velikému jezeru Capri, zjišťujeme, že to sice je dvou a půl tisícovka, ale ne Moldoveanu, ta je ještě osm hodin cesty, která nás čeká až zítra. Na břehu jezera rozbíjíme tábor a chceme se jít vykoupat, ale nakonec se to nějak zvrtne.

9. Zvrtnuté pokračování

V době vzniku tohoto deníku byla tato kapitola z pochopitelných důvodů před běžnými čtenáři sryta.

Zvrtlo se to tak, že jsem dali dva špeky, čímž jsme vyhulili všechen skvělý hašiš, co nám zbyl. Co všechno se ten večer událo asi nemá cenu popisovat. Snad jen ve zkratce: Šůino vyhlášení plavecké soutěže o přeplavání jezera Capri, ulovení kapra a připravení na jakýkoliv způsob. Několikaminutová pěvecká estráda písně Hlásná Třebáň (Já a Šů), Kapr v podání Honzy (nejprve připlaval, pak odplaval a nakonec se chytil na tkaničku), Holcmanův útěk se špekem do Skotských nížin, potom spousty věcí, jenž se už nepamatuju a vše završeno řečí bez souhlásek (např – znamená: tři, dva, jedna, start). Pak jsme se zřejmě nějak najedli a šli spát, přesně nevim, protože jsme se fakt zhulili jak koně (dokonce i Honza). Vlastně jsme s Holcem udělali žranici a bordel ve stanu, když Holc hledal konzervu.

Neděle 2.7. 2000

10. Chata Podragu

Jak název kapitoly napovídá, dnes jsme šli dost po sněhu. Hned za prvním hřebenem je objevil kotel plný sněhu. Dole po námi, uprostřed sněhu trčí kámen a na něm červený pruh s bílými okraji, což je značka, po které jdeme. Já s Honzou jsme si výborně zalyžovali, Holcman zasáňkoval a Šů zaječela, když předváděla neplánované gymnastické kreace, jako jízdu po jedné noze. Další cesta pokračuje po strmé stráni, kde je opravdu mnoho sněhových polí. První překonáváme v pohodě. Druhé Honza překonává také v pohodě, já taktéž, i Holcman v našich stopách nemá problémy. Najednou se za námi ozve výkřik jak ze záhady Blair Witch a Šů už to sviští po ledových krystalkách dolů a zastavuje se až o kameny. Je trošku potlučená a traumatizovaná. Další pole zvládá jen s velkými obtížemi za pomoci Honzy a zbytek radši obchází spodem. Já jsem také několikrát podjel, ale vždy se mi podařilo být čelem ke svahu a včas zarazit prsty do sněhu. Jestli šel Holcman v mých stopách, tak mu moc nezávidím. Docházíme k osudové křižovatce. Obě cesty vedou do chaty Podragu. Volíme hřebenovku. Cestou po hřebeni dáváme u miniaturní Pravčické brány obídek, míjíme pár turistů a konečně (teď už doopravdy) poprvé vidíme nejvyšší horu Rumunska – Moldoveanu. Míjíme jezírko plné rozpraskaného sněhu. Po nějaké době se nám naskýtá pohled na chatu Podragu, náš dnešní cíl. Vypadá to jako drákulovská chalupa. Nachází se v kotli pod námi obležena spoustou jezírek a kamení. Po dvaceti minutách jsme tam a tu kdo jiný, než naši známí Češi. Spravují to zde dvě ženštiny, z nichž jeda mluví celku slušnou komunikační angličtinou. Hurá, mají pivo! Kupujeme dvoulitrovou PET láhev, pak druhou, k níž si ve zdejší stravovací místnosti dáváme vejce, salám a zdejší sýr z ovčího mléka. Z pivem z plecháčku a místním chlebem je to fakt stylová bašta, jenž přesně dokresluje atmosféru tohoto stavení. (Pivo 40 000, papu 16 000). Chvíli venku hledáme místo na stan, pak začne pršet. Trochu jsme se s Šů zakecali a když nám došlo, že skutečně prší, tak už jsme byli vcelku promočení. Dopíjíme třetí dvoulitrovku a po mírně vzrušené, nicméně bezvýznamné debatě volíme přespání na měkounkých matracích spolu s našimi dvěmi kamarády. (40 000,–/osoba). V místnosti je jedna dlouhatánská (no zas tak moc ne) postel kdysi dávno palanda. Spíme zde jeden vedle druhého všech šest. Místa je tu dost, jsou tu i polštářky, to bude pospinkáníčko… Je to k hovnu, vůbec nemůžu usnout, zírám do jediného okna, za nímž se občas ozve cinkot zvonku jednoho z místních oslíků. Stále se převaluji, asi okolo třetí se vedle mě ozve Šů: „Spíte?“ Povidam: „Ne.“ To „ne“ se vedle Šů ozve ještě jednou a pak o kus dál „To je pruda,“ takže jsme v tom všichni.

Pondělí 3.7. 2000

11. Vrchol Moldoveanu

Po probdělé noci jsme ráno uvítal sračkou na místním, na pohled nepřitažlivém, tureckém záchodě. Je mi fakt blbě, nicméně nejvyšší hora čeká. Bágly necháváme v chatě, takže celá cesta je víceméně nenáročná, jen poněkud delší (asi 6 hodin) vycházka. Po spolykání deseti tablet živočišného uhlí bolest žaludku mírně ustupuje, zato přichází bolest hlavy, kloubů, svalů, horký dech a takovej ten hnusnej pocit nemocnosti. Asi jsme chyt nějakej bacil. No aspoň už se mi nechce zvracet a tak neodolám a poobědvám tabulku čokolády jako ostatní (kromě Šů, ta má špatnej zub, tak čokošku radši nejí). Cesta vede nejprve na jednu horu o pár metrů nižší (teď nevím, jak se jmenuje) a pak po hřebínku na Moldoveanu. Jsme tu! 2544 metrů nad mořem, výš, než kdokoliv okolo. Holc se to snaží přeložit do angličtiny a zní to asi takhle: „Nobody around is higher than us.“ Vzhledem k tomu, že Jana (moje holka) je teď v Chorvatsku u moře, tak stojím přes dva a půl kilometru nad ní. Naši dva přátelé jsme potkali již na odchodu. Přicházejí se sem podívat dva bačové s asi pěti psi. Jeden z nich je velice přítulný. Děláme foty, odpočíváme a po čase se odebíráme nazpět. Je mi již notně nezdravě a tak si po vzoru jednoho cestopisu přehrávám své životní příběhy. Docela to zabírá skoro tříhodinová cesta na chatu je zamnou. Naši dva kamarádi tu ještě zůstávají a od cesty dolů nás odrazují, že je to k další chatě převýšení 600 metrů dolů a že i když jsme jak říkají rychlí jak kamzíci, tak že to nemůžeme stihnout (je půl šesté). To se budou ještě divit… a my taky. Bereme batohy a vyrážíme, načež se ti dva ozvou: „No, a už jdete blbě“. Pravda jdeme na druhou stranu. Sestupujeme mezi skalami podél vodopádu. Načež tu leží něco velkého, něco železného…zbytky vrtulníku a okolo se v klidu pasou ovce. Klesáme, klesáme, klesáme. Pomalu začínají keříky a nízké jalovce, později i smrky. Jdu dost pozadu, protože mi stále není dobře. Krajina se změnila a vypadá jako zlatokopecká Aljaška. Jsme u chaty (oněch 600m převýšení) a je něco pop půl sedmé. Jsou tu nějací mlaďoši, z kazeťáku se ozývá svižný kalašnikov a Šů somruje tři cigára. Jdeme dál. Z lesa se stal prales, ale cesta je dobře udržovaná, protože tudy chodí osli, co nosí zásoby do horních chat. Párkrát přecházíme potok (něco mezi potokem a vodopádem) a stále klesáme po strmých svazích. Naštěstí se mi podařilo přesvědčit tělo, že mu nic není. Pěkně jsme si nasrali do bot, ve svahu v pralese stan nepostavíš. Okolo poletují motýli, ozývají se pralesní zvuky, teplota a především vlhkost stoupá. Pochod je úmorný. Při jednom odpočinku potkáváme zahraničního turistu v protisměru. Je už po deváté, když se objevují betonové roury, u nichž je zřejmě konečně rovné místo na stany. Dál nejdu, i kdybych měl spát v trubce. Trubka se nekoná, místa na stany tu jsou. My chlapy se jdeme umýt k horskému potoku. Nádherně osvěžující. Podle všeho už je mi dobře, protože opět začínám zpívat, což mi Holcman již tradičně zakazuje (a to není ošklivo). Je teplo, povrch je rovný – to bude spánek. Ještě dopisuji deník, chci se Holce na něco zeptat, ale neodpovídá, už je tuhoš.

Úterý 4.7. 2000

12. Viktoria, Ucea

Vedro. Fakt vedro. Zgurveně vedro. V onom horském potůčku si myji již notně svědící hlavu, sice jen mýdlem, ale přesto se cítím jako nový. Posnídáme malinový pudink, projde okolo několik oslů směrem dolů, Holcmana kousne hovado a můžeme vyrazit do městečka s krásným názvem Viktoria. Cesta se rozšířila tak, že po ni mohou jezdit auta. Stojí tu dvě a hafo oslů a dva oslíci. Je zde zřejmě překladiště zásob pro horní chaty. Slunce praží až to praští. Náhle ve skále – štola, z ní natažené rezavé lano končící kdesi ve stráni. V údolí pod námi na břehu potoka je část vozíčku na šutry a na druhé straně opět štola. S Honzou provádíme malý speleologický průzkum. Jsou tu zbytky pražců, voda, pár křižovatek, nějaká ta trubka a chládek. Dorážíme se dvěmi baterkami ke značce “laterala 150”, což asi znamená, že jsme 150 metrů daleko. Vypadá to, že je to tu celý rozvrtaný. No nic, zkoušíme se vyfotit a jdeme zpátky. Venku je stále hnusný vedro. Rozcestník – chata Arpaš 500m. Marky neberou, ani nerozmněňujou, tak nám nějaký tři holky natočí vodu a nakonec koupí i cigára. Vzhledem k tomu, že jsou taky do Viktorie, tak jim to zaplatíme, až to tam rozměníme. Cestou jedna z nich natrhala téměř nezralé špendlíky a nabízí nám (mně prvnímu). Je to jak z reklamy na kávu. Už skoro upečený se blížíme k autobusovému nádražíčku po široké silnici na jejímž jednom konci je nějaká fabrika. Najednou se za námi vyřítí tuny kolistů, asi kolbenům padla. Vypadá to jako závod míru…(Dál jsem to jaksi nedopsal.)

Středa 5.7. 2000

13. Brašov, drákulův hrad Bran